ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.534.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 534/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. O. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní č. 344/23, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 351/25, o 752.447,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č. j. 28 Co 7/2009-133, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 7/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 11 Cmo 191/2011-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Jana Matyse, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 351/25.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 11 Cmo 191/2011-114, do výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010, č. j. 28 Co 7/2009-57, v části o zamítnutí žaloby pro zmatečnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 28 Co 7/2009-133, není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzovaném případě žalobce žalobou pro zmatečnost napadl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2 2009, č. j. 28 Co 7/2009-133, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 8. 2008, č. j. 13 C 215/2007-109, ve výroku II., jímž byl zamítnut „návrh žalobce na zaplacení částky 600.000,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 21. 12. 1994 do zaplacení žalovaným“, a ve výroku III., jímž byla žalobci uložena povinnost „zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 65.093,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku“, v tom správném znění, že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 65.093,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce“, a rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 59.381,- Kč „k rukám jeho zástupce“. Žalobu pro zmatečnost žalobce podal - jak v ní výslovně uvedl – podle ustanovení §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. a z pohledu těchto zmatečnostních důvodů také soudy věc posuzovaly.
Závěr odvolacího soudu, že žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. není důvodná, neboť způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto ustanovení je pouze pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, je správný a dovolatel ho v dovolání ani nezpochybňuje.
Podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například odvolacím soudem zmiňované usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 539/96, které bylo uveřejněno pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) rozumí – jak správně uvádí v napadeném usnesení také odvolací soud - postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu. Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka vyplývající z ustanovení §115 odst. 1, 2 o. s. ř být předvolán k nařízenému jednání; to platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.). Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§101 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že postupem Krajského soudu v Praze ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 28 Co 7/2009 (u Okresního soudu v Příbrami vedené pod sp. zn. 13 C 215/2007) - tím, že rozhodoval v nepřítomnosti žalobce (u něhož doručení předvolání k jednání odvolacího soudu bylo „vykázáno uložením zásilky“) - žalobci nebyla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., když vychází ze zjištění, že žalobce byl řádně předvolán k jednání před krajským soudem (jako soudem odvolacím) na den 19. 2. 2009 (náhradním způsobem ve smyslu ustanovení §46 odst. 3 a 6 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009), je v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování otázky účinnosti doručení jeho předvolání k odvolacímu jednání u Krajského soudu v Praze dne 19. 2. 2009 přihlížel a jak tyto důkazy (zejména výpověď svědka J. K.) hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že neprokázal, že se v době doručování „soudní obsílky uložením zásilky“, tedy od 22. 1. 2009 do 7. 2. 2009 zdržoval v cizině, a že byl v úložní době nejméně od 22. 1. 2009 do 31. 1. 2009 v České republice a uloženou zásilku si mohl vyzvednout) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že uvedenou okolnost prokázal, neboť „odvolací soud neúplně interpretuje výpověď syna J. před Krajským soudem v Praze“, a že „nejpozději od poloviny ledna 2008 tedy nebyl v Praze“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že doručení předvolání k odvolacímu jednání ve věci napadené zmatečnostní žalobou bylo neúčinné a že proto ve věci napadené zmatečnostní žalobou mu byla odňata možnost jednat před soudem). Protože námitky dovolatele nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. - přípustnost dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce nemůže být ani kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který byl žalobcem v dovolání výslovně rovněž uplatněn, neboť ani k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto.
Poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „20 Odo 743/2001“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 741/2001) a v něm řešenou otázku výkladu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. je nepřípadný; v uvedeném rozhodnutí se sice Nejvyšší soud zabýval právním posouzení účinků doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, ale vycházel přitom z jiného skutkového stavu než je dán v nyní posuzované věci (v řízení o žalobě pro zmatečnost). Nejde proto o případ, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 2.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát JUDr. Ing. Jan Matys, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 3.388,- Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu