ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.314.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 314/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. K., dříve H., P., proti žalovanému P. H., P., zastoupenému JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 178/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. září 2012, č. j. 9 Co 71/2012-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 12 C 178/2008-117, určil, „že z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje: dům v Č. na st. p. č. 30/5 a na st. p. č. 30/6, st. p. č. 30/5, st. p. č. 30/6, č. parc. 627/25, č. parc. 687/2, č. parc. 687/3, č. parc. 687/4, č. parc. 687/5, to vše zapsané na LV č. 230 pro obec P., k. ú. Č. u P. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Louny“ (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému (ve výroku chybně uvedeno „žalobci“) na vyrovnání podílu částku 425.000,- Kč ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. září 2012, č. j. 9 Co 710/2012-144, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení tak, že určil, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení v částce 63.192,- Kč k rukám její právní zástupkyně JUDr. Marcely Polcarové a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti zapsané na LV č. 230 pro obec P., k. ú. Č. u P., jež jsou předmětem vypořádání, jsou ve společném jmění účastníků a tvrdí, že je získal v restitučním řízení, a proto by do společného jmění účastníků neměly být vůbec zařazeny. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o vypořádání společného jmění účastníků bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. září 2012 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. V rovině právního posouzení odvolacímu soudu vytýká, že do společného jmění účastníků zahrnul nemovitosti, jež jsou předmětem vypořádání v k. ú. Č. u P. Tvrdí, že nemovitosti získal v restitučním řízení, a proto by do společného jmění účastníků neměly být vůbec zařazeny.
Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Závěr odvolacího soudu o tom, že nemovitosti tvoří součást společného jmění účastníků, neboť žalovanému sice byly vydány v rámci restitučního řízení, nebyly mu ale vydány z důvodu jeho právního nástupnictví po původním vlastníkovi, ale proto, že byl právním nástupcem osoby oprávněné k přijetí náhrady podle restitučních předpisů, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1424/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2095, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 541/03, odmítl, a který platí i pro společné jmění manželů, dospěl k závěru, že „do bezpodílového spoluvlastnictví manželů patří i věc vydaná za trvání manželství jednomu z manželů v rámci předpisů o restituci majetku, pokud k vydání nedošlo z důvodu jeho právního nástupnictví po původním vlastníkovi, ale proto, že byl právním nástupcem osoby oprávněné k přijetí náhrady podle restitučních předpisů.“ Shodný názor Nejvyšší soud vyjádřil následně i v usnesení ze dne 10. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2460/2008, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Jestliže v dané věci odvolací soud dospěl na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že nemovitosti tvoří součást společného jmění účastníků a jako takové je následně i vypořádal, postupoval v souladu ustálenou s judikaturou dovolacího soudu a jeho závěrům nelze nic vytknout.
Pokud dovolatel dále namítá, že nemovitosti koupil z prostředků získaných darem od své matky a bratra, a v souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýká, že měl nemovitosti přikázat do jeho výlučného vlastnictví, nepolemizuje s právním hodnocením věci, ale jeho námitky směřují do skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se však dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat.
Nedůvodná je rovněž výhrada dovolatele vůči nákladovým výrokům, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikovaném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, není dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení přípustné.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu