ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3654.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3654/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) K. K. a b) J. K. a zastoupených JUDr. Jiřím Novákem ml., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém městě, Sokolská třída 1788/60, proti žalovaným 1) E. S. a 2) M. S. a zastoupeným Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží 401, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 246/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. dubna 2014, č. j. 59 Co 54/2014-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 681,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Aleše Dufka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží 401.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 681,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Aleše Dufka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Tyršovo nábřeží 401.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 8 C 246/2010-237, určil, že pozemek parc. č. 624/3 v k. ú. Z., obec Z. – R., vyznačený na geometrickém plánu č. 1302-27/2012 pro rozdělení pozemku vyhotoveném Ing. B. L. dne 15. 5. 2013, který je nedílnou součástí rozsudku (dále jen „příslušný geometrický plán“), je ve společném jmění žalobců (výrok I.). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali určení, že pozemek parc. č. 624/2 v k. ú. Z., obec Z. – R., vyznačený na příslušném geometrickém plánu, je ve společném jmění manželů (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 59 Co 54/2014-261, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobci nejdříve shrnují skutkový stav. Namítají, že pozemek parc. č. 626 nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 9. 3. 1989 (dále jen „předmětná kupní smlouva“) včetně sporné části pozemku o výměře 15 m 2 , která však v době podání žaloby byla evidována v katastru nemovitostí jako součást pozemku parc. č. 624 v podílovém spoluvlastnictví žalovaných. Opěrná zeď nevede po hranici mezi pozemky parc. č. 624 a 626, neboť byla postavena právními předchůdci žalovaných jako opora terénního zlomu na pozemku žalobců, tudíž pozemek parc. č. 626 „pokračuje“ i za opěrnou zdí. Této skutečnosti si právní předchůdci žalobců i žalovaných byli vědomi. Žalovaní ani jejich právní předchůdci nikdy netvrdili, že by jejich pozemek zahrnoval i spornou část o výměře 15 m 2 , a byli si dobře vědomi toho, že jim sporná část pozemku nepatří. Vlastnická hranice tak neprobíhá podél opěrné zdi a sporná část pozemků evidovaná v katastru nemovitostí jako součást pozemku parc. č. 624 je součástí pozemku parc. č. 626.
Odvolací soud nesprávně posoudil, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro určení vlastnického práva k nemovité věci, když dospěl k závěru, že pro určení vlastnického práva ke sporné části pozemku je rozhodující stav katastrálního operátu ke dni podpisu příslušné převodní smlouvy. To je však v rozporu s konkrétními (a citovanými) rozhodnutími dovolacího soudu. Z judikatury totiž vyplývá, že hmotněprávní vztahy jsou na údajích v katastru nemovitostí nezávislé a nemohu být jimi přímo dotčeny. Odvolací soud nesprávně dovodil, že žalobci nemohli být vlastníky sporné části pozemku z toho důvodu, že to vylučoval stav evidence v katastru nemovitostí ke dni podpisu kupní smlouvy. Údaje v katastru nemovitostí totiž neřeší otázku, kdo je vlastníkem určité nemovité věci, ale kdo bude jako vlastník určitých nemovitostí v katastru nemovitostí evidován. Po nabyvateli pozemku nelze podle judikatury požadovat, aby porovnával svou představu o převáděné nemovité věci s katastrální mapou nebo se zaměřením hranic pozemků. Soud prvního stupně nerozhodl o otázce, zda je sporná část pozemku ve vlastnictví žalobců nebo ve vlastnictví žalovaných, nýbrž se snažil opravit chybu spočívající v nesprávném vedení hranic. Následně znalci uložil, aby určil, kudy by hranice mezi pozemky byla bývala vedla, kdyby byla v katastru nemovitostí evidována správně, tím však pominul, že i kdyby byla sporná hranice mezi pozemky v katastru nemovitostí v důsledku nesprávného měření zakreslena, nebylo by to určující pro právní vztahy k dotčeným pozemkům. Nadto soud prvního stupně znalci uložil zkoumat, zda je sporná část pozemku součástí pozemku žalobců nebo žalovaných, čímž pochybil, neboť znalci nepřísluší posuzovat právní otázky. Tyto vady neodstranil, nýbrž naopak prohloubil odvolací soud, který zjišťoval hranici z geometrického plánu, který nebyl nedílnou součástí předmětné kupní smlouvy. Žalobci nabyli vlastnické právo podle zaměření z roku 1983 a nikoliv podle stavu evidence nemovitostí ke dni podpisu převodní smlouvy.
Žalobci nesouhlasí ani se závěry, že i kdyby žalovaní nebyli vlastníky sporné části pozemku, tak by ji „podle všeho“ vydrželi. Odvolací soud se otázkou vydržení řádně nezabýval, a i kdyby tomu tak bylo, závěry by nebyly správné, neboť žalovaná 2) dříve uvedla, že spornou část pozemku žalovaní „nikdy neužívali“, tudíž by nebylo možné o vydržení hovořit. Nadto nelze započíst do držby žalovaných držbu jejich právních předchůdců, kteří dali svým podpisem najevo svou vědomost, že opěrná zeď neprobíhá na hranici mezi pozemky parc. č. 624 a parc. č. 626. Soudy obou stupňů tuto skutečnost však důsledně ignorovaly, a to i přes to, že bylo naopak jejich povinností se zabývat z úřední povinnosti otázkou, zda to nebyli naopak žalobci, kdo vydrželi celou spornou část pozemku parc. č. 624 do vlastnictví. Žalobci uzavírají, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že vlastnické právo žalobců je odvislé od údajů v katastru nemovitostí, přičemž z judikatury dovolacího soudu vyplývá opak. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní s dovoláním nesouhlasí. Žalobci se snaží subsumovat svou nepřesnou představu pod standardní judikaturu dovolacího soudu. Uváděná rozhodnutí jsou sice správná, ale v dovolání jsou účelově zaměřena na některá možná neúplná vyjádření soudů obou stupňů a nemají příliš společného s meritem věci. Žalobci líčí svou představu o skutkovém stavu, což se těžko rozporuje. Žalovaní se skutečně po celou dobu domnívali, že skutečná hranice mezi sousedními pozemky vede v souladu s opěrnou zdí, jejíž základy byly postaveny před desítkami let. Po novém zjištění zaměření vytyčení hranic došlo ke zcela běžné věci, kterou je vytyčení nové hranice mezi sousedními pozemky v terénu, přičemž oba soudy zvolily rozumnou kompromisní cestu, kdy žalovaným uznaly vydržení poloviny „sporného“ pozemku a žalovaní zase rozumně nerozšiřují sousedský spor na dalších místech hranice svého pozemku, byť by tentokrát nové vytyčení svědčilo v jejich prospěch. Navrhují, aby dovolací soud podané dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva žalobci, popřípadě žalovanými mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. dubna 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podstatou řízení je spor o to, v jakých hranicích nabyli dovolatelé vlastnické právo k pozemku parc. č. 624. Dovolatelé rozporují, že vlastnické právo nabyli podle zaměření z roku 1983 a nikoliv podle stavu katastrálního operátu v roce 1989, kdy byla uzavřena předmětná kupní smlouva. Svou argumentaci potom podkládají tvrzením, že změna katastrálního operátu nemá vliv na skutečné hmotněprávní vztahy, jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Ačkoliv je možné dovolatelům přisvědčit v tom, že obecně změna katastrálního operátu nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003 (uveřejněný pod č. 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], není pravdou, že by stav evidence nemovitostí byl z hlediska vlastnických vztahů irelevantní. Stav evidence nemovitostí totiž hrál roli mimo jiné pro převod vlastnického práva, což se projevovalo v tom, že pokud někdo učinil předmětem převodu vlastnického práva pozemek označený parcelním číslem podle zápisu v evidenci nemovitostí, nabyl jej v hranicích a geometrickém určení podle evidence nemovitostí ke dni účinnosti převodní smlouvy.
Pokud tak v posuzovaném případě z předmětné kupní smlouvy zřetelně vyplývá, že žalobci od svých právních předchůdců nabyli pozemek parc. č. 626, nabyli jej tak ve stavu ke dni účinnosti předmětné kupní smlouvy, tj. podle stavu katastrálního operátu k tomuto datu, a to i kdyby se skutečné hmotněprávní vztahy ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy odlišovaly od stavu evidovaného v evidenci nemovitostí. V této souvislosti dovolací soud zdůrazňuje, že i kdyby vyšel pro dovolatele z nejpříznivějšího výkladu, tedy že jejich právní předchůdci vlastnili i část pozemku, která by podle zápisu v evidenci nemovitostí tvořila součást sousedního pozemku, nebyla tato část pozemku parc. č. 624 předmětem předmětné kupní smlouvy a žalobci tuto část pozemku parc. č. 624 smluvně nabýt nemohli, v důsledku čehož by právní předchůdci žalobců zůstali jejich vlastníky. Žalobci by pak mohli nabýt spornou část pozemku vydržením či jiným zákonem předvídaným způsobem. K tomu však soudy obou stupňů shodně nedospěly. Lze tedy uzavřít, že soudy obou stupňů při posouzení rozsahu vlastnického práva zcela správně vyšly ze stavu katastrálního operátu ke dni uzavření, přesněji řečeno ke dni účinnosti předmětné kupní smlouvy.
Žalobci dále namítali, že v důsledku změny katastrálního operátu jejich pozemek parc. č. 626 „pokračuje takříkajíc i za opěrnou zdí“.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť podstatou námitky je ve skutečnosti polemika se zjištěným skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, zejména pak se zjištěním průběhu vlastnické hranice.
Žalobci od počátku řízení tvrdili, že spornou část pozemku parc. č. 624, označenou v příslušném geometrickém plánu jako parc. č. 624/2 a 624/3, nabyli na základě předmětné kupní smlouvy coby součást pozemku parc. č. 626, přičemž pozdější změnou katastrálního operátu došlo k překreslení hranic pozemků, což podle žalobců nemohlo mít vliv na vlastnické vztahy. Jelikož se mezi účastníky řízení vznikl spor o to, kudy vedla skutečná vlastnická hranice mezi jejich pozemky, přičemž žalobci namítali, že hranice vedená v katastru nemovitostí neodpovídá skutečným hmotněprávním vztahům, ustanovil soud prvního stupně znalce, aby zjistil, kudy vede skutečná hranice mezi pozemky parc. č. 624 a 626 a aby zjištěný stav posoudil s návrhem žalobců. Na základě znaleckého úkolu soudem ustanovený znalec dovodil, že skutečnou hranici mezi pozemkem parc. č. 624 a 626 lze stanovit, přičemž současný zákres v katastru podle závěrů znalce neodpovídal skutečné hranici, která vedla po opěrné zdi. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uložil znalci, aby geometrickým plánem oddělil z pozemku parc. č. 624 parcelu, která odpovídá podle znaleckého dokazování měření znalce, a parcelu, která odpovídá žalobnímu návrhu žalobců. Na základě provedeného dokazování pak soud prvního stupně rozhodl tak, že nově utvořený pozemek parc. č. 624/3 přikázal žalobcům a žalobu ve zbylé části týkající se pozemku parc. č. 624/2 zamítl. S těmito závěry se posléze ztotožnil i odvolací soud.
Soudy obou stupňů v předmětné věci nerozhodovaly na základě chybného katastrálního operátu, jak naznačují žalobci, nýbrž rozhodly na základě provedeného dokazování, v jehož rámci soud prvního stupně nechal vyhotovit znalecký posudek na určení toho, kudy skutečně mezi pozemky hranice vede. Soudní znalec zjistil, že skutečná hranice vede v místě umístění opěrné zdi. Jelikož soud prvního stupně těmto závěrům přisvědčil, uložil soudnímu znalci, aby vypracoval příslušný geometrický plán, který by zachycoval znalcem zjištěnou hranici ve vztahu k současnému stavu v katastru nemovitostí a ve vztahu k žalobnímu návrhu žalobců. Se skutkovým stavem se pak ztotožnil i odvolací soud.
Zpochybňují-li se žalobci v dovolacím řízení závěry o tom, kudy vede hranice mezi pozemkem žalobců a žalovaných, svou námitkou nevystihují žádnou právní otázku, nýbrž nepřípustně rozporují skutkový stav, který není dovolací soud oprávněn přezkoumávat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Jelikož dovolací soud neshledal, že by soudy obou stupňů jakkoliv v rámci procesu dokazování pochybily, když zejména není pravdou, že by o právních poměrech rozhodoval soudem ustanovený znalec a nikoliv soud, rozhodnutí soudů obou stupňů obstojí.
Námitkami směřujícími do nesprávně posouzené otázky vydržení sporné části pozemku žalovanými se nebylo třeba zabývat již z toho důvodu, že soudy obou stupňů na otázce vydržení vlastnického práva svá rozhodnutí nezaložily, nýbrž příslušnou argumentaci vydržením použily toliko subsidiárně pro případ, že by základní argumentace byla shledána jako chybná. Nepodařilo-li se však dovolatelům zpochybnit základní argumentační linii, potom případné zpochybnění otázky vydržení nemůže žalobcům přinést úspěch ve věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vydržení vlastnického práva žalobci, k níž měly soudy obou stupňů přihlédnout z úřední povinnosti.
Z judikatury Nejvyššího soudu obecně vyplývá, že vydržení je otázkou právního posouzení, již jsou soudy povinny zkoumat z úřední povinnosti, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 3666/2015 (dostupné na www.nsoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2132/2009 (uveřejněný pod č. C 7879 v Souboru)].
V posuzovaném případě nikdo z účastníků v řízení před soudy obou stupňů neuváděl, že by žalobci snad měli vydržet vlastnické právo k pozemku parc. č. 624/2, a v řízení nebyly vzneseny rozhodné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné o vydržení ve prospěch žalobců rozhodovat. Soud prvního stupně v rozsudku se vydržením zabýval jen ve vztahu k žalovaným, když uvedl, že pokud by žalovaní pozemek parc. 624/2 nenabyli na základě smlouvy, nabyli by jej na základě vydržení. Žalobci v odvolacím řízení zpochybňovali závěry soudu prvního stupně především v tom, že vede skutečná vlastnická hranice jinudy, k čemuž dodali, že případně nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva žalovanými. Zjevně tak výhradu do vydržení vlastnického práva vztahovali na situaci, kdy by bylo soudem prvního stupně dovozeno, že pozemek parc. č. 624/2 náležel žalobcům, ale ti by měli pozbýt vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením ze strany žalovaných. Nijak však v odvolání ani odvolacím řízení nenamítali, že by vlastnické právo k pozemku parc. č. 624/ 2 měli vydržet oni, ani nezdůrazňovali patřičná skutková tvrzení, na jejichž základě by se měl odvolací soud vydržením vlastnického práva k pozemku parc. č. 624/2 v jejich prospěch zabývat. Odvolací soud pak v rozhodnutí uvedl, že nebýt nabytí vlastnických práv na základě smlouvy, byly by zřejmě splněny podmínky k nabytí spoluvlastnického práva vydržením jak u žalovaných ve vztahu k pozemku parc. č. 624/2, tak i u žalobců ve vztahu k pozemku parc. č. 624/3. Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že se soudy obou stupňů nijak nepochybily, pokud se vydržením vlastnického práva ze strany žalobců nezabývali, neboť v řízení nebyla uvedena žádná odpovídající skutková tvrzení.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 (vše dostupné na www.nsoud.cz) ].
Jelikož nebylo možné žalobcům přisvědčit ve vymezené přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. listopadu 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu