ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1397.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1397/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., podnikajícího pod označením J. K. - CZO , IČO: 14588137, s místem podnikání ve Valašském Meziříčí, Zašovská 734, zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, proti žalované obci Radostice, se sídlem v Radosticích, Sokolská 11, zastoupené JUDr. Vladimírem Šufanou, advokátem se sídlem v Brně, Maříkova 1899/1, o vydání technologického zařízení na čištění odpadních vod, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 190/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2012, č. j. 13 Co 291/2011-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2011, č. j. 4 C 190/2009-107, zamítl žalobu, aby „žalovaná byla povinna vydat žalobci technologické zařízení, soubor movitých věcí jemnobublinkového provzdušňování aktivační nádrže čističky odpadních vod, nacházející se na pozemku parc. č. 727 – ostatní plocha o výměře 1979 m2, zapsané na LV č. 10001 pro k. ú. R. u B., obec R. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno – venkov sestávající ze: - 2 kusů dmychadel DITL – R 6 T – M – 2,2 100-50, - potrubních rozvodů z nerez oceli DN 100 v délce 10m, - indukčního měřiče množství odpadních vod – průtokoměru typ MQI série 99 SMART: DN 80, výrobní číslo 00541, - 3 kusů provzdušňovacích roštů z polypropylenu instalovaných v aktivační nádrži ČOV“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. prosince 2012, č. j. 13 Co 291/2011-126, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a řešená právní otázka, spočívající ve vlastnictví ze strany rozdílných subjektů k věcem a technologiím, které jsou vodním dílem dle vodního zákona a zákona o vodovodech a kanalizacích, a které jsou společně užívány jako funkční celek, nebyla dovolacím soudem spolehlivě vyřešena. Nesouhlasí především se závěrem soudů, že technologická část čističky odpadních vod (dále již „ČOV“), která je prokazatelně jeho výlučným vlastnictvím, neboť ji ze svých finančních prostředků zakoupil a na své náklady nechal instalovat do stavební části ČOV (která je ve vlastnictví žalované), je součástí ČOV jako stavby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o nároku na vydání věci bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. prosince 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné technologické zařízení je součástí ČOV žalované, neboť dle ust. §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být od ní odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, uvedl, že „v rozsudku ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 2, str. 84, Nejvyšší soud České republiky vyložil, že “podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ”to, co k věci podle její povahy náleží” se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ”patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ”nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila” však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter “oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou”.
Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění (které nemohou být předmětem dovolacího přezkumu) k závěru, že technologické zařízení splňuje kritéria součásti věci, když je umístěné ve stavbách, které jsou součástí ČOV a jeho funkčnost je podmíněna existencí těchto staveb a není podstatné, zda má větší hodnotu než tyto stavby, pokud zařízení slouží výlučně pro potřeby ČOV a jeho demontáž by znamenala ztrátu funkčnosti čističky, postupoval v souladu ustálenou s judikaturou dovolacího soudu a jeho závěrům nelze nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu