ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3263.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3263/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mayfair Asset Management, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Klicperova 581/7, IČO: 26187604, zastoupené Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalované AMÁDEUS REAL, a. s. , se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, IČO: 27241131, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Týnská 633/12, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 106/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015, č. j. 72 Co 572/2014-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. září 2014, č. j. 42 C 106/2012-283, zastavil řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2014, č. j. 51 Co 57/2014-261, podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za podané dovolání ve výši 10 000 Kč, přičemž dodatečná lhůta pro zaplacení poplatku určená usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. srpna 2014, č. j. 42 C 106/2012-281, marně uplynula dne 1. 9. 2014 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. března 2015, č. j. 72 Co 572/2014-313, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť „podstatou podaného dovolání je problematika ochrany ústavně chráněného práva, konkrétně práva na přístup k soudu“. Argumentace soudu prvního stupně je zcela bezhodnotovou, vycházející pouze ze striktní dikce ustanovení zákona o soudních poplatcích. Odvolací soud se s touto argumentací ztotožnil, ačkoliv žalobkyně jej na svou tíživou finanční situaci upozornila a poukázala na hlavní problém, proč se v obtížné finanční situaci ocitla, a to pochybením justice, která „ji připravila o její majetkovou podstatu“. Dovolatelka svou tíživou situaci přičítá státu, a „proto by stát neměl vršit jedno pochybení na druhé“. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů.
Žalovaná nebyla s ohledem na §210 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu vyzvána, aby se k dovolání vyjádřila, neboť to s ohledem na předmět dovolacího přezkumu nebylo potřebné ani účelné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. března 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nevymezila otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., když spatřuje přípustnost dovolání „v problematice ochrany ústavně zaručeného práva, konkrétně práva na přístup k soudu“; tím však nevymezuje žádný z důvodů přípustnosti dovolání. Nadto dovolatelka ani v souvislosti s jí uvedeným důvodem přípustnosti dovolání neuvádí žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a ve svém podání se omezuje na kritiku nižších soudů, které zastavily dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, resp. kritiku státu, který měl dovolatelku údajně zbavit majetku; to však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Jelikož žalobkyně v dovolání nevymezila otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu