ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3283.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3283/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Ch. a b) M. M. , zastoupených Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, proti žalovaným: 1) V. K. a 2) I. K. , a oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Honzíkem, advokátem se sídlem v Chrástu, Široká 342, o zřízení věcného břemene (služebnosti cesty), vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 C 203/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 12 Co 360/2014-364, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2014, č. j. 9 C 203/2008-270, zřídil služebnost cesty přes pozemek st. parc. č. 441 a parc. č. 2072/14 v obci a k. ú. T., ve prospěch vlastníků nemovitosti – budovy stojící na pozemku st. parc. č. 442 vše v obci a k. ú. T. v rozsahu podle připojeného geometrického plánu, který je součástí rozsudku (výrok I.), uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu za zřízení služebnosti ve výši 10 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalobcům jako vlastníkům nemovitosti – budovy stojící na pozemku st. parc. č. 442 v obci a k. ú. T., povinnost platit žalovaným společně a nerozdílně náhradu za omezení vlastnického práva žalovaných ve výši 1 000 Kč měsíčně počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, vždy do každého posledního dne v měsíci (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.)
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 12 Co 360/2014-364, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej změnil tak, že žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným náhradu za zřízení služebnosti cesty ve výši 60 000 Kč do 31. prosince 2014 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu „z důvodů uvedených v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé“. Žalovaní se zřízením služebnosti zásadně nesouhlasí, neboť na pozemku, který je zatížen služebností realizuje žalovaný 1) podnikatelskou činnost společně se svou dcerou. Zřízením služebnosti bude zcela narušeno živnostenské podnikání obou, zejména jde o vážný zásah do činnosti žalovaného 1), když tato činnost slouží k obživě jeho rodiny vzhledem k tomu, že starobní důchod žalovaného 1) činí 10 581 Kč a žalované 2) činí 7 227 Kč. Žalovaní opakovaně poukazují na možnost zřízení služebnosti přes pozemek parc. č. 2072/15 v k. ú. T., což připustil i soud prvního stupně, přičemž není vyloučeno, že by skutečně přes uvedený pozemek bylo vhodnější vybudovat přístupovou cestu, kudy ostatně jezdili žalobci před podáním žaloby. Uvedený pozemek není jejich vlastníky v současnosti využíván, přístupová cesta na uvedený pozemek vede z veřejné cesty ve vlastnictví obce T., délka cesty v případě zřízení služebnosti je poloviční. Zřízením služebnosti dojde k další eskalaci již tak vyhrocených sousedských vztahů. S ohledem na uvedené žalovaní navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. listopadu 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalovaní v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nevymezili v dovolání žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání, přičemž dovolací soud není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Nadto dovolatelé uplatňují neexistující důvod přípustnosti dovolání, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé“. Dovolatelé tak nepřípustně zaměňují problematiku přípustnosti dovolání s problematikou dovolacího důvodu, přičemž uvedení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci bez vymezení otázky hmotného či procesního práva k přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zjevně nepostačuje.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že se základní dovolací námitkou, že zřízení služebnosti znemožní výkon podnikatelské činnosti, se vypořádal již v předchozím rozhodnutí vydaným v této věci, a to v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 420/2011, přičemž tuto námitku neshledal důvodnou.
Poukaz dovolatelů, že není vyloučeno zřídit služebnost přes pozemek parc. č. 2072/15 v katastrálním území T., který je ve vlastnictví jiných osob než žalovaných, je bez dalšího nedůvodný již z toho důvodu, že jde o nepřípustnou polemiku s jednoznačným skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalobci k domu v T. „nemají jiný přístup než přes část pozemků žalovaných č. parc. č. 441 a 2072/14“. Ostatně ani v této souvislosti nevymezují dovolatelé nic, co by po právní stránce mohlo založit úvahu o přípustnosti dovolání.
Jelikož žalovaní v dovolání nevymezili otázku přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání ve shodě s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu