ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.209.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 209/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. P., P., a b) M. P. , tamtéž, proti žalovaným: 1) Mgr. J. S., P., zastoupenému JUDr. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Chotěšovská 680, a 2) Mgr. A. S., P., zastoupené Mgr. Michalem Kroftem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 34, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 212/2009, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2014, č. j. 21 Co 273/2014-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. ledna 2014, č. j. 41 C 212/2009-247, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 2013, č. j. 41 C 212/2009-211 (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Učinil tak poté, co žalobci vzali svou žalobu zpět.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných usnesením ze dne 6. června 2014, č. j. 21 Co 273/2014-272, usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje „ve skutečnosti, že dovoláním je napadáno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, které není uvedeno ve výčtu případů v ust. §238 o. s. ř. a byla jím řešena otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla“ . Dovolatel nesouhlasí s nepřiznáním náhrady nákladů řízení žalovaným, když se domnívá, že oddlužení žalobců nepředstavuje tzv. důvod zvláštního zřetele hodný a není namístě aplikace ust. §150 o. s. ř. Navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobci se k dovolání žalovaného 1) nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů jsou účastníkům známy, společně s dovoláním tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ) ].
Přesto, že dovolatel výslovně uvádí, že napadá usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, obsahem dovolání je pouze polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Co do závěru odvolacího soudu o zastavení řízení pro zpětvzetí žalobního návrhu dovolatel nevymezuje žádnou právní otázku, neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., ani žádný dovolací důvod.
Dovolání není přípustné, ani pokud jím dovolatel napadá závěry odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
I pro výroky o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí odvolacího soudu platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. To znamená, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným (nákladovým) výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí v těchto typech sporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V řešené věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. září 2013, č. j. 41 C 212/2009-211, zastavení řízení a nepřiznání práva na náhradu řízení žalovaným a sám žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. I pokud by však náklady řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím dovolateli přiznány byly, nepřevyšovaly by 50.000,- Kč [viz. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů účinných k datu provedení předmětného právního úkonu, dle níž by náklady žalovaného 1) činily 29.700,- Kč (viz. odměna advokáta stanovená podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. a), d) a g), §12 odst. 4, dále náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v tomto konkrétním případě tedy 15krát úkon právní služby (tj. převzetí a příprava zastoupení, vyjádření a účast na jednání) po 1.200,- Kč (sníženo o 20%, neboť v první části řízení byli oba žalovaní zastoupeni jedním právním zástupcem), 4krát úkon právní služby po 1.500,- Kč (dovolatel měl v této fázi řízení již svého vlastního právního zástupce) a 19krát náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby, celkem tedy 29.700,- Kč].
Protože v posuzovaném případě se tedy jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu