ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2752.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2752/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. M., P., zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům 42, proti žalovanému L. M., S., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 115/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. března 2013, č. j. 22 Co 614, 615/2012-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 4 C 115/2009-140, ve znění opravného usnesení ze dne 18. července 2012, č. j. 4 C 115/2009-146, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále již „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci v celkové hodnotě 17.620,- Kč, do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci v celkové hodnotě 9.000,- Kč a „práva a povinnosti z leasingové smlouvy č. 2/4/40080 z 18. prosince 2004, uzavřené mezi žalovaným a Auto leasingem, a. s.“ (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na úplné vypořádání zaniklého SJM částku 189.941,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. března 2013, č. j. 22 Co 614, 615/2012-161, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádací podíl částku 64.885,50 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud „nerozhodl výrokem o celém meritu věci“, jestliže nebylo rozhodnuto o vypořádání spoluvlastnického podílu na nemovitostech v obci T. a o vnosech do těchto nemovitostí. Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů (bez ohledu na to, že o nemovitostech nebylo dosud ve výroku rozhodnuto), že nemovitosti, resp. podíl na nich, nenáleží do SJM. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o vypořádání společného jmění žalobkyně a žalovaného došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. března 2013 a k zahájení dovolacího řízení došlo před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka především namítá, že závěr o tom, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech a vnosy do nich do SJM nepatří, neobsahoval jeden z výroků rozsudku.
Dovolací soud dospěl opakovaně k závěru, že ve výroku rozsudku, kterým soud vypořádává společné jmění manželů (dříve bezpodílové spoluvlastnictví manželů), musí být jasně a určitě uvedeno, jaké právo bylo účastníku přiznáno nebo jaká povinnost mu byla uložena a v jakém rozsahu se tak stalo. Je to nutné i proto, aby při případném provádění výkonu rozhodnutí mohl soud posoudit, zda se oprávněný domáhá toho, co bylo povinnému uloženo pravomocným soudním rozhodnutím (§251 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že soudy nejsou vázány návrhy účastníků o tom, co náleží do společného jmění manželů, není důvodu k tomu, aby ve výroku rozsudku byl výslovně zamítán návrh domáhající se určení, že věc patří nebo nepatří do tohoto spoluvlastnictví. Vždy je nutno dbát o to, aby účastníkům bylo jasné, z čeho soud při rozhodování vycházel a které věci náležely podle názoru soudu do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Musí být proto z odůvodnění rozsudku patrno, co vše bylo podle zjištění soudu předmětem tohoto spoluvlastnictví (srov. Stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, z 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže v dané věci odvolací soud uzavřel, že nemovitosti v obci T., navržené žalobkyní k vypořádání, nejsou součástí společného jmění účastníků, nemohl je ani ve výroku vypořádat. Stejně tak jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala existenci tvrzených vnosů do uvedených nemovitostí, neměl důvod tuto skutečnost uvádět ve výrokové části svého rozhodnutí. Nelze proto uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto důvodu nepřesné, neúplné a nesplňuje náležitosti stanovené občanským soudním řádem.
Oproti přesvědčení dovolatelky je řešení této procesní otázky odvolacím soudem v souladu s označenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka v další části dovolání polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení a s hodnocením důkazů; podle ní jsou přijaté právní závěry o tom, že nemovitosti netvořily součást zaniklého SJM, a že nebyly prokázány vnosy do nich, důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu