ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1440.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1440/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. U., L., zastoupené JUDr. Janem Navrátilem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 1, proti žalovaným: 1) F. K., a 2) M. K. , oběma L., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Pisarovičem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 1, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 177/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 14 Co 191/2011-172, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 14 Co 191/2011-172, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 10 C 177/2007-116, zamítl žalobu, aby „soud uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně odstranit na své náklady stavbu plotu sestávající ze šesti pažnic vzájemně konstrukčně propojených a situovaných na pozemku žalobkyně p. č. 1349/1 o výměře 864 m2 v katastrálním území L.“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že předmětná stavba plotu se nachází na jejím pozemku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 14 Co 191/2011-172, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a změnil jej pouze ve výroku II. týkajícím se náhrady nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tvrzené právně významné skutečnosti, že stavba plotu, jehož odstranění se domáhá, je na jejím pozemku. K námitce vydržení předmětné části pozemku uvedl, že přes poučení žalobkyně netvrdila žádnou skutečnost, z níž by její přesvědčení o oprávněné držbě mohlo vycházet. Pouhé užívání věci s přesvědčením, že jde o věc vlastní, aniž je zjištěno, z čeho takové přesvědčení pochází, a zda jde tedy o omluvitelný omyl držitele, neumožňuje učinit závěr o vydržení vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka brojí proti hodnocení důkazů nalézacími soudy a proti správnosti závěrů znalce. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přes poučení netvrdila žádnou skutečnost, z níž by mohlo vycházet její chybné a omluvitelné přesvědčení, že je vlastnicí předmětné části pozemku žalovaných. V řízení před nalézacími soudy uvedla, že spolu s manželem užívali pozemek od roku 1967 nepřetržitě jako uživatelé a později od roku 1992 jako vlastníci do doby záboru sporné části žalovanými. Od počátku řízení tedy tvrdí a prokazuje, že předmětný pozemek užívá v dobré víře jako vlastník od roku 1992. Navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o nároku na odstranění plotu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. listopadu 2012 a protože dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, mohlo by být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, proto je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srovnej §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Dovolatelka brojí především proti hodnocení důkazů nalézacími soudy a proti správnosti závěrů znalce. Tím ale otázku zásadního právního významu nepokládá, ale sporuje pouze skutková zjištění. Právní otázku nevymezuje ani námitkou „podjatosti“ znalce, když ve skutečnosti namítá nesprávné závěry znaleckého posudku. Proto tyto její výtky přípustnost dovolání založit nemohou.
Prostřednictvím dalších námitek poukazovala dovolatelka na závěr odvolacího soudu, že přes poučení netvrdila žádnou skutečnost, z níž by mohlo vycházet její chybné a omluvitelné předsvědčení o tom, že je vlastnicí předmětné části pozemku žalovaných, na které žalovaní vystavěli plot.
Podle názoru dovolacího soudu není tento závěr odvolacího soudu správný, když sám odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl (a žalobkyně na to v dovolání odkazuje), že žalobkyně tvrzení o vydržení části pozemku odůvodnila tím, že pozemek užívá od roku 1962, kdy jí byl dán do užívání zemědělským družstvem jako záhumenek, a že ho v roce 1992 nabyla spolu s manželem do vlastnictví kupní smlouvou a do jejího výlučného vlastnictví přešel na základě právního úkonu z roku 2003. Tato tvrzení odvolací soud zcela pomíjí, přestože pro posouzení vydržení vlastnického práva by mohlo být zásadní, zda se (společně s manželem) ujala držby sporné části pozemku na základě kupní smlouvy z roku 1992, když pozemek již dříve užívala na základě tvrzené dohody se zemědělským družstvem.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§129 odst. 1, §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.).
Dovolací soud opakovaně k právnímu důvodu (titulu) oprávněné držby uvedl, že oprávněný držitel musí být objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží právo, které vykonává. „Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1067; rozhodnutí z uvedeného souboru jsou přístupná v informačním systému Beck-on-line; v nezpracované podobě je lze vyhledat i na www.nsoud.cz ).
Vzhledem k tomu není správné rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže zcela pominul tvrzení žalobkyně o její dobré víře založené na nabytí vlastnického práva k pozemku kupní smlouvou z roku 1992.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. ve spojitosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu