ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4345.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4345/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. Ch. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická č. 1185/8, proti žalované České republice – Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému se sídlem v Brně, Hroznová č. 63/2, IČO 00020338, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 267/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 62 Co 122/2014-136, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17. 10. 2011 Státní rostlinolékařská správa se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 17/65 (právní předchůdkyně žalované – dále též jen „SRS“) sdělila žalobci, že mu podle ustanovení §73 odst. 6 zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 10. 6. 2011 převzal žalobce odvolání z funkce vedoucího sekce vnitřní správy a z funkce náměstka ředitele Státní rostlinolékařské správy a že nemá pro žalobce jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, čímž se stal žalobce nadbytečným.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že k výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 nebyl dán souhlas odborové organizace podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, když žalobce byl zvolen dne 14. 9. 2010 předsedou základní odborové organizace, že nebyla splněna podmínka nabídkové povinnosti podle ustanovení §73 odst. 6 zákoníku práce, neboť není pravda, že by pro něj nebyla u právní předchůdkyně žalované jiná práce odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a že jednání zaměstnavatele považuje za diskriminační.
Právní předchůdkyně žalované namítla, že pro žalobce neměla žádné vhodné volné pracovní místo, že výpověď z pracovního poměru byla dána k projednání odborové organizaci (již 10. 6. 2011), ale ta se ve lhůtě 15 dnů nevyjádřila, a že proto vycházela z fikce souhlasu s uvedenou výpovědí z pracovního poměru. Z její strany nikdy nedocházelo k jakémukoliv šikanování žalobce, za šikanu nelze považovat běžný a zákonem stanovený postup. S ohledem na předchozí pochybení žalobce a na neshody, které mezi nimi panovaly, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby žalobce i nadále zaměstnávala.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 9. 2013, č. j. 17 C 267/2011-72, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že právní předchůdkyně žalované v okamžiku rozvázání pracovního poměru (dne 17. 10. 2011) neměla žádné pracovní místo, které by odpovídalo kvalifikačním předpokladům žalobce a jeho zdravotnímu stavu, které by mohla nabídnout žalobci, aby splnila svou nabídkovou povinnost, a došlo tak k naplnění podmínek podle §73 odst. 6 zákoníku práce a ke splnění výpovědního důvodu ve smyslu §52 písm. c) zákoníku práce (referentské místo rostlinolékařského inspektora, referenta pro zemědělství, potravinářský průmysl a lesní a vodní hospodářství neodpovídalo kvalifikaci žalobce ve smyslu kvalifikačních předpokladů, které žalobce u tohoto místa nesplňoval, druhé volné místo – administrativní a spisový pracovník zařazené do 10. platové třídy neodpovídalo kvalifikaci žalobce s ohledem na pracovní náplň a požadavky, když se jednalo o administrativní práci na úseku ředitele spočívající v zapisování a pořizování zápisů, zajišťování skartačního řízení, spisové služby, práce s textovým editorem apod., bylo pod úrovní kvalifikace žalobce a nebylo pro něj vhodné, neboť se jednalo o kancelářskou práci bez nároků na vyšší vzdělání). V řízení bylo jednoznačně vyvráceno, že by ze strany odborové organizace došlo k odmítnutí udělení souhlasu s výpovědí z pracovního poměru pro žalobce. Právní předchůdkyně žalované totiž požádala dopisem ze dne 9. 6. 2011 odborovou organizaci o udělení souhlasu k rozvázání pracovního poměru žalobce (žádost byla předána místopředsedovi odborové organizace), odborová organizace tuto žádost projednala dne 24. 6. 2011, avšak nepřijala žádné stanovisko (její hlasování skončilo patem a bylo odloženo na neurčito). Soud prvního stupně uzavřel, že se odborová organizace k žádosti o souhlas k rozvázání pracovního poměru s žalobcem nevyjádřila ve lhůtě 15 dnů a právní předchůdkyně žalované mohla tedy vycházet z fikce souhlasu pro nečinnost odborové organizace.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze – poté co usnesením ze dne 16. 4. 2014, č. j. 62 Co 122/2014-105 rozhodl, že v řízení se na straně žalované pokračuje s Českou republikou - Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským se sídlem Brno, Hroznová č. 63/2, IČO 00020338 – rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 62 Co 122/2014-136, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 30.378,- Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Salveta. Po doplnění dokazování shodně se soudem prvního stupně dovodil, že odborová organizace zaměstnavateli v zákonné patnáctidenní lhůtě neodmítla udělení souhlasu a že tedy právní předchůdkyně žalované správně vycházela z tzv. fikce souhlasu s výpovědí z pracovního poměru ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, a dále, že zaměstnavatel nemohl tohoto souhlasu použít během dvouměsíční lhůty, neboť žalobce byl v pracovní neschopnosti až do dne 9. 10. 2011 a po tuto dobu se na něj vztahovala ochrana. Odvolací soud však nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že právní předchůdkyně žalované neměla ke dni 17. 10. 2011 žádné volné pracovní místo, které by odpovídalo kvalifikačním předpokladům žalobce a jeho zdravotnímu stavu; dovodil, že tento závěr „nemá oporu v provedeném dokazování“. „Z listiny nazvané Systemizace pracovních míst v SRS ke dni 10. 10. 2011 vyplývá, že v rozhodné době (ke dni 17. 10. 2011) byla u právní předchůdkyně žalované neobsazena dvě funkční místa: 1) „odborný referent/asistent“ zařazené v katalogu prací pod kódem 2.10.01 – „referent společné státní správy a samosprávy“ v tarifní třídě T 12 (pracoviště Praha) a 2) „rostlinolékařský inspektor“ zařazené v katalogu prací pod kódem 2.10.33 – „referent pro zeměděl., potr. Prům. a les. a vod. hosp.“ v tarifní třídě T 10 (pracoviště Havlíčkův Brod), přičemž „místo odborného referenta v tarifní třídě T 12 na pracovišti v Praze odpovídalo jak kvalifikačním předpokladům, tak zdravotnímu stavu žalobce, právní předchůdkyně žalované mu je však nenabídla.“ Podle odvolacího sodu na uvedeném závěru nic nemění ani žalovanou doložená skutečnost, že nový ředitel Bc. Z. M. požádal dne 7. 10. 2011 vedoucího personálního oddělení o změnu uvedeného volného místa na jiné funkční místo (odborného referenta v platové třídě T 10), neboť „žalovaná ani k výzvě odvolacího soudu neprokázala, že by změna či zrušení volného místa byla ke dni 17. 10. 2011 již provedena.“ V řízení bylo zjištěno, že „toto volné místo bylo změněno až ke dni 3. 11. 2011 (prokázáno systemizací pracovních míst v SRS ke dni 3. 11. 2011)“. Odvolací soud uzavřel, že „žalované se v řízení nepodařilo prokázat tvrzení, že všechna vhodná místa byla obsazena a že neměla pro žalobce, který byl odvolán z funkce, volné pracovní místo odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu“. „Zaměstnavatel nesplnil řádně svou nabídkovou povinnost a nebyla proto naplněna hmotněprávní podmínka výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. c) zákoníku práce.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že neměla žádné volné pracovní místo způsobilé k nabídce žalobci v době výpovědi z pracovního poměru a že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že ředitel právní předchůdkyně žalované v rámci své pravomoci dospěl k závěru, že volné pracovní místo v kanceláři ředitele v platové třídě T 12 je nepotřebné a tento závěr vyjádřil dne 7. 10. 2011 písemným pokynem příslušnému zaměstnanci ke zrušení tohoto místa. Toto místo také zrušeno bylo a bylo prokázáno, že dne 3. 11. 2011 neexistovalo. Nejednalo se tedy o volné vhodné místo, neboť bylo jednoznačně pro nepotřebnost určeno ke zrušení a zrušeno, a právní předchůdkyně žalované je nemohla vážně žalobci ani komukoliv jinému nabídnout. O nepotřebnosti místa svědčí to, že po jeho zrušení nebylo již obnoveno. Dne 7. 10. 2011, v den, kdy právní předchůdkyně žalované dala pokyn ke zrušení pracovního místa, netušila, kdy skončí pracovní neschopnost žalobce a kdy žalobce nastoupí do práce. Rozhodnutí o zrušení bylo přijato, o čemž svědčí Interní sdělení ze dne 7. 10. 2011 podepsané ředitelem, vedoucím organizační složky státu, adresované vedoucímu personálního oddělení a žádající zrušení uvedeného pracovního místa. Již samotný pokyn (žádost) ředitele lze považovat za zrušení pracovního místa. Žalobce byl v období převzetí výpovědi z pracovního poměru vyslýchán orgány činnými v trestním řízení ohledně jeho činnosti. Ohledně úseku činnosti žalované vedené žalobcem bylo s žalovanou vedeno správní řízení pro správní delikt. S ohledem na tyto skutečnosti nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce, odvolaného z vedoucích funkcí, zaměstnávala činností v kanceláři ředitele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva [splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení 73 odst. 6 zákoníku práce], která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011 – posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb. a č. 185/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
Zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze své funkce odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; své funkce se rovněž může vzdát (srov. §73 odst. 1 zák. práce). Podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z ustanovení §73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí. Zákon v ustanovení §73 odst. 6 větě druhé zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4897/2009). V případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne, zákon stanoví (srov. §73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení §52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Nabídka jiné práce odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci odvolaného zaměstnance (potřebná ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zák. práce) se musí stát i pro období po uplynutí výpovědní doby; zaměstnavatel nemůže namítat splnění nabídkové povinnosti, jestliže ji učinil jen pro období výpovědní doby, případně kratší (srov. právní názory vyslovené v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1971, sp. zn. 3 Cz 2/71, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí býv. Nejvyšších soudů, vydaném Nejvyšším soudem ČSSR, Praha 1986, str. 928).
V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. §18 zák. práce a §34 a §35 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §73 odst. 6 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73 odst. 6 věty třetí zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, nebo obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod číslem 54/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za situace, kdy předmětná výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 17. 10. 2011, bylo třeba splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §73 odst. 6 věty druhé zák. práce zásadně posuzovat podle stavu, jaký tu byl ke dni 17. 10. 2011. Podle hledisek vymezených ustanovením §73 odst. 6 zák. práce pak bylo významné jedině, zda právní předchůdkyně žalované disponovala volnými pracovními místy v okamžiku, kdy byla žalobci dávána výpověď (tj. k 17. 10. 2011), přičemž její povinností nebylo nabízet žalobci každé volné pracovní místo, ale pouze místo odpovídající (kromě jeho zdravotního stavu) jeho kvalifikaci, tedy jeho vysokoškolskému vzdělání.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že interním sdělením ředitel SRS Ing. R. Š. požádal dne 13. 9. 2011 vedoucího personálního a mzdového oddělení o vytvoření nového funkčního místa (odborný referent/asistent ve 12. platové třídě na středisku 10010 – Sekretariát) od 19. 9. 2011, že podle Systemizace pracovních míst SRS ke dni 10. 10. 2011 bylo u právní předchůdkyně žalované v úseku ředitele neobsazeno funkční místo odborný referent/asistent ve 12. platové třídě na středisku 10010 – Sekretariát, že dne 7. 10. 2011 interním sdělením Bc. Z. M., ředitel SRS požádal vedoucího personálního a mzdového oddělení o změnu uvedeného funkčního místa (odborný referent/asistent ve 12. platové třídě na středisku 10010 – Sekretariát) na funkční místo odborný referent v platové třídě 10 a že v Systemizaci pracovních míst SRS ke dni 3. 11. 2011 je tato změna provedena - v útvaru Sekretariát 10010 je uvedeno funkční místo odborného referenta v platové třídě 10, úvazek 0,5, na dobu určitou do 18. 9. 2012.
Se závěrem odvolacího soudu, že „žalované se v řízení nepodařilo prokázat, že neměla pro žalobce, který byl odvolán z funkce, volné pracovní místo odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu“, že „v rozhodné době (k 17. 10. 2011) byla u právní předchůdkyně žalované neobsazena dvě funkční místa, přičemž místo referent společné státní správy a samosprávy v tarifní třídě T 12 (pracoviště Praha) odpovídalo jak kvalifikačním předpokladům, tak zdravotnímu stavu žalobce“ a že „na uvedeném závěru nic nemění ani žalovanou doložená skutečnost, že nový ředitel Bc. Z. M. požádal dne 7. 10. 2011 vedoucího personálního oddělení o změnu uvedeného volného místa na jiné funkční místo (odborného referenta v platové třídě T 10), neboť žalovaná ani k výzvě odvolacího soudu neprokázala, že by změna či zrušení volného místa byla ke dni 17. 10. 2011 již provedena“, dovolací soud nesouhlasí.
Rozhodnutí zaměstnavatele o zřizování (změně) nebo rušení jednotlivých pracovních míst v rámci organizační struktury není právním úkonem, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu, jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která není sama o sobě způsobilá přivodit následky v právních vztazích účastníků pracovněprávního vztahu, proto nelze takové rozhodnutí zaměstnavatele samo o sobě přezkoumávat z hlediska platnosti (srov. §18 zák. práce); vznikne-li pochybnost, zda zaměstnavatel rozhodl o takových změnách, může se soud zabývat jen tím, zda takové rozhodnutí bylo skutečně přijato a zda je učinil zaměstnavatel - fyzická osoba, příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu jinak oprávněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, str. 374, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod číslem 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vydal-li ředitel právní předchůdkyně žalované Bc. Z. M. dne 7. 10. 2011 písemný pokyn vedoucímu personálního a mzdového oddělení ke změně (zrušení) pracovního místa odborný referent/asistent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 12 na pracovní místo odborný referent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 10, neboť ho považoval za nepotřebné, jednalo se o faktický úkon, kterým oprávněná osoba právní předchůdkyně žalované rozhodla o zrušení (změně) pracovního místa, které v té době nebylo ani obsazeno. Jiné rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení uvedeného pracovního místa vydáno nebylo. Pracovní místo odborný referent/asistent v útvaru Sekretariát 10010 v platové třídě 12 tedy právní předchůdkyně žalované nemohla žalobci nabídnout, zejména ne pro období po uplynutí výpovědní doby (pro období po dni 31. 12. 2011), neboť i podle Systemizace pracovních míst SRS ke dni 3. 11. 2011 již takové místo u žalované neexistovalo. Nabídkovou povinnost nelze řádně splnit – jak výše uvedeno - tím, že zaměstnavatel nabídne odvolanému zaměstnanci pracovní místo, o jehož zrušení bylo rozhodnuto a které také ještě před uplynutím výpovědní doby zaniklo (zanikne).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky jej v napadeném měnícím výroku a závislém nákladovém výroku zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu