ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2743.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2743/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. H., b) V. H. , obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované J. B. , zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Dukelských hrdinů 406/23, o žalobě z rušené držby, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 133/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 17 Co 431/2014-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. července 2014, č. j. 7 C 133/2013-163, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou žalobci požadovali, aby se žalovaná zdržela rušení žalobců existencí okna ve stěně domu, který je součástí pozemku parc. č. st. 210, zapsaného na LV č. 382, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, v katastrálním území a obci M., vedoucího směrem k pozemku parc. č. st. 275, zapsaného na LV č. 552, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, v katastrálním území a obci M. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uvést okno ve stěně domu v předešlý stav tak, že jej zazdí neprůhlednými skleněnými cihlami. Ve výroku III. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 17 Co 431/2014-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které však je objektivně nepřípustné, neboť napadeným výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o ochraně rušené držby [§238 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“)]. Na tom nemění nic ani skutečnost, že soud rozhodoval rozsudkem, ač měl správně rozhodnout usnesením. Jednalo by se totiž o vadu řízení, kterou v dovolacím řízení nelze uplatnit, neboť podle o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto tato vada by ostatně nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé podali dne 16. května 2013 žalobu na ochranu vlastnického práva. Po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tedy po 1. lednu 2014, však na jejich návrh soud rozhodl o změně žaloby, kterou nadále žalobci požadovali uvedení do původního stavu a zdržení se rušení držby, a to z titulu ochrany držby podle §1003 o. z., což ve svých podáních opakovaně uváděli.
V odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci výslovně uvedli, že svůj nárok opírají o §1003 a násl. o. z. Tuto skutečnost pak výslovně také zdůrazňují i v samotném dovolání.
Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že žalobci dne 14. ledna 2014 změnili původní žalobu na žalobu z rušené držby podle §1003 o. z. a že soud prvního stupně svým usnesením ze dne 21. května 2014 změnu žaloby připustil. Odvolací soud pak také výslovně zdůraznil, že s ohledem na změnu žaloby postupoval – shodně jako soud prvního stupně – podle §1003 o. z.
Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 10, str. 348). Z obsahu podání žalobců i z rozhodnutí soudu o změně žaloby vyplývá, že žalobci nadále požadují ochranu držby podle §1003 o. z., nikoliv ochranu vlastnického práva. O tomto nároku také odvolací soud, jehož rozhodnutí bylo dovoláním napadeno, rozhodoval podle §1003 o. z. a §§176 – 180 o. s. ř.
Pokud se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil i k aplikovatelnosti §1042, resp. §1013 o. z., byly jeho úvahy vzhledem k vymezenému předmětu řízení zcela nadbytečné, protože nároky vyplývající z §1042 a §1013 o. z. nebyly předmětem řízení. Řízení na ochranu držby (tzv. posesorní řízení) je totiž kvalitativně jiným řízením než řízení na ochranu (vlastnického) práva (tzv. petitorní řízení). Zatímco v prvém případě se poskytuje rychlá neformální ochrana proti svémocnému rušení držby nebo vypuzení z držby, v druhém případě jde o spor o (vlastnické) právo, resp. o jeho ochranu.
Vzhledem k tomu, že dovolání v řešené věci směřuje proti rozhodnutí o žalobě z rušené držby, dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu