ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5405.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 5405/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. O. B. , zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátu, K. Sliwky č. 129/12, proti žalované OKD, a.s. se sídlem v Karviné, Stonavská č. 2179, IČO 26863154, zastoupené Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské - Ostravě, Českobratrská č. 2227/7, o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 53/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2014 č.j. 16 Co 93/2014-105, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karviné dne 30.10.2013 domáhal, aby bylo určeno, že dohoda o rozvázání pracovního poměru účastníků ze dne 7.8.2013 je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 31.10.1991 (změněné dohodami o změně pracovní smlouvy ze dne 29.7.1993 a ze dne 15.12.2008) jako právní specialista pro pohledávky - vedoucí týmu. Dne 7.8.2013 účastníci uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru; podle názoru žalobce jde o neplatný právní úkon, neboť žalovaná "měla vědomost o tom, že při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru je pro jeho rozhodnutí, zda tuto dohodu podepsat či nikoliv, zásadní a rozhodující informace, zda žalovaná má vůli jednostranným právním úkonem uznat neplatnost či dohodou zneplatnit dohodu ze dne 26.4.2013, kterou došlo ke snížení jeho mzdy na období od 1.5. do 31.12.2013", přičemž mu žalovaná "zatajila, že nemá v úmyslu mu vyhovět a chovala se tak, že zneplatnění dohody ve věci snížení mzdy bude logickým vyústěním procesu po uzavření dohody o ukončení pracovního poměru", a navíc žalobci znemožnila vyhnout se omylu v jednání, když "pod pohrůžkou výpovědi trvala na okamžitém podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru". Žalovaná tedy "omyl, ve kterém žalobce jednal, když podpisoval předmětnou dohodu, sama vyvolala" a žalobcovo jednání je tedy "nutno posuzovat jako právní úkon relativně neplatný". Další důvod neplatnosti dohody spatřoval žalobce v tom, že jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud Karviné nejprve usnesením ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38 žalovanou ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 občanského soudního řádu vyzval, aby se ve věci písemně vyjádřila do 30 dnů od doručení usnesení, a posléze rozsudkem ze dne 11.2.2014 č.j. 24 C 53/2013-68 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.000,- Kč. Dovodil, že usnesení o výzvě k písemnému vyjádření ve věci bylo žalované spolu se žalobou doručeno do vlastních rukou dne 12.12.2013 a že lhůta k podání písemného vyjádření ve věci uplynula žalované dnem 13.1.2014; žalovaná se však ve lhůtě nevyjádřila a podáním ze dne 7.1.2014, doručeným soudu 8.1.2014, pouze sdělila, že žalobou uplatněný "nárok v celém rozsahu neuznává" a že žádá o prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě do 31.1.2014 "z důvodu převzetí právního zastoupení a za účelem řádné přípravy procesní obrany žalované", a podáním ze dne 29.1.2014, doručeným soudu dne 31.1.2014, znovu požádala o prodloužení lhůty k vyjádření k žalobě do 14.2.2014 odůvodněnou "náročností věci a řádnou přípravou" procesní obrany žalované, aniž by vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, označila důkazy k prokázání svých tvrzení a připojila listinné důkazy a ani neuvedla vážný důvod, který by jí bránil v tom, aby tyto rozhodující skutečnosti vylíčila. Protože žalovaná ve stanovené lhůtě bez vážného důvodu nevylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, neoznačila důkazy k prokázání svých tvrzení, nepřipojila listinné důkazy a protože ani neuvedla vážný důvod, který by jí v tom bránil (samotné převzetí právního zastoupení ani příprava obrany žalované takovým důvodem nejsou), má se ve smyslu ustanovení §114b odst.5 občanského soudního řádu za to, že žalovaná žalobou uplatněný nárok uznala; soud prvního stupně proto rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §153a odst.3 občanského soudního řádu žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.6.2014 č.j. 16 Co 93/2014-105 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že se žalovaná k žalobě "kvalifikovaně vyjádřila" včas, a že proto nebyly pro vydání rozsudku pro uznání splněny zákonné předpoklady. Lhůta k podání vyjádření podle ustanovení §114b odst. 2 občanského soudního řádu má povahu soudcovské lhůty, která může být soudem prodloužena, k žádosti účastníka o prodloužení soudcovské lhůty se musí soud "procesně relevantním způsobem vyjádřit" a přípustná je i možnost "faktického vyhovění návrhu tím, že soud o tomto návrhu sice nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný". Jestliže žalovaná podáním, doručeným soudu ještě ve lhůtě stanovené k podání písemného vyjádření ve věci dne 8.1.2014, požádala o prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření do 31.1.2014, soud "tuto žádost (mlčky či fakticky) akceptoval, neboť o návrhu na prodloužení lhůty usnesením opomněl rozhodnout", a stejně tak následně, když "opět o žádosti žalované ze dne 29.1.2014 o prodloužení lhůty do 14.2.2014 nerozhodl, tuto žádost opět mlčky akceptoval". Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se k žalobě kvalifikovaně vyjádřila včas podáním došlým soudu dne 14.2.2014, a vytknul soudu prvního stupně, že "vydal rozsudek pro uznání již dne 11.2.2014, aniž by vyčkal marného uplynutí mlčky prodloužené lhůty".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že lhůta k podání písemného vyjádření podle ustanovení §114b odst. 2 občanského soudního řádu není lhůtou soudcovskou, neboť "její délku sice může soud prodloužit, nikoliv zkrátit, avšak uplynutím této lhůty nastává fikce, uvedená v ustanovení §114b odst. 5 občanského soudního řádu, a případné prodloužení této lhůty je vázáno na vážný důvod na straně žalované, který je povinna soudu sdělit". Podle názoru žalobce soud prvního stupně postupoval správně, když "aplikoval na danou věc fikci uznání a vydal rozsudek pro uznání, a to za situace, že žalovaná o prodloužení lhůty požádala dvakrát ze stejného důvodu, který není možno považovat za důvod ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 občanského soudního řádu a byl tak oprávněn učinit i přesto, že rozhodnutí o tom, že se lhůta neprodlužuje, nevydal"; je tu "rozhodující, zda důvod k prodloužení lhůty je důvodem, který soud podle ustanovení §114b odst. 5 občanského soudního řádu posoudil jako vážný či nikoliv". Přijetí závěru odvolacího soudu by podle žalobce vedlo k tomu, že "v případě, že žalovaný podá druhou žádost o prodloužení lhůty přesně v den, kdy první již prodloužená lhůta končila (jako tomu bylo v posuzovaném případě), muselo by být o této žádosti rozhodnuto negativně až po skončení první lhůty, ovšem zároveň by již konkludentně došlo k vyhovění této žádosti", a "takovýto stav jistě není možno připustit zejména tehdy, pokud účastník uvádí pro žádost o prodloužení lhůty opakovaně stejné důvody". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil "k novému projednání a rozhodnutí".
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně aby dovolání jako nedůvodné zamítl. Lhůta podle ustanovení §114b občanského soudního řádu je lhůtou soudcovskou, která může být soudem prodloužena, a tím, že se soud prvního stupně k návrhu žalované na prodloužení lhůty "procesně řádně nevyjádřil, svou nečinností ve vztahu k návrhu žalované na prodloužení lhůty návrhu fakticky vyhověl", aniž by "existence vážných důvodů ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. byla právně významná ve vztahu k návrhu žalované na prodloužení lhůty k doplnění vyjádření". Žalovaná tak vyhověla výzvě soudu prvního stupně a své odmítavé písemné vyjádření k žalobě podala (v prodloužené lhůtě) včas.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký má na vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst.3 občanského soudního řádu vliv okolnost, že žalovaný ještě před uplynutím lhůty k podání písemného vyjádření ve věci určené podle ustanovení §114b odst.2 občanského soudního řádu požádá o její prodloužení. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve všech souvislostech v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst.1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst.2 o.s.ř., místo výzvy podle ustanovení §114a odst.2 písm.a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení (srov. §114b odst.1 o.s.ř.).
K podání vyjádření podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení; bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (srov. §114b odst.2 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (srov. §114b odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. §114b odst.4 o.s.ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se - s výjimkou případů, v nichž byly splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby - za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst.3 o.s.ř.) musí být poučen (srov. §114b odst.5 o.s.ř.).
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst.5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. §153a odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem (srov. §114a odst.1 o.s.ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání.
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch.
Judikatura soudů již dříve dovodila (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006), že soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci žalovaný dodrží, jestliže ještě před jejím uplynutím podá písemné vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u provozovatele poštovních služeb). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle §114b o.s.ř. bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává - jak vyplývá ze znění ustanovení §114b odst.5 o.s.ř. - fikce, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst.3 o.s.ř.), neboť její účinky - jestliže opravdu nastala - za řízení nelze vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času, ani v důsledku okolností, které by posléze (po vzniku fikce) nastaly.
I když má lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle ustanovení §114b odst.2 o.s.ř. povahu lhůty procesní soudcovské, je obecné ustanovení §55 věty druhé o.s.ř. o možnosti předsedy senátu prodloužit tuto lhůtu modifikováno ustanovením §114b odst.5 o.s.ř. do té míry, že lhůta k podání písemného vyjádření ve věci nemůže být prodloužena, jestliže již nastala fikce uznání nároku, a že k prodloužení lhůty nemůže dojít ani tehdy, jestliže žalovaný ještě ve stanovené lhůtě soudu sdělí (a podle potřeby prokáže) vážný důvod, který mu zabraňuje podat včasné písemné vyjádření ve věci. Sdělení vážného důvodu, pro který žalovaný nemůže podat své písemné vyjádření ve věci, totiž znemožňuje, aby nastala fikce uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst.5 o.s.ř., aniž by vůbec mohlo (mělo) dojít k jakémukoliv prodloužení (původně) stanovené lhůty určené podle ustanovení §114b odst.2 o.s.ř. Postupem podle ustanovení §55 věty druhé o.s.ř. tedy může být lhůta k podání písemného vyjádření ve věci určená podle ustanovení §114b odst.2 o.s.ř. prodloužena jen tehdy, jestliže žalovaný o prodloužení ještě před uplynutím (původně) stanovené lhůty požádal z důvodů, které nelze (z pohledu ustanovení §114b odst.5 o.s.ř.) pokládat za "vážné", a jestliže o prodloužení lhůty soud rozhodl (a své usnesení žalovanému doručil) dříve, než nastala fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst.5 o.s.ř., tedy před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.
Opožděně podané písemné vyjádření ve věci může mít - jak vyplývá z výše uvedeného - právní význam jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu ve včasném podání zabránil vážný důvod, a, současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu znemožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat včas písemné vyjádření; pak ovšem nenastává - jak vyplývá z ustanovení §114b odst.5 o.s.ř. - fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, aniž by bylo významné, zda došlo či nedošlo k prodloužení lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že v důsledku podání žádosti o prodloužení lhůty určené žalovanému k podání písemného vyjádření ve věci podle ustanovení §114b odst.2 o.s.ř. nenastane fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst.5 o.s.ř., jen jestliže důvod žádosti představuje vážný důvod, který žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci. Nepožádal-li žalovaný o prodloužení lhůty z vážného důvodu, dojde k prodloužení lhůty určené podle ustanovení §114b odst.2 o.s.ř., jestliže soud své usnesení o prodloužení lhůty vydal a žalovanému doručil ještě před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.
V projednávané věci žalovaná na výzvu soudu prvního stupně k podání písemného vyjádření ve věci, učiněnou ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř. usnesením ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38, včas (ve lhůtě 30 dnů stanovené v usnesení, která uplynula dnem 13.1.2014) reagovala pouze tak, že uvedla (v podání ze dne 7.1.2014, které došlo soudu prvního stupně dne 8.1.2014), že nárok uplatněný v "žalobním návrhu neuznává v celém rozsahu" a že "z důvodu převzetí právního zastoupení a za účelem řádné přípravy procesní obrany žalované, i s ohledem na předpokládaný rozsah důkazní stránky věci" žádá o prodloužení lhůty k podání vyjádření do 31.1.2014; v podání ze dne 29.1.2014, které došlo soudu prvního stupně dne 31.1.2014, žalovaná "zejména vzhledem k náročnosti věci, za účelem řádné přípravy procesní obrany žalované, i s ohledem na předpokládaný rozsah důkazní stránky věci, kdy ještě nebyly získány veškeré relevantní podklady pro přípravu jednání", opět požádala o prodloužení lhůty k podání vyjádření do 14.2.2014. Vyjádření ve věci žalovaná učinila podáním ze dne 14.2.2014, které bylo soudu prvního stupně doručeno faxem dne 14.2.2014 a v písemné podobě dne 18.2.2014. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ještě před uplynutím lhůty určené k podání písemného vyjádření ve věci (do 13.1.2014) nerozhodl usnesením o prodloužení lhůty, nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě ve smyslu ustanovení §114b odst.5 o.s.ř., jen jestliže žalovaná ve svém podání ze dne 7.1.2014 uvedla vážné důvody, které jí bránily, aby písemné vyjádření ve věci podala ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38.
Uvedené závěry nelze důvodně odmítat s poukazem na "faktické vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty", k němuž dochází tehdy, jestliže soud sice o žádosti "nerozhodne, avšak poskytne účastníkovi jím požadovaný časový prostor a nepříznivé následky spojené se zmeškáním lhůty vyvodí teprve tehdy, když účastník i v jím navržené prodloužené lhůtě zůstane nečinný". I když - jak správně uvedl odvolací soud - část soudní praxe připouští možnost "faktického vyhovění žádosti na prodloužení soudcovské lhůty", nevzal odvolací soud náležitě v úvahu, že jím uvažovaný procesní postup nemůže sloužit k obcházení smyslu (účelu) ustanovení §114b odst.5 o.s.ř., podle něhož nemůže nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě jen a pouze (jak uvedeno výše) tehdy, jestliže žalovaný včas (ještě před uplynutím určené lhůty) buď podal písemné vyjádření ve věci, nebo soudu sdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Vzhledem k tomu, že účastník může požádat o prodloužení lhůty a soud může prodloužit lhůtu podle ustanovení §55 věty druhé o.s.ř. nejen z vážného, ale z jakéhokoliv důvodu, mohl by žalovaný dosáhnout v rozporu s ustanovením §114b odst.5 o.s.ř. prolongaci lhůty k podání písemného vyjádření ve věci, aniž by tu byl (musel být) skutečně vážný důvod, který by mu bránil v podání písemného vyjádření ve věci již ve lhůtě uvedené v usnesení vydaném podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. Kdyby tedy v projednávané věci žalovaná neměla vážný důvod, který by jí bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38, dosáhla by svým postupem (měl-li by být názor odvolacího soudu správný) odklad ve splnění své procesní povinnosti písemně se vyjádřit ve věci o více než měsíc, aniž by to mělo (zejména z pohledu ustanovení §114b odst.5 o.s.ř.) jakékoliv opodstatnění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; veden chybným názorem se odvolací soud nezabýval tím, zda žalovaná uvedla v podání ze dne 7.1.2014, které došlo soudu prvního stupně dne 8.1.2014, vážný důvod, který jí bránil podat písemné vyjádření ve věci ve lhůtě určené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 13.11.2013 č.j. 24 C 53/2013-38, neboť jedině v tomto případě nemohla nastat fikce uznání nároku uplatněného v žalobě podle ustanovení §114b odst.5 o.s.ř. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu