ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3418.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3418/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. B., P., zastoupené JUDr. Renátou Sladkou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Vrbova 24, proti žalovanému Mgr. P. B., Č. B., zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem AK Vavroch a partneři, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zaplacení 460.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 41/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2013, č. j. 8 Co 1634/2013-254, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2014, č. j. 8 Co 1634/2013-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.632,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Františka Klímy.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2013, č. j. 18 C 41/2011-194, uložil žalovanému povinost zaplatit žalobkyni částku 460.000,- Kč (výrok I.), co do částky 40.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. října 2013, č. j. 8 Co 1634/2013-254, ve znění opravného usnesení ze dne 10. února 2014, č. j. 8 Co 1634/2013-272, rozsudek soudu prvního stupně (který zůstal ve výroku II. o zamítnutí žaloby v rozsahu 40.000,- Kč odvoláním nedotčen) ve výroku I. potvrdil co do povinnosti žalovaného (ve výroku odvolacího soudu chybně uvedeno „povinnosti žalobce“) zaplatit žalobkyni částku 120.500,- Kč, ve zbylém rozsahu ho změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 339.500,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 460.000,- Kč a náhradu nákladů řízení, nebo ho zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání žalobkyně uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, spolu s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 3. října 2013 a doplnil jej o opravné usnesení ze dne 10. února 2014, dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ]. Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála.
V dovolání není uvedeno, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., a není ani vymezen dovolací důvod.
Co se týká dovolatelkou vymezené otázky, zda se půjčka, uzavřená žalovaným, stala součástí společného jmění účastníků, přestože ji žalovaný uzavřel sám bez vědomí a souhlasu žalobkyně, napadené rozhodnutí odvolacího soudu na takto položené otázce založeno není. Odvolací soud při formulaci svého závěru, že závazek ze smlouvy o půjčce tvoří součást společného jmění manželů, vyšel ze skutkových zjištění (kritika skutkových závěrů není dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně o půjčce věděla a souhlasila s ní, a že prostředky půjčkou získané byly spotřebovány v rámci majetkového společenství účastníků. Dovolatelka tedy ve skutečnosti nenapadá právní hodnocení věci odvolacím soudem, ale kritizuje jeho skutkové závěry a provedené hodnocení důkazů a předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu, ze které dovozuje i jiné právní posouzení.
Ke skutkovým námitkám žalobkyně nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz). Proto se dovolací soud skutkovými námitkami a polemikou s hodnocením důkazů nemohl zabývat. Vzhledem k tomu není ani případný namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008.
Dovolatelka nevymezila žádný ze zákonem předvídaných předpokladů dovolání ani dovolací důvod v případě otázky „promlčení dluhu vůči žalobkyni“. Znovu pouze napadá skutkové závěry odvolacího soudu, když tvrdí, že „žalovaný neprokázal, že by žalobkyni o uzavření jakýchkoli dodatků o prodloužení splatnosti půjčky informoval“.
Nepřípustnou kritikou skutkových zjištění a hodnocení důkazů je i další obsah dovolání, ve kterém dovolatelka tvrdí, že „z provedeného dokazování nevyplývá jednoznačně, že půjčka byla vůbec uzavřena, a pokud ano, zda vůbec, případně jak a kdy byla ve skutečnosti zaplacena“, že „dokazování těchto skutečností je značně nedokonalé“, že „vyslechnutí svědci si po dobu 20 let pamatovali, že žalobkyně o půjčce věděla a vyslovila s ní souhlas“, a že „věřitel dosvědčil notářským zápisem nikoli, že byl uhrazen dluh, a tedy nepotvrdil jeho existenci, nýbrž prohlásil, že mu žalovaný ke dni prohlášení ničeho nedluží“.
Námitka, že v případě smlouvy o půjčce „se nedá zcela vyloučit, že jde o závazek vzniklý v souvislosti s pracovním poměrem“, a že by proto „měl soud v rámci dovolání posoudit, zda nešlo o závazek z pracovněprávního vztahu“, je novotou, v dovolacím řízení nepřípustnou (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2012, sp. zn. 26 Cdo 3306/2011, uveřejněný na www.nsoud.cz).
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu