ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.627.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 627/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. K. , zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČ 47116617 o odškodnění pracovního úrazu, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2013, č. j. 13 Co 202/2013-596, takto:
Dovolání žalobce se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá žalobou podanou dne 1. 11. 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 1, aby mu žalovaná (její právní předchůdce) zaplatila 359.177,- Kč sestávající z částky 78.766,- Kč na náhradě škody za dobu pracovního neschopnosti od 4. 9. 2001 do 24. 5. 2002 a z částky 280.411,- Kč, jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 25.5.2002 do 31.12.2003. Žalobu odůvodnil tím, že se jako zaměstnanec společnosti First Outsourcing, s.r.o. zúčastnil ve dnech 3. až 4. 9. 2001 školení pořádaného společností City Bank, a.s., v areálu hotelu Kácov u Vlašimi, kde v časných ranních hodinách dne 4. 9. 2001 utrpěl pracovní úraz tak, že v recepci hotelu Kácov upadl na podlahu, což mělo za následek poranění hlavy a mozku. Pro následky pracovního úrazu byl v pracovní neschopnosti od 4. 9. 2001 do 24. 5. 2002 a poté mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Žalovaná však odmítla vzniklou škodu uhradit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 11. 2005 č.j. 23 C 66/2004-67 rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že úraz, který se stal žalobci dne 4. 9. 2001 v ranních hodinách na team-buildingové akci pořádané zaměstnavatelem žalobce v areálu hotelu Kácov, je pracovním úrazem a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně dovodil, že se jednalo o pracovní úraz proto, že šlo o pracovní akci, jejímž hlavním cílem bylo stmelení pracovního kolektivu, představení nejvyššího managementu, předání si informací a výměna zkušeností ohledně pracovní náplně obchodních zástupců.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2008 č.j. 13 Co 314/2008-183 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovodil, že ačkoliv se jednalo o pracovní akci, nelze jednoznačně uzavřít, že každý úraz, k němuž dojde na místě, v němž je pracovní akce organizována, je úrazem pracovním, a to zejména, dojde-li k vybočení zaměstnance z běžně požadovaného či akceptovatelného chování. Kromě toho, i kdyby šlo o pracovní úraz, měl zaměstnavatel možnost se své objektivní odpovědnosti zprostit, nicméně soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval. Odvolací soud považoval za potřebné doplnit řízení k otázce vlastního vzniku úrazu a k otázce požití alkoholu žalobcem.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté mezitímním rozsudkem ze dne 23. 9. 2009 č.j. 23 C 66/2004-233 rozhodl, že nárok žalobce není co do základu opodstatněn, a vyslovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vycházel ze skutečnosti, že žalobce neměl žádný racionální důvod (ani takový důvod neuvedl) pohybovat se ve 3 hodiny ráno na schodišti hotelu, kde nebyl ubytován, natož aby se jednalo o důvod související s plněním pracovních úkolů, byť se jednalo o úkoly společenského rázu. Podle názoru soudu prvního stupně, jestliže zaměstnavatel povolí požívání alkoholu v rámci společensky pracovní akce, může důvodně předpokládat, že účastníci akce nepřekročí v tomto směru společensky únosnou mez. V daném případě se však jedná o typické vybočení z činnosti, kterou lze ještě považovat za související s plněním pracovních úkolů a v tomto případě se nemůže jednat o pracovní úraz. Úraz se žalobci nestal v souvislosti s plněním programu společenské akce, ale až po skončení společenské akce v nočních hodinách, kdy již nikdo nebyl v recepci hotelu a ani žalobce neměl důvod se v recepci hotelu zdržovat, když byl ubytován v chatce mimo objekt hotelu. Jeho pobyt v recepci nesouvisel se společenskou akcí, která již byla ukončena.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. 2. 2010 č.j. 13 Co 23/2010-254 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť v daném případě nebyla splněna zákonem výslovně stanovená podmínka účelnosti takového rozhodnutí, která je zároveň jedním z předpokladů přípustnosti tohoto typu rozsudku. Kromě toho řízení trpí zmatečnostní vadou, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by v této pracovně právní věci rozhodoval senát.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 19. 4. 2010 č.j. 23 C 66/2004-267 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že akce nazývaná „team building“ a její oficiální program končil večeří, která začínala v 21:00 hodin a trvala do 22:00 hodin. Poté následovala společenská zábava s tím, že tato skončila nejpozději ve 24:00 hodin, kdy byl uzavřen bar, který byl otevřen do této doby na účet firmy. Bylo prokázáno, že pracovní úraz pádem žalobce ze schodů se stal okolo čtvrté hodiny ranní, tedy v době, kdy společenská akce byla již ukončena. Žalobce po pádu vstal a sám odešel z recepce, a byl nalezen až ráno na parkovišti. Vzhledem k tomu, že se úraz nestal v souvislosti s plněním programu společenské akce, ale až po jejím skončení v nočních hodinách, kdy už nikdo nebyl v recepci hotelu a ani žalobce neměl důvod se v recepci zdržovat, má soud za to, že se jednalo o vybočení z činnosti, kterou by ještě bylo možné považovat za související s plněním pracovních úkolů, a že se tedy nemůže jednat o pracovní úraz.
Městský soud v Praze poté k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 č.j. 13 Co 264/2010-318 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze zjištění, že plánovaná team buildingová akce, jíž se žalobce zúčastnil z titulu svého pracovního poměru u společnosti First Outsourcing, s.r.o., byla plánovaná pouze do 21. hodiny, kdy měla skončit vyhlášením výsledků a předáním cen. Žalobcem zmiňovaný společenský večer tudíž nebyl součástí plánovaných aktivit zmiňované akce, a pokud účelem společenského večera bylo umožnit účastníkům akce vzájemnou komunikaci za plně hrazeného popíjení alkoholických nápojů s možností společenský večer kdykoliv opustit, pak podle názoru odvolacího soudu „bez jakýchkoliv pochybností takovouto činnost nelze považovat za činnost související s plněním pracovních úkolů“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13.10.2011 č.j. 21 Cdo 997/2011-394 dovolání žalobce odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovodil, že námitky žalobce představují jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 24.7.2012 č.j. IV. ÚS 3782/11-404 vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 997/2011-394 ze dne 13. 10. 2011, rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 13 Co 264/2010-318 ze dne 22.9.2010 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 23 C 66/2004-267 ze dne 19.4.2010 bylo zasaženo do práv stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a z tohoto důvodu uvedená rozhodnutí zrušil. V důvodech nálezu uvedl, že závěr Nejvyššího soudu vylučující možnost připuštění dovolání v projednávané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. byl správný a k nepřípustnému zúžení práva stěžovatele na přístup k dovolacímu soudu nevedl. Ačkoliv Ústavní soud neshledal žádné pochybení dovolacího soudu, zrušil společně s rozhodnutími soudu I. stupně a soudu odvolacího i toto rozhodnutí, neboť to nemohlo za této situace zůstat bez kasace. Po podrobném rozboru věci však dovodil, že soud prvního stupně pro stěžejní zjištění, kdy skončila akce, „naprosto nedostatečně zjistil skutkový stav, když provedl zcela nedostatečné dokazování“. Vytkl též, že soudy nezhodnotily odpovídajícím způsobem provedené důkazy a jejich rozhodnutí nejsou stran jimi ve věci učiněného závěru řádně a dostatečně odůvodněná.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté mezitímním rozsudkem ze dne 11. 2. 2013 č.j. 23 C 66/2004-475 rozhodl, že „právní základ nároku je dán“ a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že společenský večer byl součástí oficiálního programu akce, a že úraz, který žalobce dne 4. 9. 2001 utrpěl, je „v souladu s judikátem úrazem pracovním“. Nebyl prokázán vliv alkoholu, lékaři na ARO nemocnice v Benešově neprovedli odběr krve na alkohol. Společenský večer nebyl pevně ohraničen, měl za úkol stmelování kolektivu a byl součástí team buildingové akce. K úrazu došlo 4. 9. 2001 okolo třetí hodiny ranní v důsledku pádu žalobce na hotelových schodech. „K úrazu došlo v době po skončení společenského večera, který následoval po společné večeři, uspořádané i pro zaměstnance firmy First Outsourcing, s.r.o. Úraz se žalobci přihodil po odchodu ze společenského večera“. „Oficiální část pokračovala neoficiálním programem společenského večera, který následoval po oficiální večeři, společenský večer neměl pevně stanovenou dobu ukončení a celá akce skončila následující den snídaní a rozvozem účastníků“. Základ nároku je tedy podle názoru soudu prvního stupně v celém rozsahu opodstatněn.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2013 č.j. 13 Co 202/2013-596 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem, že akce, jíž se žalobce zúčastnil ve dnech 3. až 4. 9. 2001 v areálu hotelu Kácov, byla akcí pracovní, že společenský večer, který následoval po večeři, byl součástí pracovní akce, kdy organizátor i po večeři umožňoval účastníkům akce volnou konzumaci nápojů včetně alkoholických. V řízení nebylo rovněž prokázáno, že by bylo trvání společenského večera organizátorem časově ohraničeno, a že společenský večer se od určitého okamžiku stal individuální zábavou. Za součást pracovní akce je nutno považovat i okamžik odchodu žalobce ze společenského večera, neboť šlo o úkon nutný po skončení výkonu práce ve smyslu ustanovení §25 odst. 3 věty první nařízení vlády č. 108/1994 Sb., a proto je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná za poškození zdraví žalobce odpovídá ve smyslu ustanovení §190 a násl. zákona č. 65/1965 Sb. (zák. práce). Jestliže však soud prvního stupně dále dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobce v okamžiku úrazu pod vlivem alkoholu, a neshledal proto důvody pro úplné nebo částečné zproštění zaměstnavatele podle ustanovení §191 odst. 1 písm. b) či odst. 2 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., potom lze vytknout, že pominul důkazy – výpovědi celé řady svědků vypovídajících o podnapilosti žalobce, a v tomto smyslu je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání vycházeje z toho, že posouzení věci záviselo na vyřešení otázek hmotného, ale i procesního práva. Za otázky hmotného práva označil „1) posouzení příčinné souvislosti mezi (údajnou) opilostí a pracovním úrazem, 2) zda za daných (a obecně obdobných) okolností vůbec může soud uvažovat o závěru, že žalobce byl opilý, 3) zda vůbec přicházelo v úvahu, aby soud uvažoval, že údajná opilost mohla znamenat (byť jen částečnou) liberaci za situace, kdy součástí programu pracovní akce (přímo souvisejícího s plněním pracovních úkolů) byly team-buildingové soutěže, do nichž byla přímo zakomponována konzumace alkoholu (Člověče nezlob se; Nápojový víceboj), 4) zda je také vůbec možno o částečné liberaci uvažovat za situace, kdy podstatnou část škody způsobilo porušení zákonné povinnosti zaměstnavatelem“. Odvolací soud kromě toho nerespektoval kogentní ustanovení občanského soudního řádu v ustanovení §213a odst. 1 a ustanovení §157 odst. 2 poslední věty o. s. ř. tak, že jeho postup a samotné rozhodnutí vykazují závažné vady a jsou nezákonné a neústavní. Podrobně rozebral provedené důkazy k otázce případné podnapilosti žalobce, poukázal na to, že z odůvodnění nálezu ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že ústavní soud se odmítl zabývat výpovědí svědků Z., K., M. jako rozpornými a tudíž nevěrohodnými, a že tedy odvolací soud v tomto směru nerespektoval kasační nález. Zdůraznil, že v odvolacím řízení žalovaná ani žalobce žádné důkazy nenavrhovali, že žalobce oprávněně očekával, že Městský soud v Praze na odvolacím jednání pravomocně rozhodne, a proto bylo pro něj překvapivé, jestliže uvedl, že skutkové zjištění nalézacího soudu, že nebyl prokázán vliv alkoholu, nemá oporu v provedeném dokazování. Poukázal na nepřehlédnutelnou tendenčnost a manipulativnost postupu odvolacího soudu, zdůraznil, že vysvětlení na policii nelze použití jako svědeckou výpověď a tudíž není důkazem ani v občanském soudním řízení. Popřel tvrzení odvolacího soudu, že námitka zproštění odpovědnosti z důvodu, že škodu si zaměstnanec způsobil opilostí nebo že opilost byla jednou z příčin škody, nebyla v této věci řešena. Naopak byla řešena od samotného počátku řízení a k této otázce se vyjadřovali, jak svědci žalobce, tak i svědci žalované. Podle názoru odvolatele nebyly splněny podmínky ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř., který klade důraz na to, že doplnění dokazování odvolacím soudem je možné pouze o účastníky navržené důkazy. V případě, má-li odvolací soud zato, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy, nebo opakuje-li dokazování, provede dokazování sám. Odvolacím soudem zvolený a uskutečněný postup, jímž uložil doplnění dokazování soudu prvního stupně je nezákonným postupem, kterým vyňal rozhodování z právní regulace, když se svévolně rozhodl nerespektovat jednoznačné znění kogentního ustanovení právní normy. Odvolací soud navíc zatížil své rozhodnutí další vadou ústavně právních rozměrů, kdy nerespektoval ani kogentní ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., protože odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení usnesení není v žádném případě v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Dikce písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu navíc dává soudu I. stupně na srozuměnou, že žalobce byl pod vlivem alkoholu, a že opilost byla příčinou úrazu. Je třeba přihlédnout i k omezení kasačního principu zákonem č. 59/2005 Sb., kdy zákon zřetelně preferuje ukončení celého řízení s tím, že vady řízení, jež odvolací soud napravit může, napravit musí a jejich zjištění nemůže uplatnit jako důvod ke zrušení rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 – posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Z uvedeného vyplývá, že není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost rozhodnutí. Z toho, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu skutečně závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky musí být současně pro rozhodnutí věci určující; za určující otázku hmotného nebo procesního práva přitom nelze považovat otázku, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a která sama o sobě neměla na rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru (který žádný z účastníků nenapadá), že k úrazu žalobce, který utrpěl v časných ranních hodinách dne 4.9.2001, došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a že tedy žalovaná „za poškození zdraví žalobce odpovídá ve smyslu ust. §190 a násl. zák. práce č. 65/1965 Sb.“. Důvodem, pro který ale dovolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný, byla skutečnost, že soud prvního stupně „dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobce v okamžiku úrazu pod vlivem alkoholu“, a proto se nezabýval a nijak se nevypořádal s důkazy, které tomuto závěru nenasvědčují. Nevyslovil se tedy, zda si žalobce přivodil škodu svou opilostí a zda tedy tato skutečnost byla jedinou nebo jednou z příčin škody, a neřešil proto ani právní otázky související s výkladem ustanovení §191 odst. 1 písm. b) popřípadě §191 odst. 2 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce. Protože určující skutečností pro rozhodnutí odvolacího soudu byl nedostatek skutkových zjištění a nikoliv dovoláním vymezená otázka (označovaná za otázku hmotného práva) o tom, zda příčinou poškození zdraví žalobce byla jeho podnapilost (ke které se právě odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyslovuje), nemůže být dovolání z tohoto označeného důvodu přípustné.
Dovolatel dále nastoluje otázku, za jakých podmínek byl odvolací soud oprávněn zrušit rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatečné či neúplné posouzení zjištěného skutkového stavu, a za jakých podmínek je odvolací soud povinen provést dokazování sám. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Odvolací soud je povolán nejen přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové a právní stránce, ale je povinen provést dokazování, které je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§213 odst. 1 o.s.ř.). Za účelem zjištění skutkového stavu může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu ustanovení §205a a §211a přípustné).
Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o.s.ř.). V případě druhém, kdy důkaz byl soudem prvního stupně proveden, ale nestal se podkladem pro jeho skutková zjištění, pak takový důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího. Zde zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy (§213 odst. 3 o.s.ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř. jen z některých provedených důkazů. Zákon ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. §219a odst. 2 o.s.ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že „nebyl prokázán vliv alkoholu“ na zjištění, že odběr krve na alkohol nebyl proveden, ale v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř. jakkoli pominul zahrnout do rámce svých úvah obsah výpovědi svědků [kupříkladu P. R., P. P., M. K., T. Z., P. P. či M. (viz záznam o vysvětlení č.l. 165)]. Nezmínil ani obsah listin (podaných vysvětlení) obsažených ve spise Policie České republiky – obvodního oddělení ve Zruči nad Sázavou č.j: ORKH-102/Ka-Tč-2001, kterými byl též u jednání proveden důkaz (a z nichž čerpal svá skutková zjištění i Ústavní soud), a k jejichž obsahu byly v průběhu řízení rovněž účastníky navrhovány a soudem obesílány policií slyšené osoby. Za tohoto stavu nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že nezopakoval uvedené opomenuté důkazy, neboť se nejedná jen o doplnění dílčích skutečností, nýbrž o zhodnocení rozsáhlejšího dokazování jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, za pečlivého přihlížení ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o.s.ř.). Namítá-li dovolatel konečně, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1234/2014). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť výtky odvolacího soudu jsou založeny výlučně na obsahu spisu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu