ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2117.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2117/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou se sídlem v Mostě, Slovenského národního povstání 2654/26, proti žalované A. P. , zastoupené JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143/1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 17 C 137/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 346/2014-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2013, č. j. 17 C 137/2007-195, určil, že „žalobce je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti o velikosti spoluvlastnického podílu jedna polovina a to následujících nemovitostí: pozemku – pozemkové parcely č. 4496/120 – ostatní plochy, jiné plochy, pozemku – stavební parcely č. 4496/336, zastavěné plochy a nádvoří, pozemku – stavební parcely č. 4496/339, zastavěné plochy a nádvoří, to vše v katastrálním území M. II, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 5297 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, pro obec M. a katastrální území M. II a dále budovy čp. 1906, rodinného domu postaveného na pozemku – stavební parcele č. 4496/336 a rozestavěné budovy – obchodu, postaveného na pozemku – stavební parcele č. 4496/339, to vše v obci M., části obce M., zapsáno na listu vlastnictví č. 5297 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, pro obec M. a katastrální území M. II“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu o určení vlastnictví ke zbývajícímu spoluvlastnickému podílu o velikosti jedné poloviny k výše uvedeným nemovitostem (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č. j. 14 Co 346/2014-234, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. částečně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem pozemků parc. č. 4496/120, parc. č. 4496/336 a parc. č. 4496/339 v k.ú. M. II, s velikostí spoluvlastnického podílu jedné poloviny [výrok I. odst. 1. písm. a)]; zrušil v rozsahu, v němž bylo určeno, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem rozestavěné budovy – obchodu – postavené na pozemku parc. č. 4496/339 v k.ú. M. II [výrok I. odst. 1 písm. b)]; jinak výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění tak, že se „určuje, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem nemovité věci, budovy č.p. 1906 postavené na pozemku parc. č. 4496/336, která není součástí tohoto pozemku, zapsané u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, na listu vlastnictví 5297 pro obec M., katastrální území M. II, s velikostí spoluvlastnického podílu jedné poloviny“ [výrok I. odst. 1 písm. c)]. Ve výroku I. odst. 2 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve správném znění, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem nemovitých věci, a to pozemků parc. č. 4496/120, parc. č. 4496/336 a parc. č. 4496/339 a budovy č.p. 1906 postavené na pozemku parc. č. 4496/336, která není součástí pozemku parc. č. 4496/336, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Most, na listu vlastnictví 5297 pro obec M., katastrální území M. II, s velikostí spoluvlastnického podílu další jedné poloviny. Dále rozhodl o náhradě nákladu řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a soudem odvolacím (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, která „nebyla doposud judikována“, a totiž „kdo je vlastníkem nemovitostí, když žalobce tyto zcela od počátku financoval s úmyslem nabýt je výhradně do svého výlučného vlastnictví“. Navrhuje změnit napadený rozsudek tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. 4496/120, parc. č. 4496/336 a parc. č. 4496/339 v k.ú. M. II, a dále budovy čp. 1906 na pozemku parc. č. 4496/336 a budovy na pozemku parc. č. 4496/339 v k.ú. M. II, je žalobce.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují převod vlastnického práva k nemovitosti nebo jeho původní (originární) nabytí přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Oproti přesvědčení dovolatele byla výše nastíněná otázka dovolacím soudem vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
Podle §133 odst. 2 občanského zákoníku „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních právních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Jak již v minulosti judikoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , „nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes je zapotřebí vkladu tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí.“ Vlastníkem takto převáděných nemovitostí, v tomto případě výše uvedených pozemků, se stává strana smlouvy, jež je právním důvodem převodu vlastnického práva, k němuž dochází vkladem (tzv. intabulací) do katastru nemovitostí. Samotné vlastnictví finančních prostředků, za které bylo nabyto, nemůže založit vlastnické právo k nabyté věci; tyto prostředky nemusí být pouze ve „vlastnictví nabyvatele“, ale může se rovněž jednat o prostředky např. půjčené. Jak správně poznamenává odvolací soud, „jestliže žalobce poskytl žalované finanční prostředky na zaplacení kupní ceny a neměl pro to právní důvod, či tento důvod odpadl, i v tomto případě mu občanský zákoník poskytuje ochranu, kterou však není narušení vlastnického práva žalované k zakoupeným pozemkům.“
V případě zhotovení věci, v tomto případě stavby rodinného domu č.p. 1906 postavené na pozemku parc. č. 4496/336, se nabývá vlastnické právo k věci originárně. V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod poř. č. C 1536, se uvádí: „Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Pro nabytí vlastnictví ke stavbě není rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna.
Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o společném užívání, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“.
V rozsudku ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, uveřejněném v Souboru pod poř. č. C 5213, se uvádí: „Stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§132 o. s. ř.).“
Konečně dovolací soud konstatoval, že posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, uveřejněné v Soubor pod poř. č. C 297, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ,).
V dané věci není úvaha odvolacího soudu vycházející ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, zjevně nepřiměřená. Dovolatelem je namítána skutečnost, že jeho výlučné vlastnické právo ke stavbě rodinného domu vzniklo z titulu úhrady ceny o dílo předmětné stavby, aniž by prostředky nebo nemovitosti byly žalované darovány. Avšak při posuzování originárního nabytí vlastnického práva ke stavbě je nutné přihlížet ke všem okolnostem věci (oba účastníci společně žili jako druh i družka, společně hospodařili, žalobce žalovanou finančně podporoval, oba účastníci společnými silami vybudovali rodinný dům na pozemku ve vlastnictví žalované, žalovaná jednala s úřady, požádala o vydání stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí, zastoupena žalobcem uzavřela smlouvu o dílo a rovněž se podílela s žalobcem na zajišťování veškerých záležitostí týkající se stavby). Tudíž úhrada ceny o dílo je pouze jednou z okolností a z provedeného dokazování vyplývá, že stavebníky byly žalobce i žalovaná, kteří se tak stali podílovými spoluvlastníky.
Žalobci není možné ani v dovolacím řízení „přiznat“ vlastnické právo ke stavbě rozestavěné budovy – obchodu – postavené na pozemku parc. č. 4496/339, neboť toto nebylo žalobcem požadováno v žalobě, ani v průběhu řízení její změnou (rozšířením). Podle §153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Z toho vyplývá, že soud nemůže přiznat žalobci více, než požadoval v žalobním petitu.
Namítá-li dále dovolatel, že „postup a obrana žalované v tomto řízení se příčí dobrým mravům“, nespojuje s touto námitkou žádnou otázku hmotného či procesního práva, na které by napadené rozhodnutí záviselo (§237 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu