ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3823.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3823/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. T. , b) H. T. , oběma J., zastoupených JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalovaným 1) O. H. , 2) E. H. , oběma V., zastoupeným JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Stejskalové 62, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 289/2004, o dovolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. července 2012, č. j. 13 Co 362/2007-925, ve znění doplňujícího rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 20. srpna 2012, č. j. 13 Co 362/2007-939, takto:
I. Dovolání žalobců a žalovaných se zamítají.
II. Ve vztahu k dovolání žalobců jsou žalobci povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 53.836,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jana Brože.
III. Ve vztahu k dovolání žalovaných jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 67.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců JUDr. Aloise Deutsche.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 5 C 289/2004-306, zrušil podílové spoluvlastnictví k „nemovitostem zapsaným na LV č. 239 pro k. ú. H., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Jihlava jako jiná stavba č. p. 136 na parcele st. 224/4, jiná stavba bez č. p. / č. e. postavená na parcele st. 224/1 a 224/2, dále jako parcely st. 224/4, 224/1, 224/2, p. č. 446/26, 446/27, 446/28, 446/71 a 446/73“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) a přikázal je do společného jmění manželů – žalobců (výrok I. rozsudku). Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na vyrovnání podílu částku 4.750.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku). Dále zrušil podílové spoluvlastnictví k jednonosníkovému mostovému jeřábu GIGA GJMJ 5t/8m a tuto věc přikázal do společného jmění žalobců (výrok III. rozsudku), kterým současně uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na vyrovnání podílu částku 350.000,- Kč (výrok IV. rozsudku). Výroky V. a VI. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k předmětným nemovitostem zůstal mezi účastníky způsob vypořádání spoluvlastnictví sporný, když obě procesní strany navrhovaly přikázání věci do jejich společného jmění manželů, stejně jako výše finanční náhrady spojená s likvidací spoluvlastnictví. Při zohlednění kritéria účelného využití věci, jež se v poměrech účastníků promítlo především do možného výkonu podnikatelské činnosti v předmětných nemovitostech, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném směru uvedené zákonné hledisko svědčí žalobcům, kteří podnikají, zatímco u žalovaných lze podnikání předpokládat pouze s pochybnostmi, jež jsou prohloubeny zdůrazňováním nepříznivých majetkových poměrů samotnými žalovanými. Současně přihlédl k tomu, že žalobci disponují finanční částkou, která jim umožňuje vyplatit žalovaným vypořádací podíl, zatímco žalovaní hotovostními finančními prostředky nedisponovali a jejich schopnost vyplacení vypořádacího podílu žalobcům se odvíjela od uvažované půjčky poskytnuté rodinnými příslušníky. Za situace, kdy se jedná o rovnodílné spoluvlastníky, kritérium účelného využití věci i schopnost vyplacení vypořádacího podílu svědčí žalobcům, rozhodl soud prvního stupně po zrušení spoluvlastnictví o tom, že předmětné nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců. Při stanovení výše vypořádacího podílu vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku a jím stanovené obecné ceny předmětných nemovitostí.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem dne 9. dubna 2009, č. j. 13 Co 362/2007-526, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně částku ve výši 4.680.000,- Kč na vypořádacím podílu (výrok II). Odvolací soud dále ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl vyjma části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. května 2007, č. j. 5 C 289/2004-306, v části týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k mostovému jeřábu, ve výrocích III. a IV. zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, č. j. 22 Cdo 3690/2009-560, a v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě vrácen k dalšímu řízení. Dovolací soud nezpochybnil správnost úvahy odvolacího soudu o tom, kterým účastníkům mají být předmětné nemovitosti přikázány a kteří z nich jsou schopni ostatním zaplatit vypořádací podíl. Odvolacímu soudu však vytkl, že zatížil řízení vadou při stanovení výše tohoto vypořádacího podílu.
Odvolací soud následně v rozsudku ze dne 19. července 2012, č. j. 13 Co 362/2007-925, ve spojení s doplňujícím rozsudkem odvolacího soudu ze dne 20. srpna 2012, č. j. 13 Co 362/2007-939, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem zrušil a nařídil prodej těchto nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi žalobce a žalované v poměru 1:1 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že předmětem odvolacího řízení zůstal přezkum rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které se žalobci domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem.
Odvolací soud doplnil dokazování doplněním znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem CD RATING s. r. o. a revizním znaleckým posudkem společnosti BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., znalecký ústav. V průběhu řízení žalobci změnili dosavadní procesní stanovisko – zřejmě v souvislosti se závěry revizního znaleckého posudku – tak, že nadále souhlasili s přikázáním předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví jen tehdy, pokud výše vyrovnávacího podílu, který by byli povinni zaplatit žalovaným, nepřesáhne 5.000.000,- Kč. Rovněž žalovaní změnili procesní stanovisko tak, že již nadále nemají zájem na přikázání předmětných nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Změnu procesního stanoviska žalobců žalovaní považovali za zneužívající a neakceptovatelnou. Odvolací soud konstatoval, že na straně žalobců jde pouze o změnu procesního stanoviska, nikoliv o změnu žaloby. Odvolací soud uvedl, že pokud by nedošlo ke změně procesního stanoviska žalobců, neměl by pochybnosti o správnosti závěru o přikázání předmětných nemovitostí do jejich společného jmění manželů. To tím spíše, že žalovaní po změně svého procesního stanoviska předmětné nemovitosti převzít odmítli. Odvolací soud se proto zabýval stanovením přiměřené výše vypořádacího podílu. Vyšel ze závěrů znaleckého posudku CD RATING s. r. o., který stanovil obecnou cenu nemovitostí částkou 9.360.000,- Kč, nechal jej však z důvodu aktualizace ceny doplnit. Odvolací soud dále zkoumal nabídky spoluvlastníků na vyplacení vypořádacího podílu. Vyšel z toho, že žalobci nabídli v řízení před soudem prvního stupně dne 21. května 2007 na vyrovnání jejich vypořádacího podílu částku ve výši 6.250.000,- Kč s tím, že si též ponechají všechny stroje, nacházející se v budově v H. Žalovaní požadovali zaplacení částky ve výši 8.500.000,- Kč. Dne 14. září 2005 pak nabídli žalobcům částku ve výši 7.000.000,- Kč. Odvolací soud dále vyšel z toho, že mu bylo předloženo prohlášení společnosti BRESSON a. s. ze dne 12. února 2009, podle kterého tato společnost byla ochotna zaplatit za objekt kovárny (včetně předmětných nemovitostí) částku ve výši 17.000.000,- Kč. Odvolací soud vyzval znalecký ústav CD RATING s. r. o. k doplnění znaleckého posudku o aktualizaci obvyklé ceny na trhu, a to při zohlednění účelu, ke kterému směřovaly stavební úpravy nemovitostí a k vyjádření se k reálnosti jednotlivých popsaných nabídek. Žalovaní předložili odvolacímu soudu znalecký posudek vypracovaný společností A-Consult plus spol. s r. o., který stanovil tržní hodnotu předmětných nemovitostí na 25.400.000,- Kč. Znalecký ústav CD RATING s. r. o. vycházel z cen zjištěných cenou výnosovou a porovnávací, přičemž cenu výnosovou metodou určil na 6.810.000,- Kč, metodou porovnávací na částku 9.450.000,- Kč, obvyklou cenu potom na 8.130.000,- Kč. Tento znalecký ústav se také vyjádřil k vzájemným nabídkám a k nabídce společnosti BRESSON a. s., u které měl za to, že se nejednalo o standardní nabídku na koupi nemovitosti. Odvolací soud nesouhlasil se znaleckým posudkem podaným společností A-Consult plus spol. s r. o. zejména potud, že přiměřená náhrada by měla být vypočtena tak, aby tomu ze spoluvlastníků, který se nestane výlučným vlastníkem nemovitosti, nahrazovala výnosy, kterých při podnikání v nemovitosti dosahoval dříve. Odvolací soud pak neměl zásadní pochybnosti ohledně správnosti znaleckého posudku vyhotoveného společností CD RATING s. r. o., přesto však nechal vypracovat ještě revizní znalecký posudek společností BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. Revizní posudek se vyjádřil nejen ke stanovení ceny nemovitostí společností CD RATING s. r. o., ale i k nabídkám na vyrovnání spoluvlastnických podílů. Odvolací soud nadále vycházel ve vztahu k ocenění pozemků z tohoto znaleckého posudku, neboť znalecký ústav BOHEMIA EXPERTS, s.r.o. nebyl schopen vyvrátit výhrady žalobců, že přes pozemek vede komunikace a je nezasíťovaný. Při stanovení náhrady na vypořádacím podílu proto vyšel z částky stanovené porovnávací metodou ve výši 12.570.000,- Kč. Protože polovina činí 6.285.000,-Kč a žalobci byli ochotni zaplatit ne více než 5.000.000,- Kč, uzavřel, že jim předmětné nemovitosti nelze přikázat. Protože nebyl dán ani souhlas žalovaných, přistoupil odvolací soud k nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, přičemž neshledal žádné důvody zvláštního zřetele, které by bránily zrušení podílového spoluvlastnictví. Přihlédl také k dlouhodobě konfliktním vztahům účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci i žalovaní dovolání.
Žalovaní považují dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jádrem jejich dovolacích námitek bylo ,,podmiňující“ stanovisko žalobců v řízení, že o nemovitosti mají zájem jen tehdy, pokud výše vypořádacího podílu nepřesáhne 5.000.000,-Kč, které považují za rozporné s dobrými mravy. Mají za to, že postup soudu, který jej akceptoval, je projevem libovůle. Podle jejich názoru je toto stanovisko žalobců – se zřetelem na jejich dosavadní chování – zneužitím práva. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za nepřezkoumatelné. Podle jejich názoru měl odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dovolání uvedli okolnosti, které mají signalizovat zneužití práva ze strany žalobců (např. geneze společného podnikání od roku 1993, nepřátelské zmocnění se strojů a okupace nemovitosti od r. 2004, podmíněné převzetí nemovitostí do vlastnictví po 8 letech trvání sporu aj.). Jednání žalobců považují žalovaní za spekulativní, když původně byli ochotni zaplatit částku ve výši 6.250.000,- Kč. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci své dovolání mají za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Mají také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci považují postup odvolacího soudu, spočívající v zadání revizního znaleckého posudku, za krok nad rámec rušícího rozhodnutí dovolacího soudu. Odvolací soud tím podle jejich názoru relativizoval závěry znaleckého ústavu CD RATING, s. r. o. Dále obsáhle v dovolání uvedli, z jakých důvodů je jednání žalovaných spočívajících v předložení nabídky společnosti BRESSON, a. s. rozporné s dobrými mravy. Mají za to, že tato nabídka mohla mít vliv na rozhodnutí dovolacího soudu. Řízení podle jejich názoru bylo postiženo vadou, protože důkaz listinou společnosti BRESSON, a. s. byl proveden až v odvolacím řízení. Žalobci dále odvolacímu soudu vytkli, že zohlednil (zvýšením ceny předmětných nemovitostí) skutečnost, že předmětné nemovitosti jsou specificky upraveny. Mají za to, že tato specifická úprava je spíše důvodem pro snížení ceny nemovitostí. Dále v dovolání velmi obsáhle vylíčili, v čem spatřují nesprávnost znaleckého posudku podaného společností BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. Uzavřeli, že cena předmětných nemovitostí, ze které vycházel odvolací soud, minimálně o 1 285 000,- Kč převyšuje jejich přiměřenou cenu. Částka, ze které vycházel odvolací soud, podle jejich názoru není výsledkem znaleckého zjištění v řízení. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných se vyjádřil žalobce a). Dovolací námitky žalovaných považuje za nedůvodné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
K dovolání žalovaných se rovněž vyjádřila žalobkyně b), která dovolání žalovaných považuje za nedůvodné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Odkázala také na vyjádření žalobce a), se kterým se ztotožnila. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl.
K dovolání žalobců se žalovaní vyjádřili tak, že dovolání se vymezuje pouze proti skutkovému stavu věci, nikoliv proti právnímu posouzení. Znalecký posudek společnosti BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. pak považují za správný. Poukázali na protiprávní jednání žalobců, kteří 8 let nemovitosti výlučně užívali a měli z nich prospěch, čímž žalované poškodili. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. července 2012 a doplňující rozsudek dne 20. srpna 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. 12. 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou – podle obsahu dovolání - uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., jakož i §241a odst. 3 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání nejsou důvodná.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Žalovaní namítají, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla spočívat v tom, že akceptoval stanovisko žalobců, že mají zájem o přikázání předmětných nemovitostí do jejich výlučného vlastnictví jen tehdy, pokud výše přiměřené náhrady nepřesáhne 5.000.000,-Kč.
Otázkou změny procesního stanoviska ohledně způsobu vypořádání se již dovolací soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 2379/2007, uveřejněném pod č. C 7756 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek C. H. Beck (dále jen „Soubor“), v němž uvedl, že: ,,systémem neúplné apelace není dotčena možnost případné změny dosavadního procesního stanoviska ohledně způsobu vypořádání, neboť nejde o uplatnění nových skutečností či důkazů, ale toliko o vyjádření procesního postoje k žalobě druhého z účastníků. Byť by tedy odvolací soud neakceptoval změnu procesního stanoviska žalovaného vyjádřenou již v řízení před soudem prvního stupně, musel by přihlédnout k procesnímu stanovisku žalovaného uplatněnému v průběhu odvolacího řízení.“
Z uvedené judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že přihlédnutí ke změně procesního stanoviska ohledně navrhovaného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví nemůže zakládat vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Ke změně procesního stanoviska žalobců, pokud šlo o způsob vypořádání, navíc v řešené věci došlo na základě znaleckého dokazování a konečně i sami žalovaní poté své procesní stanovisko změnili. Proto dovolací soud v jednání žalobců v tomto ohledu nespatřuje jednání nepoctivé či šikanózní. Geneze sporu a další důvody, které žalovaní uvádí na podporu svého tvrzení o zneužití práva žalobci, pak z pohledu změny procesního stanoviska neobstojí, neboť jejich procesní postup je podle judikatorní praxe přípustný a vzhledem k okolnostem podložený věcným důvodem.
Žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval jimi tvrzenými důvody zakládajícími závěr o zneužití práva ze strany žalobců, čímž zatížil rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Tato námitka není důvodná.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (strana 5 a 6 rozsudku odvolacího soudu) podrobně vysvětlil, proč vzal na zřetel změnu procesního stanoviska žalovaných a proč naopak neshledal důvodnými námitky žalovaných, jež uplatnili při formulaci výhrad vůči změně procesního stanoviska žalobců. Z jeho odůvodnění je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, proč k této změně stanoviska přihlédl i ve světle námitek, které žalovaní v této souvislosti uplatnili.
Dovolací soud v daném ohledu pouze dodává, že je právem účastníka rozhodnout se, zda v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví projeví zájem o přikázání věci do vlastnictví, případně za jakých podmínek (byť soud tímto jeho návrhem není vázán, neboť z ustanovení §142 odst. 1 obč. zák. vyplývá zákonná posloupnost jednotlivých způsobů vypořádání). Tímto procesním stanoviskem, případně jeho změnou, účastník může reagovat na důkazní průběh řízení, nicméně se v něm odráží také samotná úvaha účastníka, zda vůbec má zájem o přikázání věci do vlastnictví. Změna procesního stanoviska z původního zájmu o přikázání věci do vlastnictví na vyjádřený nezájem o přikázání věci může být v obecné rovině vedena např. znaleckým dokazováním určujícím obvyklou cenu předmětu vypořádání, jež je základem pro určení výše vypořádacího podílu účastníka, ale může odrážet i osobní důvody, pro které se spoluvlastník rozhodl nadále nemít zájem o přikázání věci do svého výlučného vlastnictví, nárůst ceny předmětu spoluvlastnictví v průběhu délky soudního řízení, ale také např. informace, které vyjdou v průběhu řízení najevo např. z hlediska nezbytných investic do předmětu spoluvlastnictví apod. Samotná změna procesního stanoviska tak bez dalšího není zneužitím práva.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 14. března 2002, sp. zn. 21 Cdo 515/2001, uveřejněném pod č. C 1090 v Souboru, vysvětlil, že za zneužití výkonu práva lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dále vysvětlil, že objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle (smyslu a účelu) sledovaného právní normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu.
Je zjevné, že z tohoto pohledu změna procesního stanoviska žalobců zneužitím práva není, a dovolacímu soudu ostatně ani není zřejmé, v čem by se mělo toto jednání žalobců jako zneužívající projevit. Změnou procesního stanoviska totiž nevyjádřili žalobci nic jiného, než že o přikázání nemovitostí do jejich vlastnictví již nadále nemají zájem; z tohoto projevu nelze v žádném směru dovozovat, že jeho motivací byl přímý úmysl způsobit žalovaným újmu při současném splnění požadavku, že dosažení účely daného §142 odst. 1 bylo pro samotné žalobce zcela bez významu. Není ani zřejmé, v čem by totiž tato újma měla spočívat, jestliže hmotněprávním důsledkem změněného procesního stanoviska žalobců byl nutný zákonný důsledek při volbě způsobů vypořádání spoluvlastnictví spočívající v nařízení prodeje věci, který sám o sobě nemůže žalovaným žádnou újmu způsobit (a žalovaní ji ostatně ani netvrdí).
Žalobci ve svém dovolání spatřují pochybení odvolacího soudu v tom, že nechal vypracovat revizní znalecký posudek společností BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., a tím „relativizoval závěry znaleckého ústavu CD RATING, s. r. o.“, resp. mu vytýkají, že ze závěrů revizního znaleckého posudku při svém rozhodování vyšel.
V nálezu ze dne 30. května 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, dostupném na http://nalus.usoud.cz , Ústavní soud vyslovil, že ,,zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.“
V rozsudku ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněném pod č. C 1186 v Souboru, se Nejvyšší soud zabýval předpoklady přezkoumání závěrů znaleckého posudku. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, když znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí.
Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011, dostupný na www.nsoud.cz ).
V dané věci odvolací soud měl pochybnosti ohledně správnosti znaleckého posudku vyhotoveného společností CD RATING s.r.o. (ze znaleckého posudku A-Consult plus spol. s r.o. odvolací soud nevycházel) zejména v části, která se týkala specifičnosti nemovitostí, a to z pohledu, zda tato specifičnost zakládá zvýšení nebo snížení obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Vysvětlil tedy, proč považoval za vhodné provést důkaz revizním znaleckým posudkem. V jeho postupu dovolací soud neshledal žádné pochybení, které by mělo zakládat vadu řízení, tím spíše pak takovou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť hodnocení důkazů je úvahovou záležitostí soudu, a v hodnocení znaleckého posudku společnosti CD RATING s. r. o. v řešené věci nelze spatřovat nepřiměřenou úvahu soudu.
Pokud žalobci namítají, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, protože důkaz listinou společnosti BRESSON, a. s. byl proveden až v odvolacím řízení, dovolací soud podotýká, že i kdyby se o vadu řízení jednat mělo či mohlo, není zřejmé, jak by se měla projevit ve správnosti rozhodnutí ve věci, když k této listině odvolací soud z důvodů, které uvedl, nepřihlédl, což ostatně akceptovali i žalobci v dovolání. Odvolací soud jasně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nabídka uvedené obchodní společnosti je pro jeho rozhodnutí z pohledu zjištění obvyklé ceny nevýznamná, neboť tuto nabídku (z důvodů vysvětlených v odůvodnění rozhodnutí) nelze pro určení obvyklé ceny vůbec použít. V tom se nicméně žalobci s odvolacím soudem zcela shodují.
Zcela bez významu je dovolací námitka žalobců, že uvedená nabídka obchodní společnosti BRESSON, a. s., mohla mít vliv na předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že ve svém předchozím rozhodnutí uložil odvolacímu soudu, aby se v rámci zjištění obvyklé ceny předmětných nemovitostí vypořádal i s konkrétními nabídkami jednotlivých účastníků řízení, jakož i s nabídkou společnosti BRESSON, a. s., aniž by jakkoliv předjímal, zda a v jakém rozsahu se tato nabídka může promítnout do určení výše obvyklé ceny. Tento závazný názor ohledně dalšího postupu v řízení odvolací soud v plném rozsahu respektoval a uzavřel, že nabídka společnosti BRESSON, a. s., byla pro určení obvyklé ceny předmětných nemovitostí v dané věci bez významu.
Dovolatelé dále vyjádřili nesouhlas s tím, jak znalecký posudek znaleckého ústavu BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., zohlednil pro určení obvyklé ceny tzv. „specifičnost předmětných nemovitostí“ projevující se ve specifické úpravě těchto nemovitostí. Znalecký ústav v podaném revizním znaleckém posudku tento parametr promítl úvahou, že se může projevit v navýšení obvyklé ceny, zatímco žalobci mají za to, že se projeví naopak ve snížení obvyklé ceny. Závěr znaleckého ústavu je v této souvislosti vyjádřením jeho odborného znaleckého názoru, který jeho zástupce odůvodnil i v ústním doplnění znaleckého posudku a k jeho zpochybnění v dovolacím řízení nestačí obecné vyjádření účastníka zastávajícího názor opačný, jestliže je toto vyjádření odrazem jeho subjektivního názoru.
Výhrady žalobců ke správnosti znaleckého posudku společnosti BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. v tomto ohledu pak dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, neboť je – v souladu s výše citovanou judikaturou - výhradně na znalci, na základě jakých metod, podkladů a postupů znalecký posudek podá. Závěry znaleckého posudku žalobci mohli žalobci zpochybnit, a to zejména při ústním doplnění tohoto posudku, což také učinili, přičemž znalecký ústav (stejně jako odvolací soud) se s jejich námitkami vypořádal. Z uvedené výhrady žalobců tak ani není ostatně zřejmé, jaký konkrétní dovolací důvod v této souvislosti uplatňují.
Poslední dovolací námitkou dovolatelé namítají, že „odvolací soud zcela nekriticky přejal skutková zjištění obsažená v revizním znaleckém posudku“. Ani zde není dovolacímu soudu zřejmé, jaký konkrétní důvod dovolatelé uplatňují. Naopak odvolací soud přistoupil k hodnocení tohoto znaleckého posudku jako k jednomu z důkazů v řízení provedených a ne všechny závěry znaleckého posudku akceptoval, a to zejména některé ze závěrů, prostřednictvím kterých dospíval revizní znalecký posudek k vyšší obvyklé ceně předmětných nemovitostí, než ze které nakonec vyšel odvolací soud. Proti těmto závěrům odvolacího soudu však dovolatelé žádné námitky logicky nevznášejí proto, že prostřednictvím těchto úvah odvolací soud vycházel z nižší obvyklé ceny. Jestliže dovolatelé v rámci těchto námitek uvádějí, že znalecký ústav „projevil absolutní neznalost poměrů v jihlavském regionu, přihlížel k zavádějícím, nepravdivým a neověřeným tvrzením žalovaných a postup znaleckého ústavu byl poznamenán jednostranným zohledňováním připomínek žalovaných“ apod., jedná se o výhrady, prostřednictvím kterých žalobci vyjadřují nesouhlas s konečnými závěry znaleckého posudku ohledně určení obvyklé ceny předmětných nemovitostí, které však bez dalšího nenaplňují žádný zákonný dovolací důvod. Těmito námitkami tak žalobci vyjadřují polemiku a nesouhlas v zásadě s celým revizním znaleckým posudkem jak z hlediska jeho podkladů, tak i jeho závěrů.
Odvolací soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí mimořádně podrobně zabýval otázkou zjištění obvyklé ceny předmětných nemovitostí (strana 6 – 14 rozsudku odvolacího soudu) a je zřejmé, že dovolatelé vyjadřují odlišný názor právě na určení obvyklé ceny nemovitostí. Z pohledu závěrů a úvah, které odvolací soud podrobně v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil a rozvedl, nezjistil dovolací soud nic, co by důvodů zakládalo závěr o naplnění některého ze zákonných dovolacích důvodů. Dovolací soud proto na tuto část rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu odkazuje.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, dostupném na www.nsoud.cz , s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci a žalovanými uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobců i žalovaných podle §243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem.
Ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovanými (vzhledem k zastoupení žalovaných advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 6.285.000,- Kč podle §7 bod 6, §8 odst. 5, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. (dále jen „vyhláška“), neboť daný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013 (srovnej čl. II a čl. III vyhlášky č. 486/2012 Sb.), a činí 53.536,- Kč. Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §13 odst. 3 vyhlášky) představuje 53.836,- Kč.
Ve vztahu mezi žalovanými a žalobcem a) [vzhledem k zastoupení žalobce a) advokátem] sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 6.285.000,- Kč podle §7 bod 6, §8 odst. 5, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky, neboť daný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013 (srovnej čl. II a čl. III vyhlášky. č. 486/2012 Sb.), a činí 33 460,- Kč. Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§11 odst. 1 písm. k) ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 33.760,- Kč.
Ve vztahu mezi žalovanými a žalobkyní b) [vzhledem k zastoupení žalobkyně b) advokátem] sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava zastoupení) určené z tarifní hodnoty 6.285.000,- Kč podle §7 bod 6, §8 odst. 5, §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky, neboť daný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013 (srovnej čl. II a čl. III vyhlášky. č. 486/2012 Sb.), a činí 33.460,- Kč. Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§11 odst. 1 písm. k) ve spojení s 13 odst. 3 vyhlášky) představuje 33.760,- Kč.
Udělením plné moci pro dovolací řízení žalobkyní b) JUDr. Aloisi Deutschovi ze dne 19. října 2012 zaniklo ve smyslu §28 odst. 3 o. s. ř. dosavadní zastoupení žalobkyně b) JUDr. Janou Hronovou, přičemž v téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zvoleného zástupce (§24 odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně nahradili žalovaným, k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 53.836,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Dále uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně nahradili žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 67.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Udělením plné moci pro dovolací řízení žalobkyní b) JUDr. Aloisi Deutschovi ze dne 19. října 2012 zaniklo ve smyslu §28 odst. 3 o. s. ř. dosavadní zastoupení žalobkyně b) JUDr. Janou Hronovou, přičemž v téže věci může mít účastník současně pouze jednoho zvoleného zástupce (§24 odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně nahradili žalovaným, k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 53.836,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Dále uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně nahradili žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 67.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu