ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4327.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4327/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce D. K. , proti žalovanému DOSAM, s.r.o. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Olšanská č. 54/3, IČO 25779311, zastoupenému Mgr. Adrianou Füleovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, o náhradu škody, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 130/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2015 č. j. 39 Co 10/2015-109, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015 č. j. 39 Co 10/2015-109 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněného pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, a v něm vyjádřený právní názor, že soud může vydat usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení; uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí v žalobě uvést, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, a nemůže-li svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002); k otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. 26 Cdo 390/2003 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3498/2012, z nichž vyplývá, že v případě, kdy jsou splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu uplatňován, uznává (§114b odst. 5 o. s. ř.), je soud povinen vydat rozsudek pro uznání bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými; soud v rozsudku pro uznání nečiní žádná skutková zjištění a nehodnotí důkazy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000 sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (namítá-li vady řízení, které spatřuje v tom, že v rozsudku soudu prvního stupně „není jednoznačně specifikováno, k jakému nároku z žaloby se konkrétní přiznaná částka vztahuje“, a že podle protokolu o vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně byl vyhlášen „pouze rozsudek a nikoli rozsudek pro uznání“), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu