ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2706.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2706/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, proti žalovanému V. Š., zastoupenému Mgr. Pavlem Prázným, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 22, o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 129/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 15 Co 357/2013-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 21 C 129/2009-227, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. dubna 2013, č. j. 21 C 129/2009-253, uložil žalovanému povinnost vyklidit a žalobci předat vyklizené pozemky parc. č. 1006 v k. ú. S. M., obec P. a parcely 2367, 2421/1, 2421/2 a 2366 v k. ú. N. M., obec P., nacházející se na pravém břehu V. v říčních kilometrech 50,900 – 55 750, především pak odklidit loď S. s evidenčním označením PLD 102121 a přístavní můstek, to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 15 Co 357/2013-271, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázky, na kterých je rozhodnutí postaveno, v rozporu s hmotným právem. Tím se podle něj odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zásadní právní význam pro vyřešení věci má zodpovězení otázky, zda jsou vyvazovací a vodící zařízení součástí vodní cesty či nikoliv; přitom není podstatné, zda jsou ve vlastnictví Hl. města Prahy nebo někoho jiného. Žalovaný napadá i nákladový výrok. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Odvolací soud se nemohl odchýlit od ustálené rozhodující praxe dovolacího soudu, neboť podobnou věcí se dovolací soud dosud nezabýval; přicházela by tak do úvahy jedině přípustnost pro posouzení dosud neřešené otázky. Avšak právní otázka, kterou dovolatel jako zásadní vymezuje, totiž zda vyvazovací a vodící zařízení jsou součástí vodní cesty, není pro posouzení věci významná.
Podstata věci je v tomto: Žalovaný (dovolatel) užívá ke stání jeho lodi a k jejímu provozu (naloďování cestujících apod.) pozemky patřící žalobci, včetně na nich umístěných zařízení. Žalobce tvrdí, že jde o neveřejný přístav a že žalovaný nemá právo jej užívat; žalovaný opírá své právo přístav užívat o to, že jde jen o způsob obecně přípustného provozování plavidla na vodní cestě, a popírá, že by právo platné v době rozhodování soudu vůbec znalo pojem „neveřejný přístav“.
K užívání povrchových vod k plavbě a k odběru vody potřebné k provozu plavidel není třeba povolení vodoprávního úřadu (§7 odst. 1 vodního zákona č. 254/2001 Sb. - dále též jen VZ).
Vnitrozemskými vodními cestami (dále jen "vodní cesty") jsou vodní toky a jiné vodní plochy, na kterých je možno provozovat plavbu. Součásti vodní cesty jsou uvedeny v příloze č. 1, která je součástí tohoto zákona. Plavbou se rozumí provozování plavidla na vodní cestě (§2 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě - dále též jen ZVP)).
Přístav je tvořen vodní částí a pozemní částí přístavu, kde lze překládat zboží, umožnit bezpečný výstup a nástup osob mezi plavidlem a břehem, provádět opravy, vystrojování, zásobování a stání plavidel u nábřeží k těmto účelům upraveného (§6 odst. 1 ZVP ve znění do 31. 12. 2008 – viz zákon č. 309/2008 Sb.). Veřejný přístav je oprávněn užívat každý provozovatel plavidla při splnění podmínek plavebního provozu v přístavu (§8 odst. 1 ZVP ve znění do 31. 12. 2008).
Součástí vodní cesty jsou vyvazovací a vodící zařízení (kotevní bóje, dalby, záchytné kůly, dopravní majáky, svodidla a odrazné trámy) – viz bod 7 přílohy 1 k ZVP.
Žalovaný vymezuje otázku zásadního právního významu tak, že jde o posouzení, zda vyvazovací a vodící zařízení jsou součástí vodní cesty či nikoliv. Tvrdí, že tato zařízení jsou součástí vodní cesty. Odkazuje na §7 odst. 1 VZ, podle kterého k plavbě není třeba povolení vodoprávního úřadu, a na §2 odst. 2 ZVP, podle kterého je plavbou provozování plavidla na vodní cestě. Provozováním plavidla je podle něj i jeho stání na vodní cestě. Protože součástí vodní cesty jsou i vyvazovací a vodní zařízení, pohyblivé můstky a ostatní zařízení přístavišť, lze je – stejně jako vodní cestu, jejíž součásti tvoří – kdykoliv a bezúplatně užívat.
Z dalšího obsahu dovolání je zjevné, že uvedená argumentace by mohla být relevantní jen, pokud by obstála i další dovolací námitka, že – navzdory zjištění soudu – nemůže v dané věci jít o neveřejný přístav, protože právní řád takový pojem nezná. ZVP ve znění novely č. 187/2014 Sb. tento pojem zná již výslovně, a implicitně jej obsahoval i dříve; jestliže totiž zákon pojednával o přístavech (§6 a násl.) a dále o veřejných přístavech (§8), je – za použití argumentu racionálního zákonodárce – zjevné, že musely existovat přístavy, které veřejné nebyly. To ostatně vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu č. 187/2014 Sb., novelizujícímu ZVP („Přístavy se i nadále budou dělit na veřejné a neveřejné“). Pak je ovšem nerozhodné, zda vyvazovací a vodící zařízení jsou součástí vodní cesty či nikoliv (a není tak založena přípustnost dovolání). Pokud nejsou totiž umístěny ve veřejném přístavu, který je oprávněn užívat každý provozovatel plavidla při splnění podmínek plavebního provozu v přístavu (§8 ZVP v rozhodném znění), ale v přístavu neveřejném, pak je každý provozovatel libovolně užívat nemůže (jinak by rozlišování přístavu veřejného a neveřejného nemělo smysl).
Právní názory, ze kterých soudy v nalézacím řízení fakticky vycházely, že „provozování plavidla“ nezahrnuje (v daném případě dokonce časově neomezené) stání v soukromém přístavu, a že plavbou ve smyslu §7 odst. 1 VZ není i stání plavidla v soukromém přístavu pak nejsou zjevně nepřiměřené a dovolací soud nevidí důvod, aby se od nich odchýlil. ZVP i v původním znění pojednával o „stání plavidel v přístavu“ (např. §6 ZVP), takže je zjevné, že je odlišoval od „plavby“. Ostatně bylo by v rozporu s neveřejným charakterem přístavu, kdyby jej mohl každý využívat.
Ani další argument, týkající se údajné nicotnosti rozhodnutí Státní plavební správy č. j. 1857/PH/08/ SPS (ze dne 22. dubna 2008), neobstojí. Podle §28 odst. 3 ZVP (jak tvrdí dovolání, správně jde o druhý odstavec) v době vydání tohoto rozhodnutí (tedy před novelou ZVP č. 309/2008 Sb.) platilo, že „přemísťovat plavební znaky lze jen se souhlasem plavebního úřadu“. Toto ustanovení však vyložilo ministerstvo dopravy tak, že zahrnuje i umísťování značek, neboť jinak by tato činnost nebyla upravena a značky by mohly být umísťovány neorganizovaně, bez jednotných pravidel, se všemi negativními důsledky z toho vyplývajícími (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace nepovažuje dovolací soud extenzívní výklad tohoto ustanovení, ze kterého zmíněné rozhodnutí Státní plavební správy vychází, za nepřiměřený, a rozhodně nejde o překročení pravomoci, neboť obecně mohla Státní plavební správa o právech a povinnostech vyplývajících ze ZPV rozhodovat (viz §40 ZPV). Lze podotknout, že ochranu proti nicotným rozhodnutím poskytují především předpisy o správním řízení a o soudním řízení správním.
Na okraj dovolací soud poznamenává, že pokud by rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení byla zrušena, musely by soudy v dalším řízení postupovat podle nyní platného znění ZVP, což by právní pozici dovolatele dále oslabilo.
K dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení se uvádí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (§238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), což je i tento případ. Jen na okraj proto dovolací soud upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. II. ÚS 2710/12.
Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu