ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.815.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 815/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. I. J. , zastoupeného Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 43/39, proti žalované Střední odborné škole lesnické a strojírenské Šternberk, příspěvkové organizaci se sídlem ve Šternberku, Opavská č. 55/8, IČO 00848794, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 28/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 16 Co 249/2012-145, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7. 10. 2011 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „v souladu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělil zaměstnavatel zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a vytvořil mu podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů. Tuto skutečnost provedl oznámením rozvrhu přímé pedagogické činnosti (předáním úvazku pro školní rok 2011/2012), a to dne 15. 9. 2011, a výzvou k nástupu do práce a výkonu přímé pedagogické činnosti (výuky podle rozvrhu hodin). Tuto povinnost zaměstnanec odmítl a po tu část pracovní doby, kterou tvoří přímá pedagogická činnost (tj. výuka v předmětech podle rozvrhu hodin), bez řádné omluvy nechodil do práce. Tato část Vaší pracovní doby je evidována jako neomluvená nepřítomnost v práci“. Přestože byl dne 4., 5. a 6. 10. 2011 vyzván k plnění svých povinností „tuto povinnost zaměstnanec opět odmítl“. „Tímto jednáním se zaměstnanec dopustil závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci – zaměstnavatel takto eviduje velký počet neomluveně zmeškaných hodin pracovní doby“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výše uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná „odmítla respektovat předchozí rozhodnutí soudu a účelově provedla totéž, co provedla při první výpovědi v srpnu 2010 - posbírala torza pracovních úvazků jiných učitelů a tuto slátaninu mu direktivně stanovila k výkonu práce“. U všech vyučovacích předmětů se jedná o práci, pro kterou nemá kvalifikaci, nikdy ji nevykonával a jejím výkonem bez ochrany a zajištění by se vystavil reálnému nebezpečí naprosto legálního propuštění z pracovního poměru, a to v podstatě kdykoliv.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 7. 2012, č. j. 19 C 28/2012-104, určil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci dne 7. 10. 2011, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení 2.000,- Kč. Vyšel z toho, že poté, co nabyl právní moci rozsudek, kterým bylo určeno, že předchozí výpověď z pracovního poměru (ze dne 31. srpna 2010) je neplatná, žalovaná (ředitel školy Ing. P. A.) nezařadila žalobce na výuku anglického jazyka, kterou konal před neplatnou výpovědí, ale opět mu stanovila úvazek na výuce strojírenských předmětů. Žalobce tento úvazek odmítl. Ve výzvách ze dne 4., 5. a 6. října žalovaná upozornila žalobce, že odmítnutí přímé pedagogické činnosti, tj. výuku v předmětech podle rozvrhu hodin, eviduje jako neomluvenou absenci a vyvodí z toho důsledky. Nezmínila však, že by žalobce odmítl vykonávat dohled nad žáky. Žalobce „ofotil rozpis dohledu platný od 1. září 2011 a nikde jeho jméno nefiguruje až v rozpisech, které předložila žalovaná, je uvedeno jméno žalobce. Na rozpise datovaném dne 1. září 2011 nemohlo být jméno žalobce uvedeno, neboť nebylo zřejmé, kdy rozsudek nabude právní moci a kdy nastoupí žalobce do zaměstnání“. Uvěřil tvrzení žalobce, že rozpis služeb s jeho jménem obdržel až s výzvou dne 6. října 2011 a že dohled nestihl vykonat, neboť následujícího dne dostal výpověď z pracovního poměru. Dovodil, že to byla žalovaná, kdo porušil povinnost zaměstnavatele tím, že žalobce nezařadila na výkon práce, kterou vykonával před neplatnou výpovědí, a uzavřel, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, neboť závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci se žalobce nedopustil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 11. 2012, č. j. 16 Co 249/2012-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.107,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zaměstnanec je povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy, nikoliv podle toho, jakou konkrétní práci v rámci sjednaného druhu práce pro zaměstnavatele vykonával. Vytknul soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke specifiku zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a změně některých zákonů, podle jehož ustanovení §23 odst. 1 ředitel školy stanoví rozsah hodin přímé pedagogické činnosti na období kalendářního roku. V projednávané věci se tak stalo, žalobci byl stanoven rozsah přímé pedagogické činnosti na období kalendářního roku a bylo jeho povinností tuto přímou pedagogickou činnost vykonávat. Není rozhodné, že před první výpovědi z pracovního poměru vyučoval žalobce u žalované převážně anglický jazyk. Nebyla to proto žalovaná, kdo porušil povinnost zaměstnavatele tím, že žalobce nezařadila na výkon práce, kterou vykonával před neplatnou výpovědí, naopak to byl žalobce, který „nemaje odbornou kvalifikaci získanou vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu, mohl vyučovat i předměty, které mu byly stanoveny rozvrhem práce“. Neakceptoval-li žalobce rozvrh přímé pedagogické činnosti (předání úvazku pro školní rok 2011/2012) a neprováděl výkon přímé pedagogické činnosti, dopustil se závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) podal žalobce dovolání, v němž v první řadě namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud neuvedl, proč se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že jednání žalované (rozpis pracovního úvazku žalobce) bylo účelové. Odvolací soud věc také nesprávně právně posoudil, jestliže dovodil, že, stanoví-li ředitel týdenní rozsah vyučovacích hodin, zahrnuje tento pojem i samotný obsah vyučovacích hodin. Dovolatel je přesvědčen, že pojem „rozsah“ je pojmem kvantitativním a v žádném případě pojmem kvalitativním. Chybný je proto závěr odvolacího soudu, který dovodil, že žalobce „odmítl vykonávat stanovený rozsah hodin přímé pedagogické činnosti“; z provedených důkazů nevyplývá, že by odmítl rozsah výuky, neboť se opakovaně bránil pouze jeho obsahu. Nesprávně rovněž odvolací soud dovodil, že „právo žalované jako zaměstnavatele podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je neomezené“, a nevzal v úvahu, že pedagogickým pracovníkem může být jen ten, kdo splňuje odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost. Protože žalobce byl v době výpovědi kvalifikovaný pouze pro výuku angličtiny [s přihlédnutím k ustanovení §32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb.], nemohla jej žalovaná pověřit jinou přímou pedagogickou činností. Musel by totiž zahájit studium v šesti různých studijních oborech na vysoké škole [aby splnil požadavek, jenž z §32 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. vyplývá]. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K „druhému doplnění dovolání“ žalobce ze dne 23. 7. 2013 dovolací soud nepřihlédl, neboť bylo učiněno až po lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a navíc obsahuje nepřípustné novoty (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud věc správně právně posoudil a od skutkového stavu se neodchýlil; zjištěný skutkový stav toliko správně právně hodnotil a vyložil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené části) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 7. 10. 2011 je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 12. 2011, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 466/2011 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a mění související zákony (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
K základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru náleží (kromě jiného) povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele osobně konat práce podle pracovní smlouvy [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Tomu odpovídá povinnost (i oprávnění) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, tj. přidělovat zaměstnanci na dohodnutém místě výkonu práce ten druh práce, který byl sjednán [srov. §38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Ujednání o druhu a místě výkonu práce jsou (spolu s ujednáním o dni nástupu do práce) podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy (srov. §34 odst. 1 zák. práce), jimiž je určen rozsah „dispozice“ zaměstnavatele se zaměstnancem (jeho pracovní silou). Zaměstnavatel může (s výjimkami uvedenými v ustanovení §41 až 43 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce. Nesplní-li zaměstnanec pokyn k výkonu prací jiného druhu nebo v jiném místě, než byly sjednány v pracovní smlouvě, nejde u něho o porušení pracovní povinnosti (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 42).
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2006 a na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2006, kterou byl pracovní poměr na dobu určitou změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou, jako „učitel střední školy“. V době od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2010 měl žalobce pracovní úvazek na výuku anglického jazyka, naposledy pro školní rok 2009/2010 v rozsahu 20 vyučovacích hodin týdně. Podle úvazku přiděleného žalovanou žalobci dne 15. září 2011 pro školní rok 2011/2012 měl žalobce vyučovat 7 hodin - strojní obrábění, 5 hodin - tělesná výchova, 2 hodiny - strojní součásti, 1 hodinu - strojnictví, 4 hodiny - společenská výchova, 2 hodiny - občanská nauka. Tuto povinnost žalobce odmítl a po tu část pracovní doby, kterou tvoří přímá pedagogická činnost, tj. výuka v předmětech podle rozvrhu hodin (úvazku přiděleného žalovaným žalobci dne 15. září 2011), nechodil do práce. Z toho důvodu mu dopisem ze dne 7. 10. 2011 žalovaná dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zák. práce.
Žalobce však v řízení tvrdil, že se do práce (do zaměstnání) nedostavoval z omluvitelného důvodu, totiž proto, že „u všech vyučovacích předmětů se jedná o práci, pro kterou nemá kvalifikaci, nikdy ji nevykonával a jejím výkonem bez ochrany a zajištění by se vystavil reálnému nebezpečí naprosto legálního propuštění z pracovního poměru, a to v podstatě kdykoliv“.
Pro rozhodnutí věci tak bylo významné posouzení, zda žalobce byl povinen vykonávat práci, kterou mu žalovaná dne 15. září 2011 pro školní rok 2011/2012 přidělila.
Vzhledem k tomu, že – jak výše uvedeno – měl žalobce sjednán druh práce „učitel střední školy“, mohl mu zaměstnavatel (žalovaná) přidělovat všechny práce, které vykonává „učitel střední školy“, zejména tedy přímou pedagogickou činnost.
Předpoklady pro výkon činnosti pedagogických pracovníků, jejich pracovní dobu, další vzdělávání a kariérní systém upravuje zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů.
Podle ustanovení §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2011 [tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim – porušení povinností se měl žalobce dopustit v září a říjnu 2011 (dále též jen „zákon o pedagogických pracovnících“)], pedagogickým pracovníkem může být ten, kdo má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává.
Učitel všeobecně vzdělávacích předmětů střední školy získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném magisterském studijním programu blíže specifikovaném v ustanovení §9 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících.
Podle ustanovení §32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících fyzická osoba, která nesplňuje předpoklad podle §3 odst. 1 písm. b), může vykonávat přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona nejdéle po dobu deseti let, pokud v této době nezahájí studium, kterým potřebný předpoklad získá, a toto studium úspěšně ukončí.
Z citovaných ustanovení – jak správně dovodil i odvolací soud – vyplývá, že přímou pedagogickou činnost mohou vykonávat jak pedagogičtí pracovníci ve smyslu ustanovení §3 zákona o pedagogických pracovnících, tak (mimo jiné) i fyzické osoby, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonávají, to však jen po dobu 10 let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících (tj. do 1. 1. 2015) a za podmínky, že v té době zahájí studium, kterým potřebný předpoklad získají, a toto studium úspěšně ukončí. Tím zákon umožňuje (po přechodnou dobu), aby výuka na středních školách byla zajištěna i při nedostatku fyzických osob, které splňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost. Nelze proto souhlasit s dovolatelem, že by nemohl vykonávat přímou pedagogickou činnost v jemu určených předmětech (výuku strojního obrábění, tělesné výchovy, strojních součástí, strojnictví, společenské výchovy a občanské nauky) jen proto, že nesplňoval pro tyto předměty předpoklad odborné kvalifikace (vzdělání získané studiem v příslušném akreditovaném magisterském studijním programu).
Správně také odvolací soud dovodil, že z ustanovení §164 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve spojení s ustanovením §23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících vyplývá oprávnění (a povinnost) ředitele školy zajistit, že škola a školské zařízení poskytuje vzdělávání a školské služby v souladu se zákonem také tím, že stanoví pedagogickému pracovníkovi týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti na období školního vyučování nebo na pololetí školního vyučování. Tím ředitel školy zároveň vykonává své oprávnění zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. §38 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Má-li ředitel školy plnit shora uvedené povinnosti, nemůže platit námitka dovolatele, že pojem „rozsah“ použitý v ustanovení §23 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících „je pojmem kvantitativním a v žádném případě pojmem kvalitativním“. Je-li totiž povinností ředitele školy zajistit, aby škola a školské zařízení poskytovaly vzdělávání a školské služby v souladu se zákonem, nelze jeho povinnost (a právo) stanovit pedagogickému pracovníkovi rozsah hodin přímé pedagogické činnosti omezit jen na to, že stanoví pedagogickým pracovníkům toliko „kvantitativní“ rozsah hodin jejich přímé pedagogické činnosti, aniž by zároveň mohl také určit, který pedagog bude vyučovat které konkrétní vyučovací předměty. Opačný výklad by znamenal, že sice pedagogové budou vědět, kolik hodin mají v příslušném období (týden, měsíc) odučit (vykonávat práci podle pracovní smlouvy), ale neměli by vědomost o tom, které konkrétní vyučovací předměty mají vyučovat; jinak řečeno všichni by se ve stanoveném „rozsahu“ dostavovali do zaměstnání, ale nikdo by nevěděl v jakém oboru (specializaci) má výuku vykonávat.
Dovolatel však také namítal, že jednání žalované (rozpis pracovního úvazku žalobce) bylo „zcela účelové a že vedlo k jedinému cíli žalované, kterým bylo jeho propuštění z pracovního poměru“.
Podle ustanovení §14 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel nesmí zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů.
Domáhat se svých práv jakoukoli právně přípustnou cestou (včetně soudní ochrany) je nepochybně právem obou účastníků pracovněprávního vztahu, tj. zaměstnavatele i zaměstnance. Zaměstnavatel, který by zaměstnance za toto jednání postihoval, se zřejmě bude chovat v rozporu s ustanovením §14 odst. 2 zák. práce. I kdyby přitom zaměstnavatel nejednal v přímém rozporu se zákonem, ale přesto by jakýmkoli způsobem zaměstnance postihoval, pak jeho jednání bude navíc šikanózní a tudíž v rozporu s dobrými mravy.
V této souvislosti již dříve dospěla judikatura k závěru, podle něhož v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele, popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí rozhodnutí (zde rozpis pracovního úvazku žalobce), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že takové rozhodnutí nebylo přijato (srov. ve vztahu k přijetí organizačního opatření, jako důvodu výpovědi z pracovního poměru právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 91 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Při zkoumání toho, jaký cíl zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti.
V projednávané věci bylo – jak výše uvedeno - zjištěno, že žalobce v době od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2010, ač měl sjednán druh práce „učitel střední školy“, měl u žalované pracovní úvazek na výuku anglického jazyka, naposledy pro školní rok 2009/2010 v rozsahu 20 vyučovacích hodin týdně. Podle úvazku přiděleného žalovanou žalobci dne 15. září 2011 pro školní rok 2011/2012 měl žalobce vyučovat 7 hodin - strojní obrábění, 5 hodin - tělesná výchova, 2 hodiny - strojní součásti, 1 hodinu - strojnictví, 4 hodiny - společenská výchova, 2 hodiny - občanská nauka. I když rozsah (kvalitativní) pracovního úvazku žalobce ze dne 15. 9. 2011 bylo možno podřadit pod sjednaný druh práce, nelze přehlédnout, že se tak stalo poté, co žalobce uspěl se svojí žalobou na neplatnost (předchozí) výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2010 (ve sporu vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 375/2010). Odvolací soud se tak měl věcí zabývat i z toho pohledu, zda při určení pracovního úvazku žalobce ze dne 15. 9. 2011 tím, že oproti dosavadní praxi, kdy žalobce (s ohledem na svoji kvalifikaci) byl vždy zařazen na výuku anglického jazyka, byly žalobci k výuce určeny zcela jiné předměty, žalovaný (zaměstnavatel) nepostihoval žalobce (zaměstnance) proto, že se zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů (žalobou na neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 8. 2010). Kdyby tomu tak bylo, bylo by nutno uzavřít, že takové rozhodnutí nebylo přijato a žalobci nebyl rozsah (kvalitativní) jeho pracovní činnosti v rámci sjednaného druhu práce určen.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu