ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1143.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1143/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) MUDr. M. B. , b) P. B., zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 32/22, proti žalovanému Ing. J. K. , s místem podnikání V Praze 4, Na Lepším 1261/8, IČO: 10171673, zastoupenému Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 808/66, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 213/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 12 Co 34/2013-253, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 41 C 213/2009-205, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem záporového pažení (stavebním úřadem označeného jako opěrná zeď) na pozemku parcelní číslo 506, v katastrálním území H., obec P., je žalovaný (výrok I.), a rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 31 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že záporové pažení není stavbou v občanskoprávním smyslu, nýbrž že se jedná o součást věci hlavní – pozemku parc. č. 506 (ve vlastnictví třetí osoby), který zabezpečuje před sesuvem půdy do stavební jámy, která je na pozemku parc. č. 504 ve vlastnictví žalobců. Z občanskoprávního hlediska lze záporové pažení ztotožnit s opěrnou zdí, která podle judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 300/2005, 22 Cdo 2569/2009) tvoří součást pozemku, k němuž přiléhá.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. října 2013, č. j. 12 Co 34/2013-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni žalovanému zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je nedůvodná, nicméně shledal pro zamítnutí žaloby jiné důvody. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že by záporové pažení mělo být součástí pozemku parc. č. 506, který patří třetí osobě, jež iniciovala stavební řízení o odstranění záporového pažení, výstavbu záporového pažení nefinancovala a ani si ji neobjednala. Ze založené fotodokumentace záporového pažení dovodil, že se záporové pažení sestává nejenom ze svislé konstrukce, nýbrž i z horizontální rozpěry, která je fakticky rozepřena z jedné strany o nemovitost žalobců a z druhé strany právě o záporové pažení. Při zohlednění vodorovné – rozporné – části, která existuje nad pozemkem žalobců, je možno dovodit, že záporové pažení je ve vlastnictví žalobců. Svůj závěr podpořil argumentem, že pokud by došlo k odstranění záporového pažení, došlo by následně k zavalení stavební jámy nutné k realizaci prvé fáze stavby žalobců zeminou. Navíc to byli právě žalobci, kteří iniciovali stavební práce, které vedly k nastalému stavu věcí, tedy namísto dočasné funkce záporového pažení v řádu měsíců k jejímu faktickému trvání po dobu více než sedmi let. Řešení přiznávající vlastnické právo žalobcům se jeví jako spravedlivé, které zároveň zohledňuje konkrétní okolnosti daného případu ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2048/09 a Pl. ÚS 34/09.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, případně má být posouzena jinak než v dřívějších rozhodnutích, neboť jde o případ odlišný od případů, které vzaly soudy obou stupňů za obdobné. Žalobci nastiňují následující právní otázky, které považují za podstatné: 1) Je záporové pažení samostatnou věcí v právním slova smyslu, a pokud nikoliv, jde o součást jiné věci a které, nebo naopak jde o soubor samostatných věcí bez toho, že by vznikla nová věc ? 2) Kdo je vlastníkem záporového pažení ? 3) Může soudem uplatněný princip „spravedlivého uspořádání věci“ měnit rozsah dosavadního vlastnictví třetích osob, které nejsou účastníky řízení ? Žalobci v rámci právního rozboru výše uvedených otázek kritizují soudy obou stupňů, že na záporové pažení aplikovaly judikaturu vztahující se k opěrné zdi a že přitom přehlédly zásadní rozdíl mezi záporovým pažením a opěrnou zdí z hlediska jejich funkce. Záporové pažení je totiž toliko dočasnou konstrukcí ve vztahu k výkopu či ke stavební jámě, která chrání výkop, resp. stavební jámu a umožňuje realizaci jiné činnosti. Záporové pažení není součástí pozemku ani stavby a buď jde o samostatnou věc (nebo součást stavební jámy), anebo nejde o věc v právním slova smyslu, ale toliko o soubor jednotlivých konstrukčních prvků, z nichž se záporové pažení sestává a které nepochybně jsou movitými věcmi. Na základě uvedeného dospívají k závěru, že ať bude záporové pažení považováno za samostatnou věc v právním slova smyslu či za soubor konstrukčních prvků, vždy bude ve vlastnictví žalovaného, neboť ze žalovaného na žalobce či třetí osobu vlastnické právo k záporovému pažení nikdy nepřešlo. Žalobci dále rozporují uplatnění zásady spravedlivého uspořádání vztahů, které odvolací soud aplikoval, neboť je v rozporu s principem spravedlnosti a rozumného uvažování, protože by se zhotovitel, který způsobil, že záporovým pažením byla zabrána část sousedního pozemku, prakticky vyhnul zodpovědnosti. S ohledem na uvedené žalobci proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva k záporovému pažení mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem bylo o vlastnickém právu také pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. října 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolání není přípustné.
V posuzovaném případě je předmětem právního posouzení záporové pažení, které má mít podle žalobců odlišnou povahu než opěrná zeď, a proto se na něj nevztahuje judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k opěrné zdi.
Podstatou dovolání je otázka, zdali je záporové pažení samostatnou věcí v právním slova smyslu a pokud nikoliv, zdali se jedná o součást jiné věci nebo zdali se jedná o soubor samostatných věcí bez toho, že by vznikla nová věc.
Podle §118 odst. 1 obč. zák. předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty.
Podle §119 odst. 1 obč. zák. věci jsou movité nebo nemovité. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.
Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle odst. 2 tohoto ustanovení stavba není součástí pozemku.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval problematikou posouzení, zdali určitá věc podle běžného chápání je i věcí v občanskoprávním slova smyslu či je toliko součástí či příslušenstvím jiné věci. Ve svém rozsudku ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněném pod č. C 2248 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl: „Občanský zákoník v §120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby provedené v §139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) [obdobně v §2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], podle kterého se za stavbu považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní (je zařazeno v rubrice ‚Pojmy stavebního řádu‘), ale též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. §120 odst. 2 ObčZ) používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem ‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí podle §119 ObčZ, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem.“
V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval, že „stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“ [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Je-li podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, je zákonným předpokladem součástí věci její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod č. C 2248 v Souboru) a ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikováno v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ], a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené.
Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných, závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů.
Nejvyšší soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi nezabýval povahou záporového pažení, nýbrž pouze povahou opěrné zdi, přičemž dovodil, že opěrná zeď zásadně tvoří součást pozemku, k němuž přiléhá. Důvodem je, že opěrná zeď slouží coby opora pozemku a nemá samostatný hospodářský význam a tedy jako samostatná stavba nemá ani opodstatnění [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005 (uveřejněné pod č. C 4479 v Souboru)]. Na toto rozhodnutí pak dovolací soud odkázal i ve svém usnesení ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009 (dostupném na www.nsoud.cz ), jež poukaz na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 300/2005 založilo ve skutkové situaci, kdy opěrná zeď byla – v daném řízení – postavena na pozemku žalobkyně a soudy uzavřely, že se tak stala součástí pozemku. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2084/11 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), když závěry nalézacích soudů shledal správnými.
Jedná se však o výchozí pravidlo, které může být s ohledem na konkrétní okolnosti případu modifikováno ve prospěch závěru o zdi jako věci mající samostatné ekonomické a hospodářské určení bez její funkční vazby na pozemek, na kterém se nachází.
Žalobci namítali, že uvedenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k opěrné zdi nelze použít na záporové pažení, a to pro jejich podstatné rozdíly. Opěrná zeď je totiž trvalého charakteru a zajišťuje stabilitu pozemku, zatímco záporové pažení má jen dočasný charakter, chrání stavební jámu a umožňuje realizaci jiné činnosti. V důsledku toho není záporové pažení součástí pozemku, ale výkopové jámy, která je zřízena proto, aby se mohla realizovat stavba na pozemku. Po dokončení stavby neplní záporové pažení jak ve vztahu k pozemku, tak ve vztahu ke stavbě již žádnou funkci. Vzhledem k těmto rozdílům nelze na záporové pažení uplatnit judikaturu vztahující se k opěrné zdi.
S uvedenou argumentací se nelze ztotožnit. V první řadě je třeba si uvědomit, že „stavební jáma“ není věcí v občanskoprávním slova smyslu, nýbrž toliko terénní úpravou povrchu pozemku, jdoucí pod úroveň povrchu pozemku. Tudíž není možné, aby se záporové pažení stalo součástí stavební jámy. Přiléhavá není ani argumentace ve směru, že podstata a účel záporového pažení jsou zcela odlišné od podstaty a účelu opěrné zdi. Základní a zároveň společnou funkcí opěrné zdi a záporového pažení je zajištění určitého svahu či násypu před sesunem, a tím zabránění vzniku nežádoucích škod (zejména na majetku a na zdraví). Na druhou stranu mezi opěrnou zdí a záporovým pažením existují i odlišnosti. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že opěrná zeď má plnit svůj účel trvale, kdežto záporové pažení dočasně (zpravidla jen do dokončení určitých prací). Další rozdíly lze spatřovat v účelu obou konstrukcí, kdy primárním účelem opěrné zdi je zajištění svahu (stability) pozemku, kdežto primárním účelem záporového pažení je provedení stavebních (či jiných) prací, přičemž zajištění stability svahu (pozemku) je vedlejším důsledkem těchto prací, ale zároveň jejich předpokladem. Další rozdíl mezi oběma konstrukcemi spočívá v tom, že opěrná zeď se pravidelně staví proti přírodním a dlouhotrvajícím rizikům, proti nimž se zpravidla zabezpečuje sám vlastník, kdežto záporové pažení je obvykle zbudováno stavebníkem k zajištění vlastního nebo i sousedního pozemku za účelem ochrany před vlivy vlastní stavební (či jiné) činnosti.
Tyto dílčí rozdíly nic nemění na základní funkci záporového pažení, kterou je stejně jako u opěrné zdi zajištění stability určitého svahu či násypu před jeho sesunutím.
Tato zobecňující východiska je nutno poměřovat skutkovými zjištěními charakterizujícími souzenou věc.
Ze skutkových zjištění nalézacích soudů se podává, že mezi žalobci jako objednateli a žalovaným jako zhotovitelem byla dne 3. 2. 2006 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla „změna stavby a přístavba RD K.“ v souladu s projektovou dokumentací zpracovanou žalovaným, na kterou bylo vydání pravomocné stavební povolení dne 12. 9. 2005. Smluvně bylo mezi účastníky ujednáno, že vlastnické právo k předmětu plnění podle smlouvy nabývá objednatel okamžikem zabudování do stavby. Současně vzaly soudy za prokázané, že dílo podle smlouvy nebylo dokončeno. Žalovaný při provádění díla vyhloubil stavební jámu a provedl osazení a zabetonování 5 kusů tzv. „I“ profilů u hranice pozemků a rozepření ocelové konstrukce trubkami, následně dokončil některé výkopové práce, osadil další „I“ profily a vsadil mezi ně PZD desky. V rámci stavebního řízení o zajištění stavební jámy na pozemku žalobců byl k posouzení bezpečnosti stěn stavební jámy vypracován znalecký posudek, podle nějž dochází v bočních stěnách výkopu jámy k sesouvání zeminy, zajištění stability stěn stavební jámy včetně záporového pažení bylo projektováno a realizováno jako dočasné zajištění stavební jámy, nikoliv však pro situaci ponechání otevřené jámy po dobu pěti let, a proto je z bezpečnostních důvodů třeba realizovat trvalé nebo dlouhodobé zajištění stěn stavební jámy nejlépe trvalými konstrukcemi.
Ze znaleckého dokazování vzaly soudy dále za prokázané, že záporové pažení je obvyklý typický konstrukční prvek sloužící k zabezpečení stavební jámy proti sesuvu. Statická funkce záporového pažení je jen dočasná, v okamžiku dokončení suterénní části objektu v provedené jámě záporové pažení svou funkci ztrácí a stabilitu okolního terénu zajišťuje již samotný objekt a tehdy je možné záporové pažení odstranit. Z praktických důvodů však i v těchto případech zůstává část záporového pažení umístěna v zemi, protože odstraňování záporového pažení na celou výšku by bylo neúčelné. Jeho další demontáž by vyžadovala náročné výkopové práce. V souzené věci schválená projektová dokumentace předpokládala vybudování záporového pažení a jeho umístění na hranici pozemku žalobců tak, aby výsledná stavba byla na hranici pozemku. Žalovaný záporové pažení vybudoval z konstrukčního hlediska v souladu s projektovou dokumentací, při jeho umístění však došlo k odchylce přesahující přípustné tolerance (nově vybudovaný objekt by i s uvážením povolené tolerance zasáhl do sousedního pozemku až o 65 mm). Při pokračování provádění stavby by bylo možné eliminovat tuto odchylku fixováním distancí na záporové pažení a tím zajistit, aby suterénní přístavba byla situována do linie hranic pozemků. Suterénní stavby na pozemku žalobců by nemohla být zhotovena do hranice pozemku, pokud by záporové pažení nebylo zčásti umístěno na pozemku sousedním. Při stávajícím stavu rozestavěnosti záporové pažení nelze běžně technicky a finančně dostupnými metodami odstranit bez rizika pro pozemek parc. č. 506, neboť při jeho odstranění by došlo k sesutí terénu z pozemku parc. č. 506 do provedeného výkopu, v důsledku čehož by mohly být ohroženy i stavby na přilehlých pozemcích. Při dokončení plánované stavby by funkci stabilizace zeminového okolí plnila již suterénní část přístavby.
Dovolací soud tak nemá pochybnost o tom, že záporové pažení je v posuzovaném případě výsledkem stavební činnosti v podobě pomocné stavební konstrukce mající (obdobně jako opěrná zeď) stabilizující účinky. Je pojmově funkčně vázáno na stavební činnost prováděnou na pozemku, zajišťuje možnost jejího provedení a brání sesuvu půdy, případně dalším škodám. Samostatný ekonomický a hospodářský význam nemá, a i po dobudování stavby nedochází k jeho odstranění, neboť se stává integrální částí vybudovaného konečného objektu, který následně nahrazuje jeho stabilizační účinky.
Dovolací soud tak vychází z toho, že pokud ještě nedošlo k dobudování celého objektu a záporové pažení je umístěno výhradně na pozemku jednoho vlastníka, na jehož pozemku probíhají stavební práce, a nemá být po skončení prací odstraněno, stane se součástí tohoto pozemku. Oproti tomu v situaci, kdy je záporové pažení postaveno na hranici pozemku, případně zasahuje zčásti (byť menší) i na sousední pozemek, nachází se na dvou pozemcích, a to vzhledem k tomu, že záporové pažení je tvořeno svislými i vodorovnými konstrukčními prvky a nemá být odstraněno, je nutno posoudit, součástí kterého pozemku se stává, jestliže zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, primárně nepřipouštěl, aby dvě hlavní věci (pozemky) měly jednu společnou součást, přičemž je nutno vycházet z úvahy o vazbě záporového pažení na pozemek, k němuž se váže výkon stavební činnosti se záměrem vybudování stavby.
Argumentem pro takové řešení je i to, že již samotné stavební úpravy na hranicích pozemků zpravidla zatěžují vlastníka sousedního pozemku. Pokud by však součástí sousedního pozemku mělo být ještě i záporové pažení jenom z toho důvodu, že má předcházet možnému vzniku škody bez jakékoliv další funkční vazby na tento pozemek a samotné důvody, pro které bylo záporové pažení primárně budováno, tížilo by vlastníka sousedního pozemku navíc i riziko, že pro případ nedokončení stavebních prací by v budoucnu mohl nést náklady na zachování záporového pažení, a zároveň by nesl riziko nahodilé zkázy záporového pažení a důsledků s tím spojených.
S přihlédnutím ke všem zobecňujícím okolnostem zastává dovolací soud názor, že záporové pažení, které nemá být po skončení prací odstraněno, se stává součástí toho pozemku, na kterém zcela či z převážné části probíhají stavební či jiné práce (je zde vykopána stavební jáma), nebudou-li shledány zcela výjimečné důvody pro závěr odlišný vztahující záporové pažení k úvaze o jeho součásti coby pozemku sousedního. Funkční vazba na pozemek, na kterém probíhá výstavba, je naprosto zřejmá, základní a zásadní a záporové pažení se funkčně váže právě k tomuto pozemku. To je zřetelné ostatně i z toho, že po dokončení stavby tato přebírá stabilizační funkci záporového pažení, které zůstává stavebně v této stavbě zabudováno. Tím není popřena vazba na sousední pozemek potud, že i ve vztahu k němu plní záporové pažení preventivní roli před sesuvem půdy z tohoto pozemku, jedná se však o důsledek prováděné stavební činnosti a záporové pažení má i tomuto důsledku bránit, prvotně se však vztahuje ke stavbě, jejímž je záporové pažení funkčním předpokladem. Jestliže tedy v souzené věci bylo záporové pažení zbudováno a nemá být odstraněno, ale k dokončení stavby dosud nedošlo, dospěl dovolací soud k závěru, že v tomto daném konkrétním případě je záporové pažení součástí pozemku žalobců. Tento závěr však odráží individuální skutkové okolnosti a nelze jej považovat za závěr vždy obecně uplatnitelný.
V poměrech této věci ostatně i součástí smluvního ujednání účastníků bylo, že vlastnické právo k předmětu plnění podle smlouvy nabývá objednatel (žalobci) okamžikem zabudování do stavby. Ani smluvní ujednání účastníků tak nedává prostor pro úvahu, že by záporové pažení mělo být jako samostatná věc ve vlastnictví žalovaného.
Jestliže předmětem sporu byl požadavek žalobců na určení, že vlastníkem záporového pažení coby samostatné věci je žalovaný, pro úplnost dovolací soud dodává, že v případě dokončení stavby, která by byla ve vlastnictví žalobců, by tím spíše nemohlo být záporové pažení ve výlučném vlastnictví žalovaného již proto, že by se stalo trvalou částí zbudovaného objektu patřícího žalobcům. Ostatně zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vychází v §506 z principu, že i stavba je součástí pozemku (nejde-li o podzemní stavbu se samostatným účelovým určením podle §498 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ve směru, že vlastníkem záporového pažení coby samostatné věci v právním smyslu není žalovaný, je tudíž správné.
V této souvislosti není důvodná námitka žalobců, že by odvolací soud svým rozhodnutím upíral či naopak přiznával vlastnické právo, neboť rozhodnutí o určovací žalobě o tom, kdo je vlastníkem předmětné věci, je rozhodnutím svou povahou deklaratorním. Důvodná pak nemůže být ani námitka žalobců, že záporové pažení je součástí výkopové jámy; to by bez dalšího vylučovalo závěr, že vlastníkem záporového pažení jako samostatné věci může být žalovaný.
Jelikož není dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu