ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1480.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1480/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. C. , zastoupené JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, proti žalovanému V. C. , zastoupenému JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 61, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 207/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 54 Co 527/2012-108, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Aleše Mendela, advokáta se sídlem v Brně, Orlí 18.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 1. února 2012, č. j. 9 C 207/2011-73, zamítl žalobu na určení, že pozemek parc. č. st. 35, parc. č. 210/2, parc. č. 210/3, parc. č. 210/4, parc. č. 211/1, parc. č. 211/3 a budova čp. 18, nacházející se na pozemku parc. č. st. 35, vše zapsané na LV č. 23 pro obec a k. ú. Ř. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov (dále jen „předmětné nemovitosti“), jsou ve společném jmění manželů (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 25 080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že za trvání manželství koupil žalovaný od společnosti Klenoty Brno a. s. předmětné nemovitosti, a to za finanční prostředky, které nebyly jeho, ale třetí osoby, která takto investovala do nákupu nemovitostí, a žalovaný tuto investici zastřešoval pouze svým jménem. Mělo se jednat o vklad J. S. do následně založené společnosti s ručením omezeným, k čemuž však nedošlo. J. S. před soudem potvrdil, že se nejednalo o půjčku, ale o investici a rovněž potvrdil to, že peníze mu žalovaným vráceny nebyly, nebylo na něj převedeno vlastnické právo a on tyto své investice s ohledem na svůj zdravotní stav i zdravotní stav žalovaného v uplynulých letech již nevymáhal zpět a žalovanému je „daroval“. Žalovaný tak vyvrátil právní domněnku obsaženou v §144 obč. zák., neboť prokázal, že předmětné nemovitosti nebyly za trvání manželství zakoupeny ze společných prostředků manželů, a nestaly se tak součástí společného jmění manželů.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 54 Co 527/2012-108, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů účastníků řízení (výrok I.), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 64 525,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalovaný neprokázal, že předmětné nemovitosti byly pořízeny za peněžní prostředky, jež získal darem (když právě takovouto obranu zvolil), tj. ze svých výlučných prostředků, a nevyvrátil tak zákonnou domněnku uvedenou v §144 obč. zák. Bylo sice prokázáno, že svědek J. S. poskytl žalovanému na nákup předmětných nemovitostí částku 550 000,- Kč a tuto částku mu později odpustil, nicméně podle odvolacího soudu byl pro posouzení povahy právního úkonu rozhodný okamžik, kdy k úkonu došlo, přičemž předmětný úkon odpovídá inominátní smlouvě s ekvivalentním plněním, případně plnění z právního důvodu, který odpadl. Nejedná se však o darovací smlouvu ani jiný institut uvažovaný v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Právní povaha následného „nechtění“ vrácení peněz svědkem J. S. po žalovaném je pro účely přezkumu napadeného rozhodnutí nerozhodná, neboť k onomu „nechtění“ došlo až po nabytí nemovitostí žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud po zjištění, že právní úkon mezi dovolatelem a J. S. není smlouvou darovací, nýbrž inominátní, bez dalšího určil, že sporné nemovitosti patří do společného jmění manželů účastníků řízení toliko na základě tvrzení, že se dovolateli nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku obsaženou v §144 obč. zák. Namítá, že při uzavření smlouvy s J. S. měl za peněžní prostředky koupit předmětné nemovitosti s tím, že je má následně vložit do nově vzniklé společnosti s ručením omezeným. V případě, že by těmto podmínkám nedostál, měl poskytnuté peníze vrátit. Dovolatel po celou dobu nesl riziko, že se mu nepodaří při "nerealizaci" podnikatelského záměru poskytnutou částku J. S. vrátit. Vzal tento závazek na sebe prokazatelně bez souhlasu žalobkyně, když tato ve všech svých podáních i výpovědích tvrdila, že prostředky k zakoupení nemovitostí pocházely ze společného jmění manželů a nikoliv od J. S. Jelikož byl závazek vzhledem k soudobým majetkovým poměrům manželů nepřiměřený, protože částka poskytnutá J. S. téměř dvojnásobně přesahovala úspory manželů ve výši 300 000,- Kč, závazek takto převzatý dovolatelem nebyl platný, ale stal se výlučným závazkem dovolatele. Pokud částka 550 000,- Kč byla protiplněním k výlučnému závazku jednoho z manželů, pak ani tato částka a ani majetek za ní koupený nemůže patřit do společného jmění manželů. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že předmětné nemovitosti jsou v jeho výlučném vlastnictví, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že předmětné nemovitosti jsou v jeho výlučném vlastnictví.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru zcela správný. Žalovanému se v řízení nepodařilo vyvrátit domněnku vyplývající z §144 obč. zák., tedy že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění manželů. Žalobkyně se po celou dobu řízení bránila tím, že k předání peněz mezi J. S. a žalovaným nikdy nedošlo. Odvolací soud se touto námitkou blíže nezabýval, neboť nic nemohla změnit na závěru, že údajné peněžní prostředky nebyly darem. Odvolací soud také správně dospěl k závěru, že pro posouzení povahy právního úkonu je důležitý okamžik, kdy k právnímu úkonu došlo. Pokud jde o argumentaci žalovaného, že poskytnutí částky 550 000,- Kč představovalo úkon přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků, a proto závazek k vrácení této částky nebyl součástí společného jmění manželů, má žalobkyně za to, že s ohledem na předmět řízení se jedná o irelevantní tvrzení. Předmětem sporu byl totiž majetek nabytý za trvání manželství a nikoliv otázka případných závazků manželů vůči třetím subjektům. Nad rámec uvedeného žalobkyně poukazuje na to, že nakoupila nemovitosti společně s žalovaným za účelem jejich společného podnikání. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobkyně odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. listopadu 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že není důvodné.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §144 obč. zák. platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004 uveřejněném pod C 3698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), uvedl: „Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§144 ObčZ v platném znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností.“
V posuzovaném případě stojí rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti nabyl za peněžité prostředky, které by dostal darem od J. S., tudíž se žalovanému nepodařilo vyvrátit domněnku uvedenou v §144 obč. zák. Dovolatel nesouhlasí s tím, že pokud právní úkon mezi ním a J. S. není smlouvou darovací, nýbrž inominátní, nelze bez dalšího určit, že sporné nemovitosti patří do společného jmění manželů účastníků řízení toliko na základě tvrzení, že se dovolateli nepodařilo vyvrátit zákonnou domněnku obsaženou v §144 obč. zák. Namítá, že při uzavření smlouvy s J. S. měl za peněžní prostředky koupit předmětné nemovitosti s tím, že je má následně vložit do nově vzniklé společnosti s ručením omezeným. V případě, že by těmto podmínkám nedostál, měl poskytnuté peníze vrátit.
Námitkám dovolatele není možno přisvědčit.
Právní úprava společného jmění manželů v režimu obč. zák. je postavena na tom, že veškerý majetek nabytý byť i jenom jedním z manželů se stává součástí společného jmění manželů (dále též „SJM“), ledaže se jedná o zákonem stanovenou výjimku. Z výjimek uvedených v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. by se ve zde posuzovaném případě mohla aplikovat toliko výjimka majetku získaného darem nebo majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.
Odvolací soud k první výjimce dovodil, že dovolatel neobdržel finanční prostředky od J. S. darem, nýbrž že se jednalo o inominátní smlouvu, na jejímž základě dovolatel obdržel peněžní prostředky k nákupu předmětných nemovitostí, které měl následně vložit do nově založené společnosti. Pro případ "nerealizace" tohoto záměru se smluvní strany dohodly, že dovolatel na výzvu poskytnuté finanční prostředky J. S. vrátí. Ve své podstatě pro případ "nerealizace" záměru si smluvní strany dohodly bezúročnou půjčku. Skutečnost, že J. S. později žalovanému prominul dluh, nelze dodatečně posoudit tak, že J. S. od počátku měl úmysl žalovanému peníze darovat. Závěry odvolacího soudu jsou v tomto ohledu zcela správné, což ostatně žalovaný ani nikterak nezpochybňoval.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008 uveřejněném pod č. C 6297 v Souboru, uvedl, že zákon preferuje společné jmění manželů před jejich oddělenými majetky. Tam, kde jsou dány zákonné předpoklady pro zařazení věci do společného jmění (§143 obč. zák.), mohou věc manželé učinit předmětem výlučného majetku jen způsobem stanoveným zákonem, tedy zejména zúžením společného jmění (§143a obč. zák.); k takové modifikaci je třeba notářského zápisu. Pouhá shodná vůle nabýt věc do výlučného majetku nemůže věc ze společného jmění vyloučit.
Námitky dovolatele směřovaly do druhé výjimky, kterou se sice odvolací soud podrobněji nezabýval, ale i přesto je jeho rozsudek věcně správný.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 18, str. 688, v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů vysvětlil, že „věc, která byla pořízena za trvání bezpodílového spoluvlastnictví z prostředků patřících výlučně jednomu z manželů (např. z peněz, které měl již v době před uzavřením manželství nebo které sám získal darováním), se nestává předmětem BSM, ale je ve výlučném vlastnictví toho, kdo ji takto pořídil. O nabytí věci za výlučné prostředky jen jednoho z manželů nelze uvažovat v případě, že věc je nabyta za prostředky získané půjčkou, byť ji sjednal jen ten manžel, jehož výlučné prostředky byly později na její splacení použity. Bývalý Nejvyšší soud ČSR již v rozsudku z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí jako R 57/1970, zaujal právní názor, že vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v §143 ObčZ a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.“
Uvedené závěry akceptovala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu výslovně i v poměrech společného jmění manželů. V rozsudku ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 180, Nejvyšší soud vyložil, že byly-li na zakoupení věcí ve společném jmění manželů (SJM) použity peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání tohoto vnosu z odděleného majetku na společný majetek. To platí, i jde-li o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
V rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1387/2008, uveřejněném pod č. 8609 v Souboru Nejvyšší soud z těchto východisek vyšel při formulaci závěru, že věci pořízené z půjčky, byť sjednané jen jedním z manželů a určené jen pro něj, patří do společného jmění manželů - půjčitele a jeho manžela.
V usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 2044/2010, dostupném na www.nsoud.cz, pak dovolací uzavřel, že součástí společného jmění manželů jsou prostředky získané některým z manželů půjčkou nebo úvěrem a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky získané (k uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 16. září 2013, sp. zn. 1326/2012, dostupném na www.nsoud.cz ).
V posuzovaném případě dovolatel namítal, že peněžité prostředky, které žalovaný obdržel od pana Svobody, byly nepřiměřené majetkovým poměrům manželů, neboť pro případ „derealizace“ projektu by musel žalovaný J. S. vrátit celou částku, a proto předmětné nemovitosti za poskytnuté peněžité prostředky nejsou součástí společného jmění manželů.
Této námitce nelze přisvědčit.
Z výše uvedené judikatury totiž vyplývá obecný závěr, že v případě závazku i jen jednoho z manželů, na základě kterého tento manžel získává za trvání manželství finanční prostředky, tvoří věci nabyté za tyto finanční prostředky součást společného jmění manželů bez ohledu na to, že závazek součástí společného jmění manželů být nemusí.
V poměrech souzené věci se tyto závěry prosadí potud, že i kdyby dovolatel koupil předmětné nemovitosti na základě závazku, který by přináležel pouze žalovanému (což sám tvrdí), nic to nemění na závěru, že předmětné nemovitosti se staly součástí společného jmění manželů, protože je dovolatel koupil za takto získané finanční prostředky.
Na uvedeném ničeho nemění námitka, že předmětné nemovitosti měly být vloženy do společnosti s ručením omezeným jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu společnosti s ručením omezeným, a to již proto, že k založení dané obchodní společnosti nikdy nedošlo, a tudíž nemohlo dojít ani ke vkladu předmětných nemovitostí do této společnosti
S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 50 000,- Kč podle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) a s §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn po 1. lednu 2013, částkou 3 100,- Kč (vyjádření k dovolání bylo soudu doručeno dne 30. dubna 2013 – §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky). K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem tak výše nákladů v dovolacím řízení na straně žalobkyně činí 4 114,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu