ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5310.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 5310/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po L. K. , zemřelé dne 17. června 2009, za účasti 1) Ing. M. K. , 2) J. K. , zastoupeného JUDr. Milošem Boháčem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská č. 1675/52, 3) M. K. , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1212/2009, o dovolání J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2014, č. j. 24 Co 248/2013-664, takto:
Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. září 2013, č.j. 27 D 1212/2009-608, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po L. K., zemřelé dne 17.6.2009 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.6.2009, č.j. 27 D 1212/2009-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena (§38 občanského soudního řádu) JUDr. Květuše Muzikářová, notářka v Praze 1.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 2.5.2012, č.j. 27 D 1212/2009-464, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky 3.964.255,02 Kč, výši dluhů 38.591,- Kč a čistou hodnotu majetku 3.925.664,02 Kč.
K odvolání J. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.9.2012, č.j. 24 Co 242/2012-494, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 6.9.2013, č.j. 27 D 1212/2009-608, potvrdil, že majetek připadající do dědictví nabývají dědici ze zákona a ze závěti tak, že závětní dědic M. K., nabývá „u Stavební spořitelny České spořitelny, a.s., stavební spoření č. 51-1000120197 vedené na zůstavitelku se zůstatkem k datu úmrtí Kč 128.921,80“, a že Ing. M. K. a J. K. nabývají rovným dílem, tj. každý jednou polovinou, majetek sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot popsaných v usnesení; současně rozhodl o odměně soudní komisařky JUDr. Květuše Muzikářové, o náhradě jejích hotových výdajů a o náhradě za daň z přidané hodnoty v celkové výši 29.087,- Kč, z níž jsou povinni zaplatit J. K. 14.070,50 Kč, Ing. M. K. 14.070,50 Kč a M. K. 946,- Kč, a o náhradě nákladů znalečného soudního znalce Ing. Miloše Baxy ve výši 4.435,90 Kč, z níž jsou povinni zaplatit Ing. M. K. 2.145,80 Kč, J. K. 2.145,80 Kč a M. K. 144,30 Kč; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že zůstavitelka „byla k datu úmrtí vdova a měla dvě děti – syna Ing. M. K. a syna J. K.“; že „zanechala vlastnoruční závěť ze dne 9.2.2009, ve které ustanovila svého vnuka M. K., dědicem veškerých prostředků vyplývajících ze smlouvy o stavebním spoření č. 51-1000120197/8060“; že „syn J. K. platnost závěti zpochybnil“; že „mu bylo proto uloženo usnesením č.j. 27 D 1212/2009-112 ze dne 6.10.2009, aby ve stanovené lhůtě podal žalobu na určení, že vnuk M. K. není závětním dědicem“; že „žaloba nebyla podána, proto soud vychází z toho, že závěť je platná“, že „vzhledem k námitkám J. K. by však byla relativně neplatná, pokud by jej zkracovala v jeho neopomenutelném podílu“; že „podle §479 o.z. činí neopomenutelný podíl J. K. jako zletilého potomka 1/2 toho, co by mu náleželo při dědění ze zákona“; že „při dědění ze zákona by dědili podle §473 odst. 1 o.z. v první skupině rovným dílem, tj. každý jednou polovinou, synové zůstavitelky J. K. a Ing. M. K.“, že „neopomenutelný podíl J. K. tak činí 1/2 z jedné poloviny, tj. 1/4 dědictví“, a že „pokud by se mu v důsledku závěti nemělo dostat alespoň tohoto podílu, je závěť v odpovídajícím rozsahu neplatná“. Dospěl k závěru, že „syn J. K. nabývá majetek v ceně vyšší než činí jeho neopomenutelný podíl, tzn. že závěť neodporuje ustanovení §479 o.z., je v celém rozsahu platná a podíl závětního dědice M. K. se nekrátí“ a že „veškerý ostatní majetek, který je předmětem dědictví, nabývají rovným dílem oba synové“. K požadavku obou synů zůstavitelky, aby byla provedena započtení na dědický podíl druhého z nich, uvedl, že „jednoznačně prokázaným darem je pouze dar chaty a pozemků v roce 1990 ve prospěch syna J. K.“; že „i kdyby převody finančních prostředků byly darováním, nelze vzhledem k majetkovým poměrům a dispozicím s majetkem ve prospěch obou synů taková darování považovat za neobvyklá“; že „z dokladů o dispozicích zůstavitelky s jejím majetkem ve vztahu k oběma synům a z prohlášení Ing. L. M., DrSc. J. P., B. K. a Z. H. vyplývá, že zůstavitelka během svého života opakovaně převáděla svůj majetek na oba syny a jejím záměrem bylo podělit je spravedlivě“ a že „o tom svědčí i úkony dokládající majetkové vyrovnání mezi oběma syny poté, kdy na syna J. K. byla zůstavitelkou a jejím manželem převedena rekreační chata s pozemky“ .
K odvolání J. K. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.1.2014, č.j. 24 Co 248/2013-664, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „dědickým podílem ze zákona ve smyslu ust. §479 obč. zák. je podíl vypočtený z celého dědictví a nikoliv jen z té části dědictví, která se v konkrétním případě dědí ze závěti, tedy z té části dědictví, o které zůstavitel pořídil závěť“; že „obvyklá cena majetku zůstavitelky činí 3.964.255,02 Kč a z tohoto majetku by při dědění ze zákona připadal na každého ze synů podíl ve výši 1.982.127,51 Kč“; že „hodnota neopomenutelného podílu J. K. činí 1.982.127,51 : 2 = 991.063,75 Kč“; že „že poz. vnuk M. K. má podle závěti nabýt stavební spoření, jehož zůstatek činil k datu úmrtí zůstavitelky 128.921,80 Kč“; že „po odečtení částky 128.921,80 Kč od obvyklé ceny 3.964.255,02 Kč zbývá k dědění 3.835.333,22 Kč, což je majetek, který dědí ze zákona rovným dílem oba synové, každý 1.917.666,61 Kč“; že „syn J. K. tak nabývá majetek ve vyšší ceně, nežli činí jeho neopomenutelný podíl, a proto závěť je v plném rozsahu platná“, a že „soud prvního stupně nepochybil, když poz. vnukovi M. K. jako závětnímu dědici potvrdil nabytí majetku, na který se vztahuje závěť, a oběma synům nabytí ostatního majetku rovným dílem (každému 1/2)“. V případě požadavku „každého ze synů zůstavitelky, aby bylo provedeno započtení na dědický podíl druhého syna, odvolací soud „bez výhrad“ odkázal na „správný právní názor“ soudu prvního stupně, který „pečlivě zjistil skutkový stav“, a uzavřel, že „zůstavitelka během svého života opakovaně převáděla svůj majetek na oba syny a to tak, aby žádný ze synů nebyl poškozen“, a že „obdarovávání obou synů bylo v rodině zcela obvyklé“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. K. dovolání. Namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc“, když „nepoužil §484 o.z. se započtením Ing. M. K. na jeho dědický podíl daru o minimální výši 942.496,- Kč“, a že „neakceptoval jeho nárok z řádně uzavřené a platné smlouvy o půjčce mezi ním a zůstavitelkou ve výši 387.890,- Kč“, a proto „tuto částku opět nárokuje a navrhuje její započtení na podíl na zprivatizovaném bytě tak, jak je uveden dále v petitu“. K tomu dále namítá, že „syn Ing. M. K. obdržel bankovními převody z účtů zůstavitelky na své bankovní účty minimálně dva prokázané neobvyklé vysoké dary“; že se jedná o „dar 400.000,- Kč“; že „dle dopisu ČSOB ze dne 26.6.2013 je doloženo, že účet je Ing. M. K. a zůstavitelka L. K. na něj převedla dne 29.6.2005 uvedenou částku 400.000,- Kč ze svého účtu“; že se jedná „dále o dar 542.496,93 Kč v podobě převodu cenných papírů ve prospěch Ing. M. K. dne 14.2.2007“ a že „ze strany zůstavitelky rozhodně nešlo o obvyklá darování takto vysokých částek ve prospěch obou jejích synů, ale šlo o kompenzaci za budoucí přepsání privatizovaného bytu zůstavitelky ve prospěch syna J. K., ke kterému však úmrtím zůstavitelky nedošlo“. Rovněž má za to, že odvolací soud „neměl vycházet z účelových prohlášení kamarádek zůstavitelky (pí. H., M., P., K.)“, a „zásadně nesouhlasí“ se znaleckými posudky ke zdravotnímu stavu zůstavitelky a „s nedoloženým a neprokázaným tvrzením, že zůstavitelka během svého života opakovaně převáděla svůj majetek na oba syny“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „započte na dědický podíl Ing. M. K. to, co za života zůstavitelky od ní bezplatně obdržel, tj. uvedené dary ve výši 942.496,- Kč, a to takovým způsobem, že celý byt – bytová jednotka 434/10 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 2. patře (3. nadzemní podlaží) o celkové podlahové ploše 56,7 m2 a balkon o ploše 1,9 m2 v domě, část obce V., obec P., dům postavený na pozemku parc. č. 1305/3 a parc. č. 1305/6 k.ú. V., dům P., byt o nesporné hodnotě ve výši 2.725.000,- Kč připadne J. K. podle dohody ze smlouvy o půjčce ze dne 26.5.2009 (půjčka ve výši 387.890,- Kč) s dopočtem do hodnoty dědických podílů v akciích ve výši 32.114,- Kč“.
Ing. M. K. ve vyjádření k dovolání uvedl, že jej považuje za zcela nedůvodné a navrhl, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o.s.ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o.s.ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.).
Dovolatel ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, že „zůstavitelka během svého života opakovaně převáděla svůj majetek na oba syny“, a vznáší výhrady proti hodnocení důkazů, namítá-li, že odvolací soud „neměl vycházet z účelových prohlášení kamarádek zůstavitelky“, a „nesouhlasí-li zásadně“ se znaleckými posudky ke zdravotnímu stavu zůstavitelky; tím uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, jak v případě souběhu dědických titulů (ze zákona i ze závěti) stanovit dědický podíl dědice, který má jako (zletilý) potomek zůstavitele právo na povinný díl podle ustanovení §479 obč. zák. Protože soudy posoudily tuto otázku hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání J. K. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka L. K. zemřela dne 17.6.2009 a že při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.", srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§461 odst. 1 obč. zák.). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (§473 odst. 1 obč. zák.). Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků (§479 obč. zák.). Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.).
V posuzované věci se dědí jednak ze závěti, jednak ze zákona. Zůstavitelčinými dědici ze zákona v první dědické skupině jsou její synové Ing. M. K. a J. K. Ve smyslu ustanovení §473 odst. 1 obč. zák. činí jejich dědický podíl ze zákona u každého z nich jednu polovinu dědictví. Protože J. K. uplatnil námitku relativní neplatnosti závěti, která jej zcela pomíjí, a protože je zletilý, musí se mu z hlediska ustanovení §479 obč. zák. dostat polovina jeho dědického podílu ze zákona, tedy jedna čtvrtina.
V případech, kdy zůstavitel nepořídí závětí o veškerém svém majetku, dochází k souběhu dvou (obou) dědických titulů (zákonné a testamentární dědické posloupnosti). Jestliže za této situace neopomenutelný dědic vznese námitku relativní neplatnosti závěti, která jej částečně či zcela pomíjí, a mezi dědici nedojde k uzavření dohody o vypořádání dědictví, je třeba ve vztahu k majetku, o němž bylo pořízeno závětí, dovodit, že se dědí v tom poměru, že zletilý neopomenutelný dědic nabývá 1/4 tohoto majetku (nezletilý 1/2 tohoto majetku) a zbývající část nabývá závětní dědic (závětní dědicové). Ohledně majetku, o kterém zůstavitel závětí nepořídil, nastupuje dědění ze zákona.
Podle již ustálené judikatury soudů, nedojde-li mezi dědici k uzavření dohody o vypořádání dědictví, a má-li být proto dědictví potvrzeno dědicům podle dědických podílů (§484 věta první obč. zák.), slouží v závěti provedené určení věcí a práv, které mají dědicům připadnout, pouze k určení výše dědických podílů jednotlivých dědiců. V usnesení o dědictví soud za takových okolností stanoví dědický podíl zlomkem (procentem) odpovídajícím ceně konkrétních věcí nebo práv, jež podle závěti dědici připadají, v poměru k ceně celého dědictví; nepotvrzuje tedy nabytí konkrétních věcí nebo práv jednotlivými dědici, neboť pro takový postup obč. zák. nedává prostor (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008, které bylo uveřejněno pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.6.2013, sp. zn. 21 Cdo 4136/2011).
V případech souběhu dědických titulů je nezbytné - v souladu s výše uvedenou judikaturou - dovodit, že výsledný dědický podíl musí být pro každého dědice stanoven jednotně (tedy nikoliv zvlášť pro dědění ze závěti a zvlášť pro dědění ze zákona). Při výpočtu dědického podílu každého dědice je proto třeba sečíst částku, která na dědice připadne při dědění ze zákona, a částku, která témuž dědici náleží podle testamentární posloupnosti; poměr výsledné částky (představující hodnotu majetku, která náleží dědici z majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a hodnotu majetku, který by mu připadl při dědění ze zákona) vůči ceně celého dědictví pak představuje (konečnou) výši dědického podílu příslušného dědice. Ve stejném poměru dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.10.2015, sp. zn. 5136/2014). V zákoně (obč. zák.) nenalezneme oporu pro opačný názor, totiž, že povinný díl má být hrazen přednostně či výhradně z majetku, o němž zůstavitel nepořídil závětí. Obč. zák. neumožňuje autoritativní vypořádání dědictví, povinný podíl není pohledávkou neopomenutelného dědice (na rozdíl od platné právní úpravy), a proto – nedohodnou-li se dědicové – nelze potvrdit nabytí dědictví jinak, než podle dědických podílů.
V souzené věci tedy majetek, o němž bylo pořízeno závětí, nabývají závětní dědic a neopomenutelný dědic v poměru 3 : 1, tedy M. K. nabývá podíl v hodnotě 3/4 a J. K. v hodnotě 1/4; ostatní majetek (na nějž se závěť nevztahuje) nabývají dědicové J. K. a Ing. M. K. v poměru 1 : 1, tedy každý jednu polovinu tohoto majetku. Dědický podíl každého z nich na celkovém majetku, který je předmětem dědění, pak činí u poz. vnuka M. K. 3/4 hodnoty majetku, o němž bylo pořízeno závětí, u poz. syna J. K. 1/4 hodnoty majetku, o němž bylo pořízeno závětí, a 1/2 hodnoty ostatního majetku, a u poz. syna Ing. M. K. 1/2 hodnoty majetku, o němž nebylo pořízeno závětí. Protože odvolací soud při vypořádání dědictví po zůstaviteli z uvedených zásad nevycházel, je jeho rozhodnutí – co do výpočtu dědických podílů – z tohoto důvodu nesprávné.
Nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud potvrdí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§484 věta první obč. zák.). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení §473 odst. 2 obč. zák., započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§484 věta druhá obč. zák.).
Podle ustálené judikatury soudů je předmětem započtení na dědický podíl to, co dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (např. obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný pod č. 6 v časopise Ad Notam, roč. 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1262/2011]. Předmět zápočtu na dědický podíl přitom pojmově musí naplňovat znaky daru (§628 občanského zákoníku).
Spor mezi dědici o skutečnostech rozhodných pro závěr o započtení daru na dědický podíl některého z dědiců není sporem o dědické právo. Otázku započtení daru na dědický podíl dědice řeší soud v řízení o dědictví při rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů; postup podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ není v takovém případě možný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzované věci podle výsledků řízení před soudem prvního stupně nebylo možné dovodit, zda „dispozice zůstavitelky lze považovat za prokázaná darování“. Soud prvního stupně dospěl k závěru (a odvolací soud z něj vycházel), že „u převodů finančních částek z účtů zůstavitelky na účet některého ze synů není prokazatelné, že by důvodem těchto převodů bylo darování“, že „důvod těchto převodů i zdroje převáděných prostředků jsou mezi oběma syny sporné“ a že „k tvrzenému darování neexistují žádné jednoznačné důkazy“. Z uvedeného vyplývá, že tu chybí základní předpoklad pro řešení právní otázky započtení na dědický podíl Ing. M. K., kterou J. K. v dovolání předestírá jako důvod „nesprávného právního posouzení věci“ odvolacím soudem.
V projednávané věci soud prvního stupně navíc uvedl, že, „i kdyby převody finančních prostředků byly darováním, nelze vzhledem k majetkovým poměrům a dispozicím s majetkem ve prospěch obou synů taková darování považovat za neobvyklá“ a že „podobné dispozice s majetkem nebyly pro zůstavitelku ničím neobvyklým, nezvýhodňovaly zásadním způsobem žádného ze synů a nevymykaly se ani jejím majetkovým poměrům“. K tomu odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že soud prvního stupně „pečlivě zjistil skutkový stav a zaujal správný právní názor“ . Dovolací soud s tímto názorem souhlasí. Tím, že soudy nepřistoupily k provedení zápočtů na dědický podíl Ing. M. K. z důvodu, že předmět zápočtů pojmově nenaplňoval znaky daru, postupovaly v souladu se zákonem a s výše uvedenou ustálenou judikaturou. Nadbytečně pak zjišťovaly, zda lze „darování“ v posuzovaném případě považovat za „obvyklé“, a k závěru o „obvyklosti darování“ provedly navíc i potřebné dokazování.
V případě námitky dovolatele týkající se jeho „nároku“ ze smlouvy o půjčce částky 387.890,-Kč uzavřené dne 26.5.2009 mezi ním jako věřitelem a zůstavitelkou jako dlužnicí dovolací soud odkazuje na závěr soudu prvního stupně (potvrzený soudem odvolacím) uvedený v usnesení ze dne 2.5.2012, č.j. 27 D 1212/2009-464, kterým byla určena obvyklá cena majetku,výše dluhů a čistá hodnota dědictví, podle něhož do pasiv dědictví po zůstavitelce nebyl zařazen její dluh vůči poz. synovi J. K. ve výši 387.890,-Kč, neboť jde o dluh mezi účastníky dědického řízení sporný (k tomu srov. ustanovení §175k odst. 3 a §175y odst. 1 OSŘ).
Z dříve uvedeného však vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení otázky určení dědického podílu neopomenutelného dědice. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu