ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3610.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3610/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobce Mgr. T. T. , O., zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti žalované Z. K., dříve T., O., zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 294/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. března 2014, č. j. 12 Co 127/2010-470, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Michala Zahnáše.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. října 2009, č. j. 15 C 294/2006-306, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. ledna 2010, č. j. 15 C 294/2006-319, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem bytu, číslo jednotky 430/7 nacházející se v 5. nadzemním podlaží budovy v obci O., část obce a katastrální území N. S. u O., na parcelách st. 413 – 418, zastavěné plochy a nádvoří, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku v rozsahu 10460/360842, jak je evidován na listu vlastnictví č. 2318, vedeném u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. března 2014, č. j. 12 Co 127/2010-470, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb. ve znění ke dni 1. ledna 2014 (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se podle jeho názoru odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a řešil také otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena (vznik podílového spoluvlastnictví u stavby zřizované na zakázku).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a údajně neřešená otázka je jen modifikací otázky již řešené.
V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) č. C 1536, se uvádí: „Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky. Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Pro nabytí vlastnictví ke stavbě není rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna.
Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o společném užívání, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“.
V rozsudku ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, Soubor č. C 5213, se uvádí: „Stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§132 o. s. ř.).“
Konečně dovolací soud konstatoval, že posouzení, zda je z okolností věci zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z osob podílejících se na vzniku stavby, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení. Ta vychází z jedinečných a konkrétních skutkových okolností případu. Dovolací soud by proto mohl jejich úvahu zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, Soubor č. C 297, usnesení ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2428/2005).
V dané věci není úvaha odvolacího soudu, vycházející ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, zjevně nepřiměřená. K jednotlivým námitkám lze uvést: Společným zřízením stavby nemusí být jen případ, kdy oba stavebníci staví svépomocí; může jít i o stav, kdy stavba je zřizována dodavatelsky, oba se však na ní podílí společným úsilím, vynakládají na ni peněžní prostředky a dokonce ve vztahu ke státnímu úřadu deklarují, že se na jejím pořízení podíleli rovným dílem (viz např. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). To, že účastníci spolu zřizují stavbu, kterou hodlají společně užívat, je zpravidla důkazem o existenci konkludentní (mlčky, nevýslovně uzavřené) dohody o spoluvlastnictví stavby, nevyplývá-li z okolností věci něco jiného. Podle názoru dovolacího soudu (který se v tomto ohledu přiklání k názoru soudu prvního stupně) bylo v dané věci závěr o takové dohodě možné učinit, a to i s ohledem na chování účastníků po dokončení stavby (čestné prohlášení o spoluvlastnictví stavby – vysvětlení žalobce, proč k němu přistoupil, shledal soud účelovým). Výjimečně se však stává, že osoby zřizující stavbu nijak neprojeví (ani konkludentně) vůli o jejím budoucím vlastnictví, nemají o něm žádnou představu, jsou však srozuměni s jejím pozdějším společným užíváním; tyto výjimečné případy dovolací soud řešil v rozhodnutí 22 Cdo 1174/2001. Nicméně i v případě, že – podle odvolacího soudu - v dané věci nebyla dána společná vůle k nabytí spoluvlastnictví, ani po posouzení věci nebylo zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen žalobce (a to zjištěno nebylo), odpovídá závěr, že stavebníky byly oba účastníci, judikatuře dovolacího soudu. To, že žalobce byl vlastníkem půdního prostoru, uzavíral smlouvy o výstavbě a získal stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, dále stavbu financoval a zajistil stavební projekt je sice významné, ovšem samo o sobě ještě nestačí k prohlášení úvahy odvolacího soudu za nepřiměřenou. K problematice stavebního povolení se dovolací soud vyjádřil již ve věci sp. zn. 22 Cdo 1174/2001; problematiku vlastnictví půdního prostoru lze posoudit podobně jako tam řešenou otázku vlastnictví stavebního pozemku.
Naproti tomu pro verzi žalované svědčila – kromě již zmíněného čestného prohlášení – skutečnost, že některé faktury zněly na její jméno, provedla některé platby a že to byla ona, kdo zpravidla jednal s dodavateli a ovlivňoval dispozici bytu. S přihlédnutím k závěru, že účastníci, kteří ještě před kolaudací bytu uzavřeli manželství, v době výstavby bytu plánovali společný život a bydlení v předmětném bytě, není závěr odvolacího soudu o tom, že byt není ve výlučném vlastnictví žalobce, zjevně nepřiměřený. Jestliže snad žalobce neměl nikdy v úmyslu sdílet vlastnictví s žalovanou, měl možnost se podle toho zachovat a své právo zajistit („vigilantibus iura scripta sunt“).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu