ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.4775.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4775/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. D. , zastoupené Mgr. Karlem Belatkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Farní 4, proti žalovaným 1) S. O. , zastoupenému Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, a 2) nezletilému R. D. , zastoupenému Městem Jihlava, se sídlem Magistrátu města Jihlava, Masarykovo náměstí 97/1, jako opatrovníkem, o určení otcovství a úpravu poměrů, o návrhu žalovaného 1) na prominutí zmeškání lhůty a vyslovení neúčinnosti doručení, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 437/2009, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. dubna 2014, č. j. 54 Co 977/2013-350, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě zamítl návrh žalovaného 1) na prominutí zmeškání lhůty a zároveň rozhodl, že se návrhu na prominutí zmeškání lhůty nepřiznává odkladný účinek.
Vyšel přitom ze zjištění, že rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č.j. 5 C 437/2009-289, bylo určeno otcovství žalovaného 1) S. O. k žalovanému 2) R. D., narozenému z matky, žalobkyně A. D. a zároveň bylo rozhodnuto o úpravě poměru k nezletilému tak, že se nezletilý svěřuje do péče žalobkyně a žalovanému 1) bylo stanoveno výživné, kterým je povinen přispívat na výživu žalovaného 2). Rozsudek byl žalovanému 1) doručován na adresu trvalého bydliště, která je zároveň jím uvedenou adresou pro doručování. Protože žalovaný 1) nebyl na této adrese zastižen, byla písemnost po dobu 10 dnů uložena k vyzvednutí, přičemž desátý den této lhůty se považuje za den doručení. Následně, neboť nebylo možné písemnost vhodit do domovní schránky, byla vrácena odesílajícímu soudu, který o tom vyvěsil na úřední desce soudu sdělení.
Ve svém podání ze dne 17. 7. 2013 žalovaný 1) žádal o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání a tento úkon spojil s odvoláním proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 5. 2013, č.j. 5 C 437/2009-289. Žalovaný 1) argumentoval svým zdravotním stavem, neboť byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti a dále také neúčinností doručení rozsudku. Soudu prvního stupně zamítl jeho návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, neboť žalovaný 1) soudu nesdělil jinou adresu pro doručování, přestože byl takového podání nepochybně schopen, když se ve stejné době písemným přípisem soudu omluvil z jednání a ve stejné době také udělil plnou moc právnímu zástupci. Ten navíc převzal právní zastoupení a založil plnou moc do spisu v době, kdy ještě běžela lhůta pro podání odvolání. Soud prvního stupně dále uvedl, že námitka neúčinnosti doručení nemá pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání významu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1270/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v č. 2, ročník 1998.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 4. 2014, č.j. 54 Co 977/2013-350, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť právní posouzení soudu prvního stupně odpovídá citovanému usnesení Nejvyššího soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2002, sp. zn. 21 Cdo 1965/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 176/2002. Uvedl však, že se soud prvního stupně bude muset ještě dále zabývat námitkou neúčinnosti doručení rozsudku, neboť s touto námitkou se dosud nevypořádal a v závislosti na vyřešení této otázky posoudí i včasnost podaného odvolání ve věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání kde namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení pořadí, v jakém mají být řešeny souběžně probíhající řízení o prominutí zmeškání lhůty k učinění úkonu dle ustanovení §58 o. s. ř. a řízení o určení neúčinnosti doručení rozhodnutí. Dle dovolatele je zjevné, že nejprve musí být rozhodnuto o návrhu na neúčinnost doručení a až následně o návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Dovolatel se domnívá, že opačný postup je chybný, nelogický a ve svém důsledku zakládá i prvek denegatio iustitiae. Navrhl proto, aby dovolací soud obě usnesení zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel v dovolání neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl odvolací soud odchýlit, pouze tvrdí, že soud musí nejprve rozhodnout o návrhu na určení neúčinnosti doručení a teprve poté může přistoupit k rozhodnutí o návrhu na prominutí lhůty, neuvádí ale, že by měl jeho názor oporu v judikatuře dovolacího soudu. Dovolacímu soudu není zřejmé, jaký způsobem se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím spíš, že soudy postupovaly v souladu s právním názorem vysloveném v usnesení dovolacího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1270/97, na který oba soudy ve svých usneseních odkazují a se kterým je tedy dovolatel nepochybně seznámen. Není tak naplněna podmínka, kterou stanoví ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu, tedy že dovolání musí obsahovat vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a §238 občanského soudního řádu).
V posuzované věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 občanského soudního řádu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 22. dubna 2015
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu