ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.624.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 624/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská třída č. 966/22, proti žalované IZOTECHNIK s. r. o. se sídlem v Bystřici č. 1260, IČO 25358766, zastoupené JUDr. Jitkou Kyvalskou, advokátkou se sídlem v Třinci-Starém Městě, Husova č. 401, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, eventuálně o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 64/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2014, č. j. 16 Co 154/2014-219, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2014, č. j. 16 Co 154/2014-219, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a způsobu hodnocení míry této intenzity (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000; k otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele srov. též odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, roč. 2013; k otázce, jak má být z hlediska ustanovení §60 zákoníku práce skutkově vymezen důvod platného okamžitého zrušení pracovního poměru (s ohledem na obsahově shodnou právní úpravu v otázce konkretizace výpovědi i okamžitého zrušení pracovního poměru) srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 34, roč. 1968; k otázce určitosti jednostranného právního úkonu žalované obsaženého v dopise ze dne 4. 4. 2012 a ke způsobu výkladu projevu vůle (§18 zákoníku práce, §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, roč. 1997, nebo - ve vztahu k vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 35, roč. 1998; k výkladu lhůty uvedené v ustanovení §58 odst. 1 zákoníku práce srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 725/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 6, roč. 1997, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 600/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 75, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 41/2004, nebo - ve vztahu k objektivní lhůtě - odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4141/2007, všech vztahujících se k obsahově shodné dřívější právní úpravě]; není tedy důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (dovolatel zpochybňuje také skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 4. 4. 2012 je platným právním úkonem, namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, a polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil; kromě toho vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz účetními doklady žalované, a to pokladními doklady o příjmu v hotovosti), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Namítá-li odvolatel, že „napadené rozhodnutí není v souladu s rozhodnutími dovolacího soudu“, přičemž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, 21 Cdo 2374/2000, pak přehlíží, že soudy v jím zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než v projednávané věci; poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96 (uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 35, roč. 1998), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001), je nepřípadný, neboť rozsudek odvolacího soudu – jak je výše výslovně uvedeno - je v souladu s právními závěry v těchto rozsudcích přijatými.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu