ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3882.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3882/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. J. P. , a b) M. P. , zastoupených JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, proti žalované J. Z. , zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 19, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 67/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 6. května 2014, č. j. 15 Co 178/2014-458, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Richarda Gürlicha, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2014, č. j. 9 C 67/2011-413, zrušil „věcné břemeno bezplatného doživotního užívání bytu“ v rozsudku uvedeného. Dále uložil žalobcům, aby zaplatili společně a nerozdílně žalované za zrušené věcné břemeno částku 489 500,- Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. května 2014, č. j. 15 Co 178/2014-458, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odstavci I. o zrušení věcného břemene (výrok I.), změnil v odstavci II. tak, že uložil žalobcům, aby zaplatili společně a nerozdílně žalované za zrušení věcného břemene částku 389 500,- Kč do jednoho měsíce do právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání se žádná podmínka přípustnosti nepodává.
Je třeba přisvědčit žalované, že dovolatelé řádně nevymezili důvod přípustnosti dovolání. Dovolání obsahuje především polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; podle dovolatelky jsou nesprávné právní závěry důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 – www.nsoud.cz). Pokud jde o hodnocení důkazů, tak samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
K jednotlivým dovolacím výtkám se (nad rámec toho, co bylo řečeno výše) uvádí:
Odvolací soud podle dovolatelů nesprávně vyložil smlouvu o zřízení věcného břemene tak, že žalované svědčilo doživotní právo užívání nemovitostí i pro případ rozvodu manželství s V. Z. Podle žalobců bylo jasně vymezeno tak, že právo svědčí manželce. Pokud by nebylo možné právo věcného břemene omezit na dobu trvání manželství, pak by byla neplatné celé ujednání o věcném břemeni pro žalovanou.
K tomu dovolací soud uvádí, že sice nelze zcela vyloučit vazbu osobního věcného břemene na podmínku, nicméně, aby bylo možno vůbec uvažovat o platnosti takové podmínky, musela by ze smlouvy vyplývat jasná vůle stran ji sjednat. Ze samotné skutečnosti, že oprávněná byla označena jako „manželka“ druhého oprávněného ještě nevyplývá, že by zánikem manželství mělo její právo zaniknout. V takovém případě by muselo právo zaniknout i smrtí manžela; takový výklad by byl zjevně nepřiměřený a formalistický a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že na něj nepřistoupil. Navíc je třeba upozornit, že předmětem řízení, vymezeným žalobci (dovolateli), bylo zrušení věcného břemene, nikoliv jeho neexistence. „V řízení o žalobě na zrušení věcného břemene nejsou právně relevantní námitky o jeho neexistenci“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2839/2004).
Dovolatelé nesouhlasí s tím, že jim nebylo umožněno zaplacení náhrady ve splátkách – oproti skutečnostem, které uvedl odvolací soud, dluží 1.000.000,- Kč, které si půjčili na zaplacení kupní ceny domu. Opravu domu prováděli ještě předchozí majitelé a společnost, ve které jsou společníci, je předlužená.
V této souvislosti dovolatelé neuvádějí nic, coby mohlo založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. a ani z obsahu dovolání se nic takového nepodává. Jde tu o (nepřípustnou) polemiku se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení.
Dále tvrdí, že náhrada za věcné břemeno byla stanovena nesprávně. Ani zde neuvádějí nic, coby mohlo založit přípustnost dovolání. Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení představuje otázku skutkovou nikoliv právní; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým. Dovolací soud z takové ceny vychází, neboť již nemůže zpochybnit skutková východiska znaleckého posuzování (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 5758 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 5211).
Za nesprávné považují, že náhrada za věcné břemeno má být (podle jejich mínění) vyplacena dvakrát. Žalobci koupí domu vstoupili do práv předchozích vlastnice a je podstatné jen to, že náhrada za zrušení byla již vyplacena bývalému manželovi žalované. Žalobci kupovali nemovitost zatíženou věcným břemenem ve prospěch V. Z. a jeho manželky, věcné břemeno je vypořádáno, neboť manželka „neexistuje“ (manželství bylo rozvedeno).
K tomu viz to, co bylo uvedeno výše; ostatně lze položit otázku, proč žalobci, odvolávající se na údajnou neexistenci věcného břemene, žádali jeho zrušení. Dovolací soud nesouhlasí s tím, že by částka za zrušení byla zaplacena dvakrát. Žalobci nabyli nemovitost zatíženou věcným břemenem ve prospěch žalované a v rozsahu tohoto břemene byli omezeni v užívání domu ve prospěch žalované; eventuální dohody předchozích vlastníků s jejím tehdejším manželem – spoluoprávněným z věcného břemene – neměly na věcné břemeno ve prospěch žalované žádný vliv, stejně jako platby, které mu (patrně) poskytli.
Konečně dovolatelé upozorňují, že dům patřil původně rodině Z. a „žalovaná do něj přišla jen se dvěma taškami osobních věcí.“ Byt učinila neobyvatelným a sama z něj odešla proto, že si našla byt v T. u staré paní, k čemuž navrhovali důkaz. Byt užívaný žalobkyní byl také uzpůsoben k lokálnímu vytápění. Ústřední topení si předchozí majitelé pořídili do svého bytu a byla to jen jejich dobrá vůle, že je zavedli i v bytě užívaném manžely Z. Kromě toho žádný nárok na vytápění bytu neměla, pokud na něj nepřispívala. Pokud by soud provedl žalobci navrhovaný dotaz na obecním úřadě, zjistil by, že stížnosti žalované nebyly nikdy shledány oprávněnými.
Pokud oprávněný z věcného břemene, které soud ruší, způsobil protiprávním jednáním zhoršení věci, věcným břemenem zatížené, nelze k této okolnosti při stanovení přiměřené náhrady přihlédnout; jde totiž o jiný nárok, který je třeba uplatnit zvlášť (viz rozsudek Nevyššího soudu ze dne 1. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98). Dále zde dovolatelé zřejmě míří na posouzení výše náhrady z hlediska dobrých mravů; zpochybňují však (nepřípustně) především skutková zjištění. Lze dodat, že posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená) viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005); tak tomu v dané věci není.
Nesprávné je podle dovolatelů také rozhodnutí o nákladech řízení a nevyúčtované zálohy 15.000,- Kč. Žalobci měli v řízení úspěch a otázka náhrady závisela na znaleckém posudku.
K tomu dovolací soud konstatuje, že žalovaní byli zcela úspěšní, pokud se domáhali zrušení věcného břemene, a že o částečném úspěchu obou stran bylo možno uvažovat, jen pokud jde o stanovení výše náhrady. Nicméně žalobci v řízení (nelogicky) tvrdili, že věcné břemeno zaniklo (čímž popírali základ vlastního nároku), a soudy se touto otázkou zabývaly a vedly ohledně ní dokazování. Náklady řízení tak bylo možno rozdělit na ty, které vznikly v souvislosti s nárokem na zrušení věcného břemene (ty byly ovšem limitovány tím, že žalovaná od počátku se zrušením práva souhlasila), na ty, které se týkaly výše náhrady (zde byli oba účastníci přibližně stejně úspěšní), a konečně na náklady vzniklé v důsledku tvrzení žalobců, že věcné břemeno zaniklo (zde bylo možno provést tzv. separaci nákladů – viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4828/2009 - za které by jednoznačně odpovídali žalobci, a to jak kvůli neúspěchu, tak i kvůli tomu, že takto vlastně popírali vlastní nárok – správně měli uplatnit tzv. eventuální či alternativní petit). Za těchto okolností není postup soudů, které žádné ze stran nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, nesprávný.
V dané věci tak nebyly splněny podmínky §237 o. s. ř., proto Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu