ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.251.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 251/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. J. V., se sídlem v Praze 3, Hradecká 3, správkyně konkurzní podstaty úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., IČO: 48588407, se sídlem v Praze 3, Malešická 39, zastoupené JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 30, proti žalované Českému holdingu, a. s. , IČO: 44265590, se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 9, zastoupené JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 4, Křtinská 617, o žalobě na určení právní skutečnosti a vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 28/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2012, č. j. 16 Co 164/2012-84, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2012, č. j. 16 Co 164/2012-84, se v části, ve které byla zamítnuta žaloba na určení, že hřiště na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L. je ve vlastnictví úpadce Českomoravská agrární společnost s. r. o., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2012, č. j. 67 C 28/2011-60, zamítl návrh žalobkyně na určení: 1) že stavba na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L. netvoří součást stavby č. p. 2340 na pozemku parc. č. 2097/3 v k. ú. L., 2) že na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L. se nachází hřiště, které je jako součást pozemku parc. č. 2097/14 ve vlastnictví úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., 3) že žalovaný není vlastníkem sportovního areálu nacházejícího se na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L. a 4) že žalovaný není vlastníkem budovy zapsané v katastru nemovitostí na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L. (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že Českomoravská agrární společnost, s. r. o., je vlastnicí pozemků parc. č. 2096, 2079/1, 2097/2, 2097/3, 2097/4, 2097/7 a 2097/14 v k. ú. L. Dne 9. 10. 2001 na ni byl prohlášen konkurz a správkyní konkurzní podstaty je žalobkyně. Všechny pozemky byly poskytnuty jako zástava za dluh společnosti SPORT TRADING spol. s r.o. v likvidaci a budou zpeněženy v rámci konkurzního řízení této společnosti. Jedná se o pozemky bývalého hřiště a přilehlých prostor. Z výtěžku zpeněžení bude vyplacena zástava poskytnutá za úvěr oddělenému věřiteli a zbytek náleží do konkurzní podstaty úpadce. Žalovaný je na základě kupní smlouvy ze dne 18. 10. 2007 vlastníkem budovy č. p. 2340 na pozemku parc. č. 2097/3 (ubytovna) a budovy bez čp/če na pozemku parc. č. 2097/4 (truhlářská dílna). Společně s těmito budovami, které koupil za 23.000.000,- Kč, získal za 1,- Kč veškerá práva k fotbalovému hřišti a nohejbalovému kurtu, které se nacházely na pozemku parc. č. 2097/2, nyní jde o pozemek parc. č. 2097/14 v k. ú. L. Odbor výstavby a územního rozvoje Úřadu městské části Praha 9 vydal dne 19. 6. 2008 potvrzení o tom, že stavba hřiště je součástí stavby na pozemku parc. č. 2097/3 (ubytovny) a Zeměměřičský a katastrální inspektorát stanovil rozhodnutím ze dne 28. 6. 2010, č. j. ZKI-O-44/390/2010Ho, že „budova bude evidována na pozemku parc. č. 2097/3 (ubytovna) a pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L.“. Žalobkyně poukazovala na skutečnost, že v katastru nemovitostí je na pozemku parc. č. 2097/14 evidována budova o rozměrech 6.442 m2, přitom se o žádnou budovu ani sportovní areál nejedná, jde o bývalé hřiště, které však není stavbou a samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Naléhavý právní zájem pak spatřovala v tom, že je žalovaný neoprávněně zapsán jako vlastník neexistující věci v katastru nemovitostí a prodejem pozemku s touto vadou by došlo k poškození vlastníka pozemku. Soud prvního stupně, aniž se zabýval meritem sporu, dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem. Uvedl, že otázka existence či neexistence právního vztahu žalovaného ke sportovnímu areálu na cizích pozemcích nijak nezasahuje do právní sféry žalobkyně, neohrožuje její právo na hyperochu a neodstraňuje stav její právní nejistoty. Jestliže předmětné pozemky byly vyloučeny z konkurzní podstaty úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o. a budou zpeněženy v konkurzní podstatě jiného úpadce - společnosti SPORT TRADING spol. s r. o. v likvidaci, prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následku porušení práva, přitom žalobkyně již právní zájem na určení právního vztahu nebo práva mít nemůže.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. července 2012, č. j. 16 Co 164/2012-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že jestliže se žalobkyně domáhala určení pod bodem 1) a 2) žaloby, že stavba na pozemku parc. č. 2097/14 netvoří součást stavby č. p. 2340 a že na pozemku parc. č. 2097/14 se nachází hřiště, které je součástí pozemku parc. č. 2097/14, nejedná se o žaloby podle §80 odst. c) o. s. ř., neboť nejde o určení existence právního vztahu nebo práva, ale jde o určení právní skutečnosti; takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu pouze v případě, pokud by to zákon připouštěl. Ohledně bodu 3) žaloby, jímž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný není vlastníkem sportovního areálu nacházejícího se na pozemku parc. č. 2097/14 uvedl, že úpadce nemá naléhavý právní zájem na tomto určení. Konečným cílem žaloby na určení by mělo být rozhodnutí, které je podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Aby mohl být výrok I., bod 3) podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, muselo by být určeno, kdo (jaká osoba na rozdíl od osoby zapsané v katastru nemovitostí) je vlastníkem sportovního areálu. V daném případě však není sporu o tom, že vlastníkem pozemků je Českomoravská agrární společnost, s. r. o. a vlastníkem staveb je žalovaný. Pokud jde o výrok I., bod 4) žaloby, že žalovaný není vlastníkem budovy zapsané v katastru nemovitostí na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L., uvedl, že v řízení není sporné, že žalovaný je vlastníkem budovy č. p. 2340 postavené na pozemku parc. č. 2097/3 v k. ú. L. a jestliže katastrální úřad eviduje tuto budovu i na pozemku parc. č. 2097/14, nelze se nápravy tohoto stavu domoci prostřednictvím určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., jíž se řeší určení vlastnického práva k nemovitosti, nikoli oprava závadného stavu, resp. nesprávného záznamu nemovitosti v katastru nemovitostí. Soudní ochrany proti provedení záznamu podle §7 a §8 zák. č. 265/1992 Sb., se lze domáhat ve správním soudnictví.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, jestliže překvapivě doplnil dokazování a sám ve věci rozhodl. Rovněž tvrdí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s platnou judikaturou, ze které vyplývá, že existující nesoulad mezi stavem zápisu v katastru nemovitostí a právním stavem lze odstranit prostřednictvím určovací žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o žalobě o určení vlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. července 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen o. s. ř.).
Dovolání je částečně přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je částečně přípustné a důvodné.
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, když „překvapivě“ doplnil dokazování a rozhodl ve věci samé.
Tato námitka není důvodná, neboť procesní postup odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle §213 odst. 1 – 4 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, uveřejněném na www.nsoud.cz , vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 ( www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“
Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu (např. právní názor uvedený v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. IV ÚS 101/01, uveřejněném na internetových stránkách www.nalus.cz ).
Navíc v dané věci soud prvního stupně provedl procesně korektním způsobem dokazování, které se odvolacímu soudu jevilo jako zcela dostačující pro rozhodnutí ve věci. Dokazování doplnil pouze o závěry znaleckých posudků ve vztahu k pozemku parc. č. 2097/14. Na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně odvolací soud zjistil skutkový stav věci a dospěl ke skutkovým závěrům. Odvolací soud tedy postupoval ve shodě s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř., a jeho postup nemůže zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, které se dovolává dovolatelka.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s platnou judikaturou, z níž vyplývá, že existující nesoulad mezi stavem zápisu v katastru nemovitostí a právním stavem lze odstranit prostřednictvím určovací žaloby. Uvedla, že vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba ve vlastnictví jiné osoby, má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem této stavby.
V dané věci se dovolatelka pod bodem 1) žaloby domáhala určení, že stavba na pozemku parc. č. 2097/14 netvoří součást stavby č. p. 2340.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98 (publikovaném např. v Právních rozhledech č. 8/2000 a uveřejněném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že výrok soudu, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, by nic nestanovil o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence určité právní skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Žaloba o určení, že určitá právní skutečnost je dána, není žalobou o určení právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. (obdobně ve smyslu §80 o. s. ř. ve zněn od 1. ledna 2014) a jde tak o žalobu v ustanovení §80 o. s. ř. nevypočtenou, jež přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 1727/2010, v rozsudku ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, a v celé řadě dalších rozhodnutí uveřejněných na www.nsoud.cz). Nejde tedy o otázku, zda na určení právní skutečnosti je naléhavý právní zájem, podstata je v tom, že takovou žalobu §80 písm. c) o. s. ř. nepřipouští. Posouzení právní skutečnosti lze vymezit jako předběžnou otázku v žalobě na určení právního vztahu nebo práva.
Nelze tedy žalovat na určení, zda určitá stavba je či není součástí stavby jiné a jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že se nejedná o žalobu podle §80 odst. c) o. s. ř., neboť nejde o určení existence právního vztahu nebo práva, ale jde o určení právní skutečnosti, je jeho rozhodnutí správné bez ohledu na to, zda sporná stavba je či není samostatnou věcí.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout ani ohledně nároků, které dovolatelka uplatnila pod bodem 3) a 4) žaloby, jimiž se domáhala určení, že žalovaný není vlastníkem sportovního areálu nacházejícího se na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L. a že žalovaný není vlastníkem budovy zapsané v katastru nemovitostí na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 6. června 2000, sp. zn. 22 Cdo 2589/98, (publikovaném např. v Soudních rozhledech č. 8/2000 a uveřejněném na www.nsoud.cz ), dovodil, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261). Uvedenému pojetí však neodpovídá odůvodnění naléhavého právního zájmu žalobkyní. Podkladem pro provedení zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo právní vztah byl určen negativně. Takové rozhodnutí by v daném případě ani nemohlo vytvořit podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky.
Protože se žalobkyně domáhala negativního určení právního vztahu mezi účastníky, (že žalovaný není vlastníkem sportovního areálu na pozemku parc. č. 2097/14 a že není vlastníkem budovy zapsané na tomto pozemku) a odvolací soud její návrh v tomto rozsahu zamítl, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť naléhavý právní zájem žalobkyně na negativním určení, že žalovaný není subjektem určitého práva, není dán.
Dále se dovolatelka pod bodem 2) žaloby domáhala určení, že na pozemku parc. č. 2097/14 v k. ú. L. se nachází hřiště, které je jako součást pozemku parc. č. 2097/14 ve vlastnictví úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o.
Odvolací soud dospěl k závěru, že nelze žalovat podle §80 písm. c) o. s. ř., neboť na takovém určení nemá dovolatelka naléhavý právní zájem, protože nejde o určení existence právního vztahu nebo práva, ale jde o určení právní skutečnosti a žaloba nemá oporu v platném právu.
Dovolatelka proti tomuto závěru brojí námitkou, že z konstantní judikatury vyplývá, že vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba ve vlastnictví jiné osoby, má naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem této stavby.
V tomto bodu dovolací soud s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Jestliže se žalobkyně domáhala mimo jiné určení, že hřiště na pozemku parc. č. 2097/14 je ve vlastnictví úpadce Českomoravské agrární společnosti, s. r. o., domáhala se určení vlastnického práva a nikoli pouze určení právní skutečnosti, jak uzavřel odvolací soud. Z tohoto pohledu tedy spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl v tomto rozsahu uplatněn právem.
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda je návrh žalobkyně v tomto směru důvodný. Lze přitom odkázat na další judikaturu dovolacího soudu, ve které se Nejvyšší soud zabýval problematikou žaloby na určení vlastnictví součásti věci. Tak např. v rozsudku z 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 6295, vyložil, že soud žalobě na určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň rozestavěnosti není samostatnou věcí, nevyhoví. Správným petitem je určení, že je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti pozemku, nikoli však určení, že je vlastníkem této stavby na pozemku. Určení vlastnického práva je možné jen u věci, která je (samostatnou) věcí ve smyslu práva. Obdobně v rozsudku z 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, uveřejněném na www.nsoud.cz , dovolací soud uzavřel, že pokud výměníková stanice je součástí domu a že jsou z tohoto důvodu (jakožto vlastníci jednotek v domě vymezených) dovolatelé jejími (spolu)vlastníky, mohou žalovat o určení, že jsou (spolu)vlastníky výměníkové stanice jakožto součásti domu.
Otázkou hřiště jako samostatné věci nebo jako součásti pozemku se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku z 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, uveřejněném na www.nsoud.cz.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v označené části zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.). Ve zbývající části dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu