ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3812.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3812/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce S. M. , zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, proti žalované J. M. , zastoupené Mgr. Marií Strakošovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1575, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 22/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. března 2015, č. j. 60 Co 494/2014-226, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. července 2014, č. j. 6 C 22/2011-194, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalované šatní trojdílnou skříň (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu 3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. března 2015, č. j. 60 Co 494/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která nebyla dosud řešena. Žalobce požadoval vypořádání investic ze svého výlučného vlastnictví do výlučného vlastnictví žalované, tím se však snažil chybně vypořádat nároky nespadající do společného jmění manželů. Po více jak třech letech zcela změnil skutková tvrzení, když při jednání dne 18. 4. 2014 prohlásil, že investice učiněné na výlučný majetek žalované byly učiněny z majetku spadajícího do společného jmění manželů. Tím však žalobce zcela popřel svá dosavadní tvrzení, důkazy jím navržené, pravost předložených listin a věrohodnost svědků. Soud prvního stupně vyhodnotil jednání žalobce jako zpětvzetí původního návrhu a „uplatnění zcela nového požadavku“. Odvolací soud se však s tím neztotožnil, neboť žalobce neměl uplatnit nový návrh, nýbrž dospěl k závěru, že investice musejí být vypořádány. Závěr odvolacího soudu co do nutnosti vypořádat investice a závěr o totožnosti nároku před změnou návrhu a po jeho změně však není podle žalované správný, když změnou návrhu došlo ke změně podstaty tvrzeného nároku. Oba nároky jsou přitom zcela odlišné, neboť v rámci vypořádání společného jmění manželů se vypořádává jen investice ze společných prostředků na výlučný majetek jen jednoho z manželů a nikoliv investice z výlučných prostředků jednoho z manželů na výlučný majetek druhého z manželů. V případě připuštění změny návrhu nejsou výsledky dosavadního řízení podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť veškerá tvrzení a provedené dokazování směřovaly k prokázání vynaložení výlučných finančních prostředků žalobce na výlučný majetek žalované, a proto by připuštění změny návrhu bylo i v rozporu se zásadou hospodárnosti a efektivnosti řízení. Nedostatkem napadeného rozhodnutí je tedy i to, že se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou případné přípustnosti změny návrhu žalobce. S ohledem na uvedené proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodne o náhradě nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobce se ve vyjádření plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále je nepřezkoumatelné zčásti pro nesrozumitelnost a z části pro nedostatek odůvodnění. Pokud jde o posouzení skutkových tvrzení, kdy soud prvního stupně dospěl k názoru, že žalobce vzal svým jednáním fakticky návrh zpět, žalobce uvádí, že se pouze ztotožnil s tvrzením žalované, že na rekonstrukci věci byly použity peněžní prostředky ze společného jmění manželů, a vypořádání společného jmění manželů tak má být v souladu se závěry provedeného dokazování, kdy při stanovení vypořádacího podílu by mělo být k těmto vnosům ve prospěch žalobce přihlédnuto. Žalobce tak fakticky učinil skutečnosti tvrzené žalovanou nespornými a proto tvrzení, že se jednalo o pouhou její obranu, neobstojí. Je naopak na žalované, aby prokázala, že investované finanční prostředky do nemovitosti nebyly společné, ale byly jejím výlučným vlastnictvím.
Změna tvrzení žalobce není zpětvzetím žaloby a uplatněním nového návrhu, jelikož se nadále jedná o vypořádání vnosů v rozsahu, který zůstal předmětem sporu a tyto musí být vypořádány, ať už byly poskytnuty z výlučných prostředků žalobce nebo ze společných prostředků účastníků řízení získaných za trvání jejich manželství. Změnu tvrzení žalobce učinil v době, kdy dokazování nebylo ukončeno a kdy nenastala koncentrace řízení. Žalobce opakovaně tvrdil, že se nejedná o změnu žaloby, přičemž kdyby byl postup soudu prvního stupně po právu, byl by povinen podat novou žalobu, ovšem v průběhu stávajícího řízení již uplynula stanovená doba 3 let od zániku manželství, nadto by zde byla překážka litispendence a do budoucna i rei iudicatae . Soud prvního stupně nerozhodl o změně návrhu, případně o zpětvzetí návrhu a nevypořádal se s nimi ani v samotném rozsudku. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. března 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08 (dostupného na http://nalus.usoud.cz ). Věcný přezkum posouzení procesně právní otázky předkládané dovolatelem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejím vyřešení (ve smyslu §237 o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 303/2015, mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. 32 Cdo 3482/2014 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz) ].
V posuzovaném případě dovolatelka vymezila otázku přípustnosti dovolání, která neměla být doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, „zda je možno posuzovat změnu skutkových tvrzení, kdy tato tvrzení by znamenala neúspěch ve věci, na skutková tvrzení opačná jako zpětvzetí žaloby a uplatnění nového nároku.“ Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, je založeno na více derogačních důvodech (nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neodstranění vad žaloby, nevypořádání se s některými skutečnostmi, nesprávné posouzení změny tvrzení žaloby), přičemž dovolatelka v dovolání rozporuje toliko jediný z těchto důvodů. Vzhledem k tomu i případný závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je v jedné dílčí dovolatelkou namítané otázce nesprávně právně posouzeno, nemůže bez dalšího zpochybnit rozhodnutí odvolacího soudu, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu