ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4234.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4234/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Králodvorská 16, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 423/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 15 Co 421/2013-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2013, č. j. 38 C 423/2012-40, zamítl žalobu na určení, že „ke dni úmrtí zůstavitele J. F., zemřelého dne 1. 6. 2010, byly ve společném jmění manželů zůstavitele J. F. a J. F., pozemky č. 2491/1 – zahrada a par. č. 2491/5 – zastavěná plocha a nádvoří, nacházející se v katastrálním území B., zapsané v katastru nemovitostí vedené u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. 15 Co 421/2013-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena a to, zda stále trvá právo stavby k předmětným pozemkům, které vzniklo rodičům žalobkyně na základě smlouvy o právu stavby ze dne 15. 9. 1962 na dobu 60 let, či zda se toto právo změnilo dne 1. 1. 1992 na základě tzv. velké novely občanského zákoníku (zák. č. 509/1991 Sb.) spolu s právem osobního užívání pozemků, jehož právní režim v té době sdílelo, na právo vlastnické. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů změnil tak, že vyhoví žalobnímu návrhu.
Žalovaný s dovoláním žalobkyně nesouhlasí. Napadené rozhodnutí je podle jeho názoru v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhuje proto, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. ledna 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka má za to, že dovolací soud se otázkou trvání práva stavby dosud nezabýval.
Oproti přesvědčení dovolatelky je však rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil např. v rozhodnutí ze dne 20. června 2013, sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a zaujal právní názor, že právo stavby zřízené ve smyslu zákona č. 86/1912 ř. z. existuje i po změnách provedených zákonem č. 88/1947 Sb., zákonem č. 141/1950 Sb. i zákonem č. 40/1964 Sb., a zaniká uplynutím stanovené doby.
V dané věci tedy postupovaly soudy zcela v souladu se shora uvedenými závěry, když zamítavé rozhodnutí ve věci založily na odůvodnění, že účinností zákona č. 40/1964 Sb. právo stavby nezaniklo, neboť ačkoli po 1. 4. 1964 již občanský zákoník neznal institut práva stavby, přesto práva a povinnosti z něj plynoucí zůstaly zachovány.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím dobrovolně, může žalovaný navrhnout výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 11. března 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu