ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3610.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3610/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce I. H., zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti žalované Ing. D. S., zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 55/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2015, č. j. 27 Co 240/2015-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. dubna 2015, č. j. 11 C 55/2012-311, rozhodl o zastavení odvolacího řízení, neboť žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 2015, č. j. 11 C 55/2012-292.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 16. června 2015, č. j. 27 Co 240/2015-324, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se soud nesprávně aplikoval §50b odst. 4 písm. a) o. s. ř., když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil osobně žalované. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Obsah usnesení obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky, zda usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení nebo musí být doručeno účastníkovi. Tato otázka byla již dovolacím soudem vyřešena. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001, že takové usnesení se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat (§50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.). Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. II. ÚS 67/02, a rovněž v usnesení ze dne 6. června 2012, sp. zn. III. ÚS 1957/12. Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v souladu a Nejvyšší soud nemá důvod se od výše uvedených rozhodnutí odchylovat.
Jelikož žalovaná napadá dovoláním oba výroky I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 34.524 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 1.850 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu