ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.473.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 473/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně D. K. , zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská č. 643/39, proti žalovanému AB – CREDIT a. s. se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1658, IČO 40522610, zastoupenému Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Pod Beránkou č. 2469/1, o popření pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 271/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 13 Co 297/2013-85, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. března 2013 č. j. 28 C 271/2011-63 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 7. 7. 2011 a doplněnou podáním doručeným soudu prvního stupně dne 30. 11. 2011) domáhala, aby bylo určeno, že „pohledávka žalovaného ve výši 4.350.000,- Kč s příslušenstvím z titulu zástavního práva smluvního zapsaného na LV 1205 pro k. ú. Lhotka, vedené Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pod Z-63578/2006-101 a Z-6200028/2000-101 za povinným, J. D., neexistuje“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má za J. D., proti němuž je u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15560/2004 vedena exekuce (pověřeným soudním exekutorem je JUDr. Dagmar Kuželová), vykonatelnou pohledávku v celkové výši 631.975,- Kč s příslušenstvím a že žalovaný v této exekuci uplatňuje za povinným J. D. pohledávku, „když má na nemovitosti povinného zapsané zástavní právo smluvní pro pohledávku ve výši 4.350.000,- Kč, pod Z-63578/2006-101 a Z-6200028/2000-101“, přestože žalovaný nikdy neměl pohledávku za J. D., nýbrž za společností KOFLEX, spol. s r. o., která „byla krátký čas vedena jako vlastník nemovitosti povinného“ (pohledávka původního věřitele České spořitelny, a. s. ze smlouvy o úvěru ve výši 4.350.000,- Kč uzavřené dne 17. 4. 1997 mezi Českou spořitelnou, a. s. jako věřitelem a společností KOFLEX spol. s r. o. jako dlužníkem, zajištěná zástavním právem k nemovitostem J. D. zřízeným zástavní smlouvou uzavřenou mezi Českou spořitelnou, a. s. a společností OCTOPUS s. r. o. jako zástavcem dne 17. 4. 1997, byla Českou spořitelnou, a. s. postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú., z níž přešla na základě ustanovení §19 zákona č. 239/2001 Sb. na Českou konsolidační agenturu, která ji smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2003 postoupila na žalovaného). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2002 č. j. 38 C 131/99-104 však bylo ve sporu mezi J. D. a správkyní konkursní podstaty dlužníka KOFLEX spol. s r. o. určeno, že vlastníkem „exekuované nemovitosti“ (rodinného domu č. p. a pozemků parc. č. 10/4 a parc. č. 10/2 zapsaných na LV 1205 pro k. ú. L.) je J. D., neboť kupní smlouva ze dne 15. 6. 1996, jíž měla společnost OCTOPUS s. r. o. nabýt vlastnické právo k těmto nemovitostem, je absolutně neplatná, a proto společnost OCTOPUS s. r. o. nebyla podle názoru žalobkyně oprávněna zřídit k nemovitostem zástavní právo. Kromě toho má žalobkyně za to, že pohledávka žalovaného, která byla splatná nejpozději ke dni 20. 12. 1998, je promlčená, neboť „nebyla nikdy v nalézacím řízení žalovaným nebo jeho právním předchůdcem uplatněna“ a žalovaný pohledávku uplatnil teprve dne 14. 9. 2006 v exekučním řízení vedeném proti povinnému.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 3. 2013 č. j. 28 C 271/2011-63 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.915,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Štůly. Nejprve dovodil, že žalobkyně nemusí tvrdit a prokazovat svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť žalobu podala na základě usnesení soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové ze dne 11. 8. 2011 č. j. 046 Ex 406/04-272, kterým jí bylo uloženo, aby do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení podala návrh podle ustanovení §267a odst. 1 občanského soudního řádu. Zjistil, že pohledávka žalovaného zajištěná zástavním právem vznikla ze smlouvy o úvěru ve výši 4.350.000,- Kč uzavřené dne 17. 4. 1997 mezi Českou spořitelnou, a. s. jako věřitelem a společností KOFLEX, spol. s r. o. jako dlužníkem, že její splatnost nastala dne 20. 12. 1998, že na majetek společnosti KOFLEX, spol. s r. o. byl dne 31. 7. 2000 prohlášen konkurs, do něhož byla dne 17. 8. 2000 přihlášena pohledávka z uvedené smlouvy o úvěru ve výši 8.924.045,62 Kč, která byla zjištěna, a že po vydání výtěžku zpeněžení v rámci konkursního řízení zůstala neuhrazena část pohledávky ve výši 7.806.293,80 Kč, kterou žalovaný přihláškou doručenou soudní exekutorce JUDr. Dagmar Kuželové dne 14. 9. 2006 uplatnil v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15560/2004 (u soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové pod sp. zn. 046 Ex 406/04). Dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného není promlčena, neboť byla dne 17. 8. 2000 před uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení §397 obchodního zákoníku uplatněna přihláškou v konkurzním řízení a její neuspokojená část byla dne 14. 9. 2006 přihlášena v exekučním řízení. „Existencí“ zástavního práva, kterým byla zajištěna pohledávka žalovaného, se soud prvního stupně nezabýval, neboť jednak společnost OCTOPUS s. r. o. byla ke dni uzavření zástavní smlouvy mezi ní a Českou spořitelnou, a. s. (17. 4. 1997) zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník zastavované nemovitosti, a „zástavní právo tedy platně vzniklo“, a jednak byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 11 C 76/2011-37, který nabyl právní moci dne 25. 7. 2012, zamítnuta žaloba žalobkyně na určení „neexistence tohoto zástavního práva“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2013 č. j. 13 Co 297/2013-85 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení „jen tak, že jejich výše činí 9.680,- Kč“, a jinak jej i v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Štůly. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka žalovaného z úvěrové smlouvy ze dne 17. 4. 1997 není promlčena, neboť byla před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, dne 17. 8. 2000, přihlášena do konkursu na majetek dlužníka KOFLEX, spol. s r. o., čímž podle názoru odvolacího soudu došlo „k zastavení běhu promlčecí doby“, která – vzhledem k tomu, že uplynula v průběhu konkursního řízení (do 20. 12. 2002) – „se prodloužila tak, že neskončila dříve než jeden rok ode dne skončení konkursního řízení“, tj. dříve než dne 8. 3. 2013. Protože však v mezidobí (dne 14. 9. 2006) byla pohledávka uplatněna v exekučním řízení proti povinnému J. D., k jejímu promlčení podle názoru odvolacího soudu nedošlo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2002 č. j. 38 C 131/99-104 bylo ve sporu mezi J. D. a správkyní konkursní podstaty dlužníka KOFLEX, spol. s r. o. určeno, že vlastníkem „exekuované nemovitosti“ (rodinného domu č. p. a pozemků parc. č. 10/4 a parc. č. 10/2 zapsaných na LV 1205 pro k. ú. L.) je J. D., neboť kupní smlouva, kterou měla společnost OCTOPUS s. r. o. nabýt vlastnické právo k uvedeným nemovitostem, je absolutně neplatná, a proto společnost OCTOPUS s. r. o. nebyla oprávněna zřídit k nemovitostem zástavní právo. Pohledávka žalovaného je podle názoru žalobkyně promlčena, neboť „nebyla nikdy žalovanému ani jeho právnímu předchůdci přiznána v nalézacím řízení, tedy není vymahatelná“. Přihláškou pohledávky v konkursním řízení vedeném ohledně dlužníka KOFLEX, spol. s r. o. podle názoru žalobkyně nedošlo k uplatnění pohledávky u soudu, neboť konkursní řízení „nemůže nahradit civilní nalézací řízení“, a i kdyby přihlášení pohledávky v konkursním řízení „stavělo promlčecí lhůtu“, začala by tato lhůta znovu běžet po částečném uspokojení žalovaného v konkursním řízení, a žalovaný měl proto svůj nárok uplatnit žalobou u příslušného soudu. Žalobkyně má za to, že „soudní rozhodnutí o tom, zda pohledávka je či není a případně v jaké výši“, nelze „nahradit uplatněním pohledávky v exekučním řízení za zástavním dlužníkem“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud odmítl, případně zamítl dovolání žalobkyně, neboť rozsudek odvolacího soudu „plně odpovídá dosavadní rozhodovací praxi“ a se všemi argumenty uvedenými žalobkyní v dovolání se soudy „komplexně“ vypořádaly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanoveních §237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalovaného z úvěru poskytnutého společnosti KOFLEX, spol. s r. o. ve výši 4.350.000,- Kč splatná dne 20. 12. 1998 není promlčena, neboť byla před uplynutím čtyřleté promlčecí doby podle ustanovení §397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), který je třeba - vzhledem k tomu, že se jedná o pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 17. 4. 1997 - i v současné době použít k posouzení otázky promlčení pohledávky, přihlášena do konkursu na majetek dlužníka KOFLEX, spol. s r. o. (dne 17. 8. 2000) a poté byla (v části, ve které nebyla v konkursu uspokojena) - ještě před uplynutím uvedené promlčecí doby prodloužené podle ustanovení §405 obch. zák. o jeden rok ode dne 8. 3. 2012, kdy skončilo konkursní řízení - uplatněna (dne 14. 9. 2006) přihláškou v exekučním řízení vedeném proti zástavnímu dlužníkovi J. D., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že právním úkonem, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení a jímž se ve smyslu ustanovení §402 obch. zák. staví běh promlčecí doby, je podle ustanovení §20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, i přihláška věřitelovy pohledávky v konkursu vedeném na majetek dlužníka. Uplatní-li věřitel nevykonatelnou pohledávku z obchodního závazkového vztahu přihláškou podanou v konkursním řízení vedeném na majetek dlužníka a takto přihlášená a následně v konkursu řádně zjištěná pohledávka není za trvání konkursu zcela uspokojena, je třeba běh promlčecí doby ve vztahu k osobě dlužníka po dobu konkursního řízení posuzovat podle ustanovení §405 obch. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 29 Odo 1453/2005, publikovaný pod č. 41 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2007). Přihláška nevykonatelné pohledávky zajištěné zástavním právem do řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitosti je ve vztahu k dlužníku ve smyslu §402 obch. zák. právním úkonem uplatněným věřitelem v již zahájeném vykonávacím řízení za účelem uspokojení věřitelova práva (uspokojení pohledávky) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. 29 Cdo 46/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009]. Protože není důvod, aby uvedené právní otázky významné pro posouzení promlčení pohledávky žalovaného byly posouzeny jinak, nejsou v této části splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Z obsahu spisu vyplývá, že v exekuční věci oprávněných V. M. a J. M. proti povinnému J. D. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15560/2004, v níž byla provedena dražba označených nemovitostí povinného, žalobkyně, která do exekuce přihlásila svou pohledávku za povinným ve výši 2.366.587,50 Kč, byla usnesením soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové ze dne 11. 8. 2011 č. j. 046 Ex 406/04-272 vyzvána, aby do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení podala návrh podle ustanovení §267a odst. 1 o. s. ř. ohledně sporné pohledávky žalovaného přihlášené do exekuce ve výši 7.806.294,90 Kč a zařazené soudní exekutorkou do třetí skupiny podle ustanovení §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v exekučním řízení namítala, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2002 č. j. 38 C 131/99-104 bylo pravomocně určeno, že vlastníkem dražených nemovitostí je povinný J. D., který své vlastnictví k nim nikdy nepozbyl, protože kupní smlouva, kterou měly nemovitosti přejít na společnost OCTOPUS s. r. o., je absolutně neplatná, a proto společnost OCTOPUS s. r. o. nebyla oprávněna zřídit k nemovitostem zástavní právo.
Za stavu, kdy žalobkyně z výše uvedených důvodů popírá zajištění pohledávky žalovaného, přihlášené k rozvrhu výtěžku v exekuci prodejem nemovitých věcí povinného J. D., zástavním právem, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek může vzniknout zástavní právo k nemovitosti, jestliže zástavce nebyl v době uzavření zástavní smlouvy vlastníkem zástavy. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Popření pravosti, výše, skupiny nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí tam, kde byl nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky nebo jiných práv anebo prodejem movitých věcí, správou nebo prodejem nemovitostí nebo postižením podniku, je třeba uplatnit vůči věřiteli návrhem podle třetí části občanského soudního řádu; nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu (§7 odst. 1 o. s. ř.), rozhodne o pravosti nebo výši pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán (srov. §267a odst. 1 o. s. ř.). Takové rozhodnutí je účinné proti všem oprávněným, proti jiným věřitelům povinného, kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí, a proti povinnému (§267a odst. 2 o. s. ř.).
Smyslem a účelem tzv. odporové žaloby upravené v ustanovení §267a o. s. ř. je vyřešit spor mezi oprávněnými, dalšími oprávněnými a jinými věřiteli, kteří se účastní řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce [srov. §52 odst. 1 zákona č 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], popř. též povinným, o to, které pohledávky, v jaké výši, v jaké skupině nebo v jakém pořadí mají být uspokojeny při rozvrhu výtěžku získaného při zpeněžení výkonem rozhodnutí (exekucí) postiženého majetku nebo v jiném rozdělování výnosu výkonu rozhodnutí (exekuce) mezi více oprávněnými nebo jiné věřitele povinného, kteří se účastní vykonávacího řízení (exekuce). Rozhodnutí o odporové žalobě je účinné vůči všem oprávněným a jiným věřitelům, kteří se účastní vykonávacího řízení (exekuce), jehož se týká, a proti povinnému.
Pohledávky zajištěné zástavním právem se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci prodejem nemovitých věcí uspokojují – spolu s pohledávkou oprávněného, pohledávkou toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, a pohledávkami zajištěnými zajišťovacím převodem práva – ve třetí skupině uvedené v ustanovení §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku, zda k nemovitostem, které jsou předmětem exekuce vedené proti povinnému J. D. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15560/2004, vzniklo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. jako zástavním věřitelem a společností OCTOPUS s. r. o. jako zástavcem dne 17. 4. 1997 zástavní právo, kterým měla být zajištěna pohledávka žalovaného přihlášená k rozvrhu výtěžku v exekuci, je třeba i v současné době posuzovat zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen obč. zák.).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. vzniká zástavní právo na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2. obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
I když byla uzavřena platná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti a i když podle ní bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, zástavní právo nemusí vždy vzniknout. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu ani zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná a i kdyby podle ní došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, uveřejněném pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z výše citovaných ustanovení dále vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že by zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc, nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se podle ustálené judikatury soudů ve smyslu tohoto ustanovení nerozumí její předání zástavnímu věřiteli, ale odevzdání v právním slova smyslu, kterým je vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, který byl uveřejněn pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, který byl uveřejněn pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. - obecně vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, má-li důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. například právní názor vyjádřený v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3689/2009]. Okolnost, že zástavce byl v době odevzdání zástavy (ke dni vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí) zapsán jako její vlastník v katastru nemovitostí a že zástavnímu věřiteli byla tato skutečnost zřejmá z výpisu z katastru nemovitostí, však sama o sobě dobrou víru (přesvědčení) zástavního věřitele o tom, že zástavci svědčí i právní titul, na jehož základě je jeho vlastnické právo v katastru nemovitostí zapsáno, nezakládá, neboť k běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli požadovat (od něj očekávat), patří, aby se o právním titulu zástavce vždy náležitě přesvědčil (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 648/2011 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 656/2012).
Podle ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle ustanovení §159a odst. 2 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v §83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
Podle ustanovení §159a odst. 3 o. s. ř. výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého.
Podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že, není-li pravomocný výrok rozsudku subjektivně závazný pro každého, vztahují se účinky právní moci jen na osoby, které byly účastníky řízení, a na osoby, na něž byla zákonem rozšířena závaznost rozsudku. Pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné moci je výrok pravomocného rozsudku v jiných věcech, než ve kterých se rozhoduje o osobním stavu (statusových věcech), závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky, popřípadě mezi osobami, na něž byla subjektivní závaznost rozsudku rozšířena, právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není rozhodnutí závazné, může uplatňovat svá práva k věci nebo právu, o nichž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný orgán veřejné moci při posuzování věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že a jak o nich bylo v jiném řízení již pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno, a že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný pod č. 168 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
O tom, že vlastníkem zastavených nemovitostí, které jsou předmětem exekuce vedené proti povinnému J. D. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15560/2004, je povinný J. D. (a nikoliv tedy společnost OCTOPUS s. r. o., která k nim zástavní smlouvou ze dne 17. 4. 1997 uzavřenou s Českou spořitelnou, a. s. zřídila zástavní právo), bylo rozhodnuto – jak vyplývá z obsahu spisu - pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2002 č. j. 38 C 131/99-104 v řízení, jehož účastníky byli jen J. D. jako žalobce a správkyně konkursní podstaty dlužníka KOFLEX spol. s r. o. JUDr. I. W. jako žalovaná. Protože zákon nestanoví, že by pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva bylo závazné pro někoho jiného než pro účastníka řízení (a na tomto závěru nic nemění ani to, že pravomocné rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí), nebylo možné v projednávané věci vycházet ve vztahu k žalobkyni a žalovanému z toho, že by pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2002 č. j. 38 C 131/99-104 byla otázka vlastnictví zastavených nemovitostí vyřešena. Vyřešení této otázky přitom bylo pro rozhodnutí v této věci významné, neboť v případě, že společnost OCTOPUS s. r. o. nebyla v době uzavření zástavní smlouvy s Českou spořitelnou, a. s. (dne 17. 4. 1997) vlastníkem nemovitostí, mohlo by zástavní právo k nim vzniknout jen – jak vyplývá z výše uvedeného - za podmínky, že Česká spořitelna, a. s. byla jako zástavní věřitelka v dobré víře, že společnost OCTOPUS s. r. o. je jako zástavce oprávněna nemovitosti zastavit.
Tím, zda na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi Českou spořitelnou, a. s. a společností OCTOPUS s. r. o. dne 17. 4. 1997 vzniklo zástavní právo k nemovitostem, které jsou předmětem exekuce vedené proti povinnému J. D. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15560/2004, se měl odvolací soud z uvedeného pohledu zabývat bez ohledu na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 11 C 76/2011-37 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2012 č. j. 70 Co 215/2012-62 byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení „neexistence“ zástavního práva k uvedeným nemovitostem podaná proti žalovanému, neboť tuto žalobu soudy zamítly – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z důvodu nedostatku věcné legitimace žalobkyně a naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., aniž by se zabývaly otázkou vzniku zástavního práva k nemovitostem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se věcí z uvedeného pohledu nezabýval, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu