ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1248.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1248/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. Ž., b) R. K., c) J. P., d) M. Ž., a e) J. B., zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalovanému M. Ž., zastoupenému JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 151/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 25 Co 280/2011-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a) až d) a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni e) k rukám jejího právního zástupce JUDr. Antonína Janáka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 044,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 14 C 151/2008-212, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku parc. č. st. 944/7 a k pozemkům parc. č. st. 944/7 a parc. č. 944/5, zapsaným na listu vlastnictví č. 3831 pro obec a k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům na vyrovnání jejich podílů: žalobkyni a) M. Ž. částku 208 833,- Kč, žalobkyni b) R. K. částku 208.833,- Kč, žalobci c) J. P. částku 208 833,- Kč, žalobci d) M. Ž. částku 208 833,- Kč a žalobkyni e) J. B. částku 835 332,- Kč, všem nejpozději do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Zamítl návrh žalovaného, aby soud určil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému z titulu provedených investic do nemovitostí, a to žalobkyně a) M. Ž. částku 15 000,- Kč, žalobkyně b) R. K. částku 15 000,- Kč, žalobce c) J. P. částku 15 000,- Kč, žalobce d) M. Ž. částku 15 000,- Kč a žalobkyně e) J. B. částku 60 000,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a) a e) a žalovaného rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 25 Co 280/2011-274, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni e) J. B. částku 833 333,- Kč (namísto částky 835 332,- Kč), a lhůtu ke splnění povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částky na vyrovnání jejich podílů stanovil na šest měsíců od právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. potvrdil a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní a) až d) se k dovolání nevyjádřili, žalovaná e) navrhla, aby dovolání proti výroku I. bylo zamítnuto a v ostatním rozsahu odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. listopadu 2011 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci žalovaný uplatňuje přípustnost dovolání §237 odst. 1) písm. a) o. s. ř., a podle obsahu dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Odvolací soud však změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze co do částky, kterou je žalovaný povinen vyplatit žalobkyni e) za její spoluvlastnický podíl a co do lhůty k plnění. V obou případech rozhodl ve prospěch žalovaného. Touto změnou tedy nebyla žalovanému způsobena žádná újma, a dovolání do této měnící části výroku I. proto není subjektivně přípustné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Ve zbývajícím rozsahu nejde o rozsudek měnící, neboť po obsahové stránce posoudil odvolací soud práva a povinnosti ve vztazích mezi účastníky shodně se soudem prvního stupně (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání by proto v daném případě mohlo být přípustné pouze za splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1) písm. c), o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. V rovině právního posouzení odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky vypořádání investic do společné věci v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví. V souvislosti s tím nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že nezohlednil jím vynaložené investice při stanovení ceny předmětné nemovitosti, když akceptoval žalobci uplatněnou námitku promlčení.
Otázkou investic do společné věci se Nejvyššíí soud již zabýval v rozsudku ze dne 14. března 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, uveřejněném pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který poukázal i odvolací soud), kdy Nejvyšší soud ČSR formuloval závěry (akceptované i judikaturou současnou), podle kterých „při vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví společné věci (zejména nemovitosti) soudem podle ustanovení §142, věta třetí, o. z., které se provádí jako vypořádání v širším smyslu na návrh účastníka, je třeba z hlediska povahy nároků a jejich promlčení rozlišovat mezi náklady na nutnou opravu a údržbu věci a náklady na opravu a údržbu věci, které nebyly nezbytné, mezi náklady v běžné záležitosti a v ostatních záležitostech (§138 odst. 1 o. z.), mezi náklady, s nimiž spoluvlastníci vyslovili souhlas (třebas i konkludentně ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 o. z.), anebo které byly některým spoluvlastníkem vynaloženy bez tohoto souhlasu; je třeba také zjišťovat, zda za trvání podílového spoluvlastnictví došlo mezi spoluvlastníky k dohodě o způsobu úhrady těchto nákladů. Vzhledem k tomu pak půjde zpravidla buď o majetkové právo investujícího spoluvlastníka uplatňované vůči ostatním spoluvlastníkům podle ustanovení §74 odst. 3, §137 odst. 1 a §138 odst. 2 o. z., které se promlčí v tříleté promlčecí době podle §101 o. z. (pro jejíž počátek je rozhodná doba vynaložení nákladu na opravu a údržbu), nebo o právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z právního úkonu neplatného pro rozpor s ustanovením §138 odst. 1, věta druhá, o. z., jež uplatňuje investující spoluvlastník již za trvání spoluvlastnického vztahu (které se promlčí v promlčecí době podle §107 o. z. v souvislosti s vynaložením nákladu na opravu či údržbu), anebo o právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši zhodnocení podílů ostatních spoluvlastníků v souvislosti se zánikem podílového spoluvlastnictví (jež se promlčí v jednoroční promlčecí době podle §107 o. z. od zániku tohoto spoluvlastnictví).“
V usnesení ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1596/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 696, Nejvyšší soud uvedl, že jedná-li se o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené jedním ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části, připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků, splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení (nově srovnej též rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91/2012).
V dané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti užíval výlučně žalovaný a ostatní spoluvlastníci byli srozuměni s tím, že v rámci užívání bude provádět i jejich opravy a úpravy. Za výlučné užívání nemovitostí proto od něj nepožadovali žádné plnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o investice vynakládané se souhlasem ostatních spoluvlastníků, neboť vyjádřili konkludentní souhlas se všemi opravami a úpravami, které bude žalovaný na společných nemovitostech provádět. V takovém případě jde o majetkové právo investujícího spoluvlastníka uplatňované vůči ostatním spoluvlastníkům , které se promlčí v tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák., přitom pro jejíž počátek je rozhodná doba vynaložení nákladu na opravu a údržbu. Žalovaný prováděl investice v letech 1993 až 1998 a tříletá promlčecí doba tak skončila v roce 2001. Protože žalovaný uplatnil nárok na vypořádání investic až v roce 2008, došlo s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalobců k promlčení jeho nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu s konstantní judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Žalovaný rovněž nesouhlasil s tím, že se v jeho případě jednalo o investice na nutnou údržbu či opravu nemovitostí, a namítal, že provedenými investicemi nemovitosti zhodnotil ve prospěch ostatních spoluvlastníků. Má-li nyní vyplácet podíly z hodnoty, kterou sám na své náklady vybudoval, dochází ze strany ostatních spoluvlastníků k bezdůvodnému obohacení. V souvislosti s tím tvrdil, že do hodnoty nemovitostí byla zahrnuta i částka 100 000,- Kč, jíž byly oceněny investice žalovaného vložené do vybudování plynové přípojky a zděné dílny (garáže). Tak tomu ale není.
Dovolací soud sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře ve vztahu k vymezení uvedených pojmů ve směru, že oprava společné věci míří na případy, kdy dochází ke snížení, omezení či ztrátě funkčnosti věci nebo její části v důsledku poškození, vady nebo jiných skutečností tyto následky způsobujících; údržba společné věci je spojena s potřebou průběžného zachovávání funkčnosti a ochranou věci před jejím případným znehodnocením (k tomu srovnej: Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 159).
Obecné posouzení toho, jaké náklady vztahující se ke společné věci lze považovat za náklady nezbytné na opravu nebo údržbu společné věci, není možné pro všechny případy stanovit. Je třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu a zejména povaze společné věci; úvahy nalézacích soudů by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě zjevně nepřiměřenosti jejich úvah a závěrů, neboť se jedná o právní normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou.
Z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud posoudil z větší části žalobcem investované finanční prostředky do společných nemovitostí jako náklady nezbytné na opravu nebo údržbu společné věci. Své závěry v tomto směru řádně odůvodnil a jeho úvahy nelze označit za zjevně nepřiměřené.
K námitce investic do vybudování plynové přípojky a zděné dílny lze uvést následující:
K určení hodnoty společné nemovitosti ustanovil soud znalkyni, která stanovila její obvyklou (tržní) cenu částkou 2 500 000,- Kč. Znalkyně rovněž uvedla, že dalších 100 000,- Kč činí zhodnocení nemovitosti o investice žalovaného vložené do vybudování plynové přípojky a zděné dílny (garáže). Jestliže při vypořádání podílového spoluvlastnictví vycházel odvolací soud pouze z částky 2 500 000,- Kč, pak nelze dát žalovanému za pravdu, že nebyly zohledněny jím tvrzené investice vložené do vybudování plynové přípojky a garáže, a že proto došlo k bezdůvodnému obohacení na straně ostatních spoluvlastníků.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a) až d) a žalovaným vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobcům a) až d) náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní e) a žalovaným vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni e) vznikly náklady za její zastoupení advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 15 687,- Kč, stanovenou podle §6, §8 odst. 1) a 5), §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 15 987,- Kč. Rovněž jí náleží částka 3 357,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 19 044,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně e) podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu