ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.1562.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 1562/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovaným 1) R. Š. a 2) E. Š. , oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Za Humny 1299/13, a 3) Z. B. , o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 145/2011, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1istopadu 2014, č. j. 8 Co 986/2013-160, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 8 Co 986/2013-160, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 16. srpna 2013, č. j. 9 C 145/2011-76, ve výrocích ve věci samé a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2), a proti výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2), se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. srpna 2013, č. j. 9 C 145/2011-76, zamítl žalobu, aby soud určil, že na parcele č. 731 v k. ú. S. u O. vázne ve prospěch vlastníků parcely č. 733 v k. ú. S. u O. věcné břemeno cesty, kterému odpovídá právo volného příchodu a odchodu, příjezdu a odjezdu všemi druhy motorových a nemotorových vozidel na parcelu č. 733 z komunikace parc. č. 1411/28 v k. ú S. u O. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Šlo o určení existence věcného břemene sloužícího pozemku, který žalobce nabyl v exekuční dražbě. Ačkoliv již dříve tehdejší středisko geodezie provedlo na základě smlouvy darovací a o zřízení věcného břemene z roku 1989 zápis věcného břemene v evidenci nemovitostí tak, že zapsalo právo cesty přes zatížený pozemek (nyní parc. č. 731) pro vlastníky pozemku žalobce (nyní parc. č. 733), ve skutečnosti věcné břemeno na základě smlouvy nevzniklo. Žalobce mimo jiné uplatňoval i jeho vznik v důsledku vydržení; přitom se domáhal i započtení doby oprávněné držby jeho předchůdce, pro jehož dluhy byla nemovitost v dražbě prodána.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 733 na základě nedobrovolné dražby, tedy originárním způsobem, nezávisle na předchozím vlastníkovi. Proto i když v souvislosti s vydražením nemovitostí původně náležejících V. Č. zaplatil i za věcné břemeno, nelze v jeho prospěch započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce případně vykonával právo odpovídající věcnému břemeni. Soud dále dovodil, že i kdyby započtení vydržecí doby právního předchůdce žalobce přicházelo v úvahu, nebylo by možné, neboť se nepodařilo prokázat, že předchůdce žalobce – V. Č. - nepřetržité využíval právo chůze a průjezdu po dobu 10 let.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 Co 986/2013-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu k žalované 3), neboť ta není vlastnicí pozemku parc. č. 731. Ve vztahu k žalovaným 1) a 2) jej změnil tak, že určil, že na pozemku parc. č. 731 v k. ú. S. u O., obec S., vázne ve prospěch vlastníků pozemku parc. č. 733 v k. ú. S. u O. služebnost cesty přes část vyznačenou v geometrickém plánu ze dne 28. 8. 2014, č. 1133-191/2014, zhotoveného Ing. J. H., jenž je nedílnou součástí rozsudku. Změnil také výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že sporné věcné břemeno nebylo platně zřízeno smlouvou. K odlišnému závěru od soudu prvního stupně dospěl při posouzení, zda žalobce nabyl právo odpovídající věcnému břemeni vydržením. Shodl se se soudem prvního stupně, že ke dni 3. 12. 2009, kdy žalobce nabyl vlastnictví k parc. č. 733 příklepem soudního exekutora v rámci exekuční dražby na majetek V. Č., byl v dobré víře, že mu oprávnění z věcného břemene náleží (za věcné břemeno při nabytí vlastnického práva k pozemku a k chatě zaplatil, věcné břemeno bylo tehdy jako právo cesty k pozemku zapsáno v katastru nemovitostí), a to až do 17. 9. 2010, kdy mu žalovaní průjezd znemožnili a zpochybnili jeho právo. Dále odvolací soud dovodil, že nabytí vlastnictví nemovitosti příklepem v rámci exekučního řízení nevylučuje možnost započíst si dobu oprávněné držby právního předchůdce žalobce V. Č., který byl na základě směnné smlouvy vlastníkem parc. č. 733 v době od 7. 7. 1999 do 3. 12. 2009, tedy po dobu delší než deset let. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce v dobré víře vykonával po vydržecí dobu právo z věcného břemene spočívající v právu cesty přes pozemek parc. č. 731 k jeho pozemku parc. č. 733. Oprávněnost držby odvozoval od domnělého právního důvodu, jímž byla smlouva darovací a smlouva o zřízení věcného břemene z 3. 7. 1989 (čl. X.) a v dobré víře byl utvrzován i zápisem věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemek parc. č. 731 ve prospěch pozemku parc. č. 733 v katastru nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce V. Č. vykonával věcné břemeno jako oprávněný držitel od 7. 7. 1999 do 3. 12. 2009, kdy nemovitosti nabyl žalobce; „byla splněna podmínka oprávněné držby věcného břemene po dobu 10 let…“ a „došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni“; právo přešlo na dalšího vlastníka pozemku parc. č. 733, kterým je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti části výroku I., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podávají žalovaní 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Takovou otázkou je, zda je možné v případě originárního způsobu nabytí vlastnického práva započíst do doby držby také dobu držbu práva právního předchůdce a zda v případě originárního nabytí vlastnického práva vůbec nějaký předchůdce existuje.
Považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce si mohl započíst dobu držby práva (dobu výkonu práva) odpovídajícího věcnému břemeni cesty svého údajného právního předchůdce V. Č. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. 733 originárním způsobem – příklepem soudního exekutora v dražbě. Žalovaní však zastávají odlišný názor než odvolací soud, a to že takový způsob nabytí vlastnického práva vylučuje možnost započíst si dobu držby práva odpovídajícího věcnému břemeni právního předchůdce žalobce, neboť originární nabyvatel žádného předchůdce nemá. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Dovolání není přípustné.
I když odvolací soud uvažoval o započtení držby právního předchůdce žalobce, o výsledek své (v tomto směru správné) úvahy rozhodnutí výslovně neopřel; uvedl totiž neurčitě, že k vydržení „došlo“, aniž by specifikoval jeho subjekt. Nicméně z konstatování, že právní předchůdce žalobce V. Č. vykonával věcné břemeno jako oprávněný držitel od 7. 7. 1999 do 3. 12. 2009, kdy nemovitosti nabyl žalobce, a v této souvislosti „byla splněna podmínka oprávněné držby věcného břemene po dobu 10 let…“ se podává, že právo odpovídající věcnému břemeni vydržel již V. Č.; žalobce by jej tak nabyl v dražbě spolu s panující nemovitostí (pozemkem), nikoliv vydržením. Tento nepochybný, byť částečně implicitní závěr však dovolání nenapadá; zpochybňuje jen otázku započtení doby oprávněné držby předchůdce, o kterou však odvolací soud rozhodnutí neopřel; dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, se jinými než v něm vytýčenou otázkou nemohl zabývat. Proto dovolání nemůže být přípustné.
Jen na okraj tak dovolací soud poznamenává, že v komentáři k obecnému zákoníku občanskému z roku 1811 ( Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl VI., s, 522, 524), se v části, věnované této otázce (§1493 o. z. o.) uvádí: „…Např. vydražitel jest právním nástupcem osoby zavázané“ (díl VI, 1937, s. 522). Na str. 524 cituje komentář rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu: „Ten, kdo v dražebním řízení nabude nemovitost, přejímá ji s výhodou, která byla s nemovitostí za dřívějšího majitele spojena, a není proto nejmenší příčiny, aby nebyla vydražiteli nemovitosti, který se domáhá služebnosti ve prospěch vydražené nemovitosti na nemovitosti jiného, podle §1493 o. z. o. započítávána doba vydržecí dřívějšího vlastníka nemovitosti, který služebnost vykonával“. Dovolací soud nevidí důvod se od uvedeného právního názoru odklonit.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu se o řešení otázky, která měla být v dovolacím řízení zkoumána, neopírá, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu