ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2459.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2459/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci L. V. , zastoupené Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Milovicích, Rakouská 686, proti žalované M. N. , o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 189/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 25 Co 322/2014-671, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 25 C 322/2014-671, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. května 2014, č. j. 12 C 189/2010-568, se mění tak, že se žalobkyni přiznává pro řízení o dovolání osvobození od soudních poplatků v rozsahu 80 %.
II. Usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. dubna 2015, č. j. 12 C 189/2010-693, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. května 2014, č. j. 12 C 189/2010-568, ve výroku I. nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a ve výroku II. žalobkyni neustanovil zástupce. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že již dříve o osvobození od soudních poplatků požádala, přičemž i tato žádost je nedůvodná. Žalobkyně opětovně v potvrzení o svých majetkových a osobních příjmech uvedla jen ty skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, že jsou u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Soudu prvního stupně je však z úřední činnosti známo, že žalobkyně má k dispozici i další finanční prostředky, ze kterých je schopna hradit nejen základní životní potřeby, ale také náklady na opakované soudní výdaje. V tomto soud plně odkázal na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2013, č. j. 26 Co 210/2013-481, ve kterém bylo konstatováno, že žalobkyně účelově mění svá tvrzení o svých majetkových příjmech, předkládá nová, nejspíše antidatovaná potvrzení od rodinných příslušníků o darování a převádění nejrůznějších částek v řádech milionů korun a půjčkách. Již ze samotných údajů uvedených žalobkyní o jejích majetkových příjmech je možno dovodit, že žalobkyně disponuje mimo svého důchodu ještě dalšími finančními prostředky; jinak by si bylo možno zcela obtížně představit, že si dovolí hradit měsíčně 550 Kč za internet, 650 Kč za telefon a 1000 Kč např. za drogerii či krmení pro psa, kdyby neměla finanční rezervu, ze které je schopna uhradit své běžné výdaje např. za oblečení či kulturu, na které si podle svých slov ponechává jen něco málo přes 500 Kč měsíčně. Nadto by si zcela jistě nepořizovala do své domácnosti vysavač, jehož pořizovací cena se podle zjištění soudu pohybuje v řádech několika desítek tisíc korun, kdyby neměla k dispozici finanční rezervu zajišťující jí pohodlný život a bezproblémové splácení kupní ceny. Navíc je třeba také přihlédnout k tomu, že má zajištěno bezplatné bydlení díky zřízenému věcnému břemenu k nemovité věci, již obývá, a tudíž nemusí vynakládat výdaje na bydlení, jako například jiní senioři se stejně vysokou penzí. Tvrzení žalobkyně, že nedisponuje jinými finančními prostředky než důchodem a příspěvkem na mobilitu a na péči, soud neuvěřil a žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků zamítl. Zdravotním stavem žalobkyně se soud blížeji nezabýval, neboť tento se od ostatních žádostí žalobkyně o osvobození od soudních poplatků nezměnil a na samotné rozhodování soudu by tak neměl vliv, neboť byl již zohledněn při předchozích rozhodováních soudu. Jelikož nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, soud ani ustanovení zástupce nevyhověl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. ledna 2015, č. j. 25 Co 322/2014-671, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyni přiznal pro řízení o dovolání osvobození od soudních poplatků v rozsahu 30 % a ustanovil jí k ochraně jejích zájmů v této věci zástupce z řad advokátů. V projednávané věci soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně je poživatelkou starobního důchodu ve výši 9 430 Kč, pobírá příspěvek na mobilitu ve výši 400 Kč a příspěvek na péči ve výši 800 Kč. Bylo zjištěno, že žalobkyně splácí vysavač zn. Hyla, nemá žádné úspory a žádný účet. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně je poživatelkou invalidního důchodu, nevlastní žádný majetek, pobírá sociální dávky, a to příspěvek na mobilitu a příspěvek na péči, a užívá značné množství léků, které částečně hradí, je na místě jí přiznat osvobození od soudních poplatků v rozsahu 30 %, neboť podle §138 občanského soudního řádu úplné osvobození přichází v úvahu zcela výjimečně. Ze strany žalobkyně nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné bránění práva, není právně vzdělaná a nemá dostatek finančních prostředků na úhradu právního zastoupení, a proto je na místě v souladu s ustanovením §30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu zástupce z řad advokátů ustanovit, neboť ochrana jejích zájmů to vyžaduje.
Proti usnesení odvolacího podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 4417/2013), která se zabývá podmínkami, za nichž je namístě zcela účastníka osvobodit od placení soudních poplatků. Soudu prvního stupně vytýká, že své rozhodnutí odůvodnil spekulací, že má k dispozici další finanční prostředky než ty, které uvedla v prohlášení o svých osobních majetkových poměrech. Není pravdou, že by si pořídila vysavač „v hodnotě několika desítek tisíců korun“, když kupní cena vysavače v kupní smlouvě ze dne 3. 8. 2013 byla splatná „do 6. měsíce 2014 při měsíčních splátkách 1000 Kč“. Vysavač si pořídila jako zdravotní pomůcku pro své imunitní onemocnění. K bezplatnému bydlení uvádí, že bydlí v rodinném domě, k němuž ji váže hluboké citové pouto, když jde o rodinné jmění vlastněné po celé generace. Žalovaná prokazatelně jednala v rozporu s dobrými mravy, neplnila povinnosti vlastníka nemovitosti, což je předmětem řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 219/2014, kde byla dovolatelka zcela osvobozena od soudních poplatků, přičemž Obvodní soud pro Prahu 6 vycházel ze stejných majetkových poměrů. Žalobkyně předmětný dům darovala žalované v roce 1995, přičemž předmětný dům v dobré víře zrekonstruovala a dosud udržuje. Zdravotní stav „72leté ZTP, nemocné dovolatelky“ se ke dni podání dovolání nezměnil, dovolatelka již nemůže pracovat a je odkázaná na pomoc druhých, což soudy obou stupňů nezohlednily. Odvolací soud zjistil, že á k dispozici měsíčně částku 10 630 Kč, tedy jen o 630 Kč více, než činí v tomto případě soudní poplatek za dovolání. Pokud by jí zbyla pouze částka 3 630 Kč, jednalo by se pro ni o platbu likvidační, z čehož by nebyla schopna uhradit pravidelné náklady na bydlení, léky a splátku půjčky, nehledě stravu. Rozhodnutím odvolacího soudu tak byl dovolatelce znemožněn přístup a ochrana práv nezávislým soudem, neboť vzhledem ke své finanční situaci není schopna uhradit tak vysokou částku na soudní poplatek, aby mohla hájit svá práva. S ohledem na uvedené má dovolatelka za to, že jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků za dovolání v plné výši, a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná nebyla s ohledem na §210 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu vyzvána, aby se k dovolání vyjádřila, neboť to nebylo potřebné ani účelné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. ledna 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelka namítá, že o jejím návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo rozhodnuto v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014 (uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Soud při posuzování majetkových poměrů účastníka domáhajícího se osvobození od soudních poplatků, při poměřování rozsahu jeho aktiv i pasiv a při přihlížení ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu; došlo by tím totiž k porušení rovnosti účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (publikovaný pod č. 20/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)].
Při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků soud hodnotí pomocí výše uvedených kritérií poměry účastníka s důsledkem na jeho objektivní schopnost splnit poplatkovou povinnost v konkrétním případě. I když poměry účastníka odůvodňují přiznání osvobození, musí soud dále zkoumat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V takovém případě osvobození přiznat nelze.
S účinností od 1. 9. 2011 (zákon č. 218/2011 Sb.) došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků tím, že je stanovena podmínka existence zvlášť závažných důvodů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu tak musí na straně účastníka s ohledem na jeho poměry existovat objektivní neschopnost splnit poplatkovou povinnost (logicky se jedná o neschopnost splnit poplatkovou povinnost v plné výši, pouze částečná neschopnost nestačí), musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku a plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulativní funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv.
Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti. Podstatnou okolností bude sice zpravidla též skutečnost, že se účastník dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku nemoci či jako oběť trestného činu, nicméně tyto okolnosti neznamenají bez dalšího (samy o sobě) naplnění podmínky zvlášť závažných důvodů, když v konkrétním případě musí přistoupit okolnosti další, svědčící ve prospěch závěru, že účastník není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek ani zčásti [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014 (uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzovaném případě soudy obou stupňů uvedeným judikatorním závěrům v plném rozsahu nedostály.
Soud prvního stupně sice shrnul, že žalobkyně podle svého vyjádření má příjem v celkové výši 10 630 Kč, splácí pouze půjčku na vysavač ve výši 2 000 Kč, jinak má běžné výdaje s chodem domácnosti ve výši 8 570 až 8 902 Kč a na osobní výdaje jí zbývá necelých 1 000 Kč, ale těmto údajům neuvěřil, když uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně má k dispozici i další finanční prostředky. Z těch je schopna hradit nejen své základní životní potřeby, ale také náklady na opakované soudní výdaje. Kdyby tyto jiné příjmy neměla, jen těžko by si mohla dovolit hradit měsíčně 550 Kč za internet, 650 Kč za telefon a 1 000 Kč např. za drogerii či krmení pro psa, a ještě si ponechávat částku přes 500 Kč měsíčně a nadto splácela vysavač, jehož pořizovací cena se pohybuje řádově v řádech několika desítek tisíc korun. Díky věcnému břemeni má pak dovolatelka zajištěné bezplatné bydlení. Soud prvního stupně proto neuvěřil tvrzení, že nedisponuje jinými finančními prostředky a žádost zamítl.
Soudu prvního stupně lze vytknout, že z tvrzení žalobkyně neučinil žádné konkrétní závěry o jejích majetkových příjmech. Konkrétně neučinil závěry ohledně toho, jakými příjmy žalobkyně disponuje, jak vysoké úspory by měla mít, jaké celkové náklady musí vynakládat, nýbrž se toliko spokojil se zjištěním, že tvrzení žalobkyně o jejích majetkových příjmech byly v průběhu celého řízení nevěrohodné a nejspíše musejí být lepší, než uvádí. Ačkoliv jsou soudy oprávněny přezkoumávat tvrzení žadatelů o jejich poměrech, zdali odpovídají realitě, musí být jejich případné závěry o neadekvátnosti tvrzení postaveny na konkrétních zjištěních. Soudu prvního stupně je pak dále možné vytknout, že při zkoumání majetkových poměrů nikterak nezohlednil výši soudního poplatku za dovolací řízení, které sám soud prvního stupně následně stanovil ve výši 28 000 Kč (usnesení ze dne 22. dubna 2015, č. j. 12 C 189/2010-693).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně částečně návrhu vyhověl, když dovodil, že žalobkyně má celkový příjem 10 630 Kč, splácí vysavač zn. Hyla, nemá žádné úspory a žádný účet. Po zohlednění skutečnosti, že žalobkyně je poživatelkou invalidního důchodu, nevlastní žádný majetek, pobírá sociální dávky a užívá značné množství léků, které částečně hradí, jí přiznal odvolací soud osvobození od soudních poplatků v rozsahu 30 %, neboť úplné osvobození přichází do úvahy jen zcela výjimečně.
Ačkoliv odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně žalobkyni přiznal částečně osvobození od soudních poplatků, opětovně podle dovolacího soudu ne zcela přiléhavě posoudil tvrzení o jejích majetkových poměrech, především o výdajích, a pak majetkové poměry nepoměřoval příslušným soudním poplatkem za dovolání, a proto závěry odvolacího soudu v porovnání výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž neobstojí.
Soudy obou stupňů dovodily, že příjem žalobkyně činí 10 630 Kč. Výdaje žalobkyně v měsících únoru a březnu 2014 měly činit 8 570, resp. 8 902 Kč. Ze spisu se pak podává, že v dubnu 2015 měly činit příjmy 10 804 Kč a výdaje 8 566 Kč. Výdaje žalobkyně lze povětšinou považovat za nezbytné, to se týče zejména plateb za inkaso, poplatků za léky, poplatek za komunální odpad a výdaje za úklidové prostředky, i když v tomto případě se jejich výše v únoru 2014 (993 Kč) a v březnu 2014 (834 Kč) nejeví jako zcela přiměřená (pro srovnání v dubnu 2015 výdaje za mycí a hygienické potřeby ve výši 500 Kč). V roce 2014 žalobkyně splácela měsíčně splátky za vysavač ve výši 1 000 Kč, tento stav však v dubnu 2015 již nadále netrval. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ), je pak možné s ohledem na právo na soukromý a rodinný život považovat za uznatelné i výdaje za internet a mobilní telefon, analogicky pak i výdaje za psa. Je tedy možné dovodit, že žalobkyni zůstává měsíčně alespoň 2 000 Kč. Ve prospěch osvobození od soudních poplatků dále svědčí, že dovolatelka je osobou se zdravotním postižením, naopak v neprospěch dovolatelky hovoří skutečnost, že v roce 2010 měla disponovat částkou ve výši 2 mil. Kč, se kterou s ohledem na probíhající soudní spor zahájený v roce 2010 naložila nehospodárně a zjevně neprozíravě, na což ostatně upozornil již soud prvního stupně, který vyjádřil závažné pochybnosti o relevanci údajů o majetkových příjmech tvrzených žalobkyní.
Výše uvedené skutečnosti je pak třeba porovnat s výší soudního poplatku za dovolání podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků (jenž je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), která správně činí 10 000 Kč, neboť předmětem řízení ve věci samé je spor o určení vlastnictví (viz položka 23 bodu 4 Sazebníku soudních poplatků), přičemž další soudní výdaje v průběhu dovolacího řízení nelze s ohledem na jediný dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci – očekávat.
S ohledem na uvedené skutečnosti se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že u žalobkyně jsou naplněny předpoklady pro toliko částečné osvobození od soudních poplatků, a to ve výši 80 %, když úplné osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. přináleží účastníkovi řízení jen výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, které však dovolací soud v posuzovaném případě neshledal. V neprospěch úplného osvobození hovoří především nehospodárné jednání žalobkyně a také možnost dovolatelky si v mezidobí našetřit alespoň na část soudního poplatku za dovolání ve výši 2 000 Kč.
Jelikož z hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil podle §243d písm. b) o. s. ř. tak, že dovolatelce přiznal částečné osvobození od soudních poplatků ve výši 80 %.
Jelikož na napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je závislé usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. dubna 2015, č. j. 12 C 189/2010-693, kterým byla žalobkyně vyzvána, aby do 5 dnů od doručení zaplatila soudní poplatek za dovolání ve výši 28 000 Kč, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. toto závislé usnesení a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V další fázi řízení soud prvního stupně opětovně vyzve žalobkyni k uhrazení soudního poplatku, který vyměří podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků ve spojení s tímto rozhodnutím, tedy ve výši 2 000 Kč.
Soud prvního stupně je v další fázi řízení vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2002 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu