ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4253.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4253/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně SWISS BLOK, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Hlinky 118, identifikační číslo osoby 25526618, zastoupené Mgr. Romanem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalované BROJAN, spol. s r. o. , se sídlem v Rosicích, Zámecká 169, identifikační číslo osoby 63485761, zastoupené JUDr. Václavem Pumprlou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 24 C 54/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2014, č. j. 13 Co 35/2014-1034, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2014, č. j. 13 Co 35/2014-1034, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem uvedeným shora změnil rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 13. prosince 2013, č. j. 24 C 54/2013-895, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě na vydání skladovacích nádrží a výdejních stojanů včetně rozvodů a příslušenství (dále jen „sporné věci“), tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel z tohoto skutkového stavu: Jde o spor o vydání zařízení sloužícího k provozu čerpací stanice pohonných hmot v L.; sporné věci prodal původní vlastník čerpací stanice společnost Belis, s. r. o., dne 30. listopadu 2001 třetí osobě, společnosti BEC, a. s. Na majetek původního vlastníka, Belis s. r. o., byl později prohlášen konkurs, a do konkursní podstaty byly zahrnuty i sporné věci; na základě vylučovací žaloby, podané společností BEC, a. s., byly však rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2007, č. j. 55 Cm 137/2002-105, z konkursní podstaty vyloučeny. Téhož roku je nabyl žalobce, který se chopil jejich držby a pronajímal je třetí osobě, a to až do doby, než se jejich držby chopila žalovaná.
Dne 25. července 2012 prodal správce konkursní podstaty společnosti Belis, s. r. o. žalované soubor věcí tvořící uvedenou čerpací stanici; ve článku I., bodu 3 smlouvy však bylo výslovně uvedeno, že sporné věci nejsou předmětem převodu. Dne 3. září 2012 se žalovaná bez dohody s žalobkyní a bez jejího souhlasu chopila užívání sporných věcí, které užívá spolu s čerpací stanicí. Mezi účastníky vznikl spor o to, zda sporné věci jsou součástí čerpací stanice (a tedy patří její vlastnici - žalované), nebo zda jde o samostatné věci, patřící žalobkyni.
Soud prvního stupně žalobě na vydání věcí žalobkyni vyhověl. Uvedl, že tyto věci – přísně vzato – by tvořily součást čerpací stanice (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 130/2004), a tak by smlouvy o jejich převodu měly být neplatné. Vzal však v úvahu rozhodnutí Krajského soudu v Brně o vylučovací žalobě ohledně sporných věcí, deklarující vlastnictví předchůdce žalobkyně, které mělo za následek, že správce konkursní podstaty nebyl oprávněn je prodat žalované. Přihlédl též ke smlouvě mezi správcem a žalovanou, ve které se uvádí, že tyto věci nejsou předmětem prodeje, a poté, co odkázal na judikaturu týkající se legitimního očekávání (věc Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 525/02) a pokud možno shodného řešení totožných předběžných otázek ve více řízeních, dovodil, že se žalovaná vlastnicí sporných věcí stát nemohla, a že jejich vlastnicí je žalobkyně.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.); to odůvodnil odkazem na §3028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.). Nezabýval se proto aplikací §508 o. z., jak navrhovala žalovaná. Předestřel řešení problematiky součásti věci v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1934/2011, 25 Cdo 770/98 a 21 Cdo 230/2010, a upozornil na shora zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu; učinil závěr, že sporné věci tvoří nesamostatnou součást čerpací stanice, nemohly být samostatně převáděny a žalobkyně se tak nemohla stát jejich vlastnicí. Na tom nic nemění ani to, že žalovaná zakoupila čerpací stanici za cenu, která nezahrnovala sporné věci.
K ochraně legitimního očekávání žalobkyně uvedl, že rozhodnutí o vyloučení sporných věcí z konkurzní podstaty, ve kterém smlouva z 30. 11. 2001 (která stála na počátku řetězce převodů sporných věcí) byla posouzena jako platná, vycházelo z tvrzení (tehdejších) účastníků řízení, a navíc vybočovalo z výše zmíněné ustálené a publikované judikatury ohledně součásti věci. Odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, kterými podepřel své rozhodnutí soud prvního stupně, shledal nepřípadnými, neboť se v nich řeší jiné otázky než v tomto řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně rozsáhlé dovolání (37 stran). Nastoluje celkem 10 otázek, které podle jejího mínění činí dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. Především má jít o to, kdy a za jakých podmínek je čerpací stanice jedinou věcí, resp. zda jde o věc složenou, jejíž součásti si zachovávají samostatnost jako věci; podobnou otázku klade u skladovacích nádrží pohonných hmot a výdejních stojanů. Táže se též, zda lze o povaze skladovacích nádrží nebo výdejních stojanů rozhodnout, aniž by se soud zabýval jejich reálným umístěním a propojením, a zda tak lze učinit bez místního šetření či znaleckého posudku.
Dovolatelka dále tvrdí, že vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval po 1. 1. 2014, měl na věc aplikovat občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Dále klade otázky, zda je třeba poskytnout ochranu tzv. lepšímu právu, zda jsou hodny ochrany legitimní očekávání a dlouhodobě trvající dobrá víra, zda soudy mají rozhodovat spravedlivě a promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zda je nutné, aby se soud vypořádal v odůvodnění rozhodnutí se všemi – byť nesprávnými – námitkami účastníků. Některé z těchto otázek nebyly dovolacím soudem dosud řešeny, jiné řešil odvolací soud v rozporu s judikaturou.
Obsah dovolání, jakož i obsah vyjádření k němu, čítajícího 40 stran, a obsah repliky jsou účastníkům i odvolacímu soudu známy, jsou součástí spisu, a proto na ně dovolací soud z důvodu procesní ekonomie odkazuje.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. stanoví, že se jím řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 1 o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 o. z.). Protože v dané věci jde o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se uplatňuje věcné právo (viz i systematické zařazení §1040 a násl. o. z.), je třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (jiným oprávněným z věcného práva) a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedině v případě, že by šlo o ta práva a povinnosti, které vznikly a dospěly již před tímto dnem (např. právo oprávněného držitele na vypořádání s vlastníkem ohledně vydávané věci, došlo-li k vydání před 1. 1. 2014), by bylo třeba postupovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Tento závěr vyslovil dovolací soud již v rozsudku ze dne 3. června 2015, sp. zn. 22 Cdo 5107/2014; byť v době, kdy odvolací soud rozhodoval, mu právní názor Nejvyššího soudu nemohl být znám, je jeho rozhodnutí objektivně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Současně odvolací soud plně nezohlednil níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se právních osudů oddělitelné součásti věci; jeho rozhodnutí tak není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a dovolání je tak přípustné.
K podstatě věci dovolací soud především uvádí, že věc je značně komplikovaná proto, že v minulosti byly sporné věci opakovaně předmětem právních jednání a „převodů“ vlastnického práva k nim, ač nebylo jisté, zda šlo o samostatné věci či jen součásti věci; dále je tu i dřívější pravomocné rozhodnutí soudu, které je za samostatné věci označilo, a napadené rozhodnutí, které vychází z toho, že o samostatné věci nešlo. Vytvořil se tak komplikovaný vztah mezi účastníky, charakterizovaný konfliktem mezi chráněnými hodnotami, jako je důvěra ve správnost pravomocného rozhodnutí soudu, respektování pravidel o tom, co je součást věci a jaký je její právní režim a ochranou práv nabytých v dobré víře. Za této situace je zjevné, že řešení této věci nemůže být tzv. precedenční, ale musí vycházet z jejích individuálních zvláštností. „Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Individuální okolnosti každého případu je nutné posuzovat též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10).
Žaloba na vydání věci může být úspěšná, má-li žalobce právo na vydání věci; zpravidla jde o vlastnické právo, může však jít i o obligační právo (např. vrácení vypůjčené věci). V daném případě žalobce popsal skutkové okolnosti, o které nárok opírá; právně jej kvalifikoval jako nárok vlastnický, touto kvalifikací však soud není vázán (iura novit curia).
Dovolatelka tvrdí, že sporné věci jsou samostatnými věcmi a žalobu opírá o vlastnické právo; popírá, že by šlo o součásti čerpací stanice. Požaduje, aby dovolací soud řešil otázku, zda jsou tyto věci samostatným předmětem práva či součástí čerpací stanice. K tomu dovolací soud uvádí:
Nelze řešit jako obecnou právní otázku, za jakých podmínek je čerpací stanice jedinou věcí, resp. zda jde o věc složenou, jejíž součásti si zachovávají samostatnost jako věci, a zda jsou součástí stanice skladovací nádrže pohonných hmot a výdejní stojany. I když zpravidla tomu tak bude (k tomu viz zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2004, sp. zn. 5 Afs 130/2004), nemusí to platit bezvýjimečně; vždy záleží na konkrétním posouzení věci. Jestliže účastník tvrdí, že věc sloužící čerpací stanici není její součástí, a toto tvrzení zdůvodní, musí se jím soud zabývat.
Obdobné funkční vazby jako mezi věcí a její součástí vznikají mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. I faktické oddělení příslušenství může mít vliv na funkčnost věci hlavní (např. vyklizení zařízení a nábytku z domu má vliv na jeho užívání k bydlení, ztráta klíče může mít za následek dočasnou nemožnost dům užívat, klíč je bez domu bezcenný). Příslušenství věci a její součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít do úvahy všechny okolnosti věci; v zásadě záleží na úvaze soudu, kterou může dovolací soud zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, Soubor č. C 2468, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007). Úvaha soudu musí být opřena o skutková zjištění; jestliže jedna ze stran popírá, že určitý předmět je jen součástí jiné věci, musí se soud s touto námitkou vyrovnat. To, jaké důkazy provede, je věcí rozhodnutí soudu (§120 odst. 1 o. s. ř.); neprovede-li však navržený důkaz znaleckým posudkem či ohledáním sporné věci, musí vysvětlit, proč tak učinil. V dané věci odvolací soud vysvětlil, proč považuje sporné věci za součást stanice čerpacích hmot; přesto, že jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, bylo – i v případě správnosti této úvahy - třeba ještě zvážit, zda jde o součásti oddělitelné či nikoliv (takové zjištění je nutné pro posouzení možnosti domáhat se vydání věcí - viz níže); takové zjištění by se bez znalce neobešlo, a pokud již bude třeba dokazování podle §127 o. s. ř. provést, měl by se znalec vyjádřit i k míře sounáležitosti sporných věcí a stanice, a tak poskytnout nezpochybnitelný skutkový podklad k posouzení věci.
V dané věci to znamená, že v dalším řízení soud zváží, zda žalobkyní tvrzené skutečnosti jsou takové povahy, že zpochybňují to, že sporné věci jsou součástmi čerpací stanice, a v kladném případě k této otázce provede další dokazování. Protože tu půjde o případ, kdy rozhodnutí závidí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, bude soud postupovat podle §127 a násl. o. s. ř.
K otázce, zda sporné věci mohou mít samostatný právní osud a zda má žalobkyně právo na jejich vydání, i když půjde o pouhé součásti čerpací stanice:
Zásada, že součást věci nemůže sdílet jiný právní osud než věc, platí především pro vlastnické vztahy; chování, týkající se této věci, může být předmětem relativních právních vztahů. To ovšem předpokládá, že součást věci lze identifikovat a že ji lze oddělit (např. motor automobilu), a tak je možná existence nároku na oddělení od „mateřské“ věci (srov. římskoprávní actio ad exhibendum ). Věci totiž mohou být – s ohledem na jejich součásti – dělitelné a nedělitelné (k tomu viz Sedláček, J.: Občanské právo československé. Všeobecné nauky. Brno 1931, reprint Wolters Kluwer 2012, s. 215 a násl.; Krčmář, J. Právo občanské. IV. vydání, díl I., Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 178; Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2014, svazek III., s. 294 a násl.). Nedělitelné jsou nejen věci, u kterých fyzické rozdělení není vůbec možné, ale i takové věci, jejichž hodnota by se rozdělením podstatně snížila (srov. obdobně §1144 o. z.).
Nejvyšší soud též uvedl: „Výrok soudního rozhodnutí, týkající se věci hlavní, jímž je ukládána povinnost nebo deklarováno určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dopadá i na součásti věci hlavní, ledaže z identifikace věci ve výroku rozhodnutí nepochybně vyplývá, že se rozhodnutí na součást věci hlavní nevztahuje. Jestliže součást věci nemá být předmětem povinnosti nebo určení práva či právního vztahu, je nutné uvedenou skutečnost ve výroku rozhodnutí vyslovit“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný např. v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1055). I doposud neoddělená, leč oddělitelná součást věci může být (nepřímým) předmětem např. kupní smlouvy; tak pokud někdo prodá doposud neoddělený, nicméně ve smlouvě konkretizovaný motor z automobilu, vzniká prodávajícímu povinnost tento motor oddělit a předat do vlastnictví kupujícího. I když vlastnické právo nemůže kupujícímu vzniknout dříve, než je motor oddělen, přece jen může být i coby neoddělená součást předmětem kupní smlouvy. Stejně tak jestliže někdo neoprávněně zabuduje do své věci cizí věc tak, že se z ní stane nesamostatná, avšak oddělitelná součást, nabude k ní sice vlastnické právo (jde již jen o součást jiné věci), je však povinen ji oddělit a vydat původnímu vlastníkovi, jehož vlastnické právo se oddělením věci obnoví.
Z uvedeného vyplývá závěr: to, že určitá věc je oddělitelnou součást jiné věci, nevylučuje žalobu na její vydání; takovou žalobu bude možno posoudit analogicky podle §1074 a násl. o. z. o umělém přírůstku.
Dále je třeba vzít v potaz i výsledek řízení o vylučovací žalobě ohledně těchto konkrétních sporných věcí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, se uvádí: „Povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy. Změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu“. Soud samozřejmě není předchozím rozhodnutím, řešícím stejnou otázku mezi jinými účastníky, vázán, měl by se však s jeho závěry vyrovnat, hodlá-li věc posoudit jinak. Ústavní soud konstatoval: „Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat v úvahu legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou… bude toto řešení předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena, a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).
Na základě uvedených právních názorů dospívá dovolací soud k závěru, že pokud byly sporné věci pravomocným rozhodnutím soudu (byť v rámci řešení předběžné otázky, přičemž stranami byli předchůdci účastnic) shledány za samostatný předmět právních vztahů (nikoliv tedy za součást čerpací stanice), bylo-li toto rozhodnutí žalobkyni při nabývání sporných věcí známo a opírala-li o něj názor o samostatnosti těchto věcí a z něj vycházející dobrou víru (předchůdce žalované, správce konkursní podstaty, byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno) a následně v kupní smlouvě, kterou žalovaná nabyla čerpací stanici, byly výslovně z převodu vyloučeny, je třeba učinit závěr, že jde-li o oddělitelné součásti čerpací stanice, má žalobkyně právo žádat jejich vydání. To lze analogicky (§10 odst. 1 o. z.) opřít i o §1074 a násl. o. z. (z těchto ustanovení vyplývá, že jde-li o věc oddělitelnou, má přednost uvedení do předešlého stavu, tedy její oddělení a vydání původnímu vlastníkovi). V projednávané věci sice nejde o zpracování či smísení, nicméně jde o případ, kdy části věcí jsou spojeny v jediný celek.
Jestliže by uvedené věci fakticky netvořily oddělitelné součásti, ještě by to neznamenalo, že by k nim nabyla žalovaná výlučné vlastnické právo. Tyto věci byly totiž ze smlouvy, o kterou své vlastnictví opírá, výslovně vyloučeny; navíc žalobkyně se může dovolávat jak nabývacího titulu, tak i soudního rozhodnutí, deklarujícího nedostatek práva správce konkursní podstaty převést tyto věci na jiného (tedy i na žalovanou). Obdobnou situací se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3241/2013, ve kterém uvedl: „Vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně) - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu - dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem, popřípadě bylo-li předmětem dražby něco, co ze své povahy nemohlo přejít na vydražitele, jako je např. součást věci, jestliže věc hlavní nebyla předmětem dražby“. Tento názor lze vztáhnout i na nabytí na základě smlouvy. Vzhledem k tomu, že sporné věci nebyly podle výslovného ujednání předmětem kupní smlouvy, od které žalovaná společnost odvozuje své právo, tak pokud by tvořily neoddělitelné součásti čerpací stanice, nezbytné pro její provoz, bylo by namístě zvážit, zda kupní smlouva nebyla „zmatečná“ a pro nemožnost plnění neplatná podle §37 odst. 2 obč. zák. (nelze převést věc bez neoddělitelných součástí). To by se však týkalo i smlouvy, od které dovozuje své právo žalující společnost; nelze nabýt neoddělené a navíc neoddělitelné součásti jiné věci. Takový závěr by však vzhledem k předchozím změnám ve vlastnické držbě vytvořil nepřehledný právní stav; proto je v zájmu obou stran dohodnout se na smírném řešení věci.
Ukáže-li se, že jde o neoddělitelné součásti, pak přichází – jak konstatoval odvolací soud – do úvahy finanční vypořádání, přičemž případné námitce promlčení, na kterou dovolatel upozorňuje, by tu vzhledem k výjimečnosti skutkového základu sporu bylo možno čelit poukazem na její rozpor s dobrými mravy (§2 odst. 3, §8 o. z.).
K dovolací námitce týkající se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu: Dovolatelka není spokojena s tím, že odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami, které v odvolacím řízení uplatnila; klade dovolacímu soudu otázku, zda soud se má vyrovnat v odůvodnění rozhodnutí se všemi tvrzeními a námitkami, včetně těch, které považuje za nesprávné. Takto obecně postavená otázka však nemůže založit přípustnost dovolání. Obsah i rozsah odůvodnění rozsudku je vymezen v §157 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení je však třeba vždy aplikovat s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci. Je-li podání zvláště rozsáhlé (jako je tomu v dané věci) a přitom obsahuje řadu tvrzení, která pro posouzení věci nejsou významná, anebo jde např. v dovolacím řízení o nepřípustná tvrzení (skutkové námitky či tzv. novoty), nelze výjimečně vyloučit odkaz na to, že např. „další námitky se netýkají skutečností, na kterých je přezkoumávané rozhodnutí založeno, a tudíž nemohou zpochybnit jeho právní závěry“, či použít obdobnou formulaci. To platí zejména tam, kde soud zjistí existenci právních skutečností natolik významných pro projednávanou věc, že další uplatněné skutečnosti nemohou mít na výsledek řízení zásadní vliv. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval: „To, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné či nikoli, nelze poměřovat požadavkem odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění tohoto rozhodnutí, ale především zájmem účastníků řízení na tom, aby v odvolání mohli náležitě uplatnit odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže je z obsahu odvolání zřejmé, že nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele“ (usnesení ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). „Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných“ (usnesení Nejvyššího soudu dne 27. ledna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat. I proto se odvolací soud zaměřil na podstatu věci a opomenul ta tvrzení stran, která nemohla posouzení věci v dovolacím řízení ovlivnit.
K vyjádření žalované se uvádí: Žalovaná upozorňuje na okolnosti, které – jsou-li dány – mohou být významné potud, že by podle jejího tvrzení mohly zpochybnit závěr o tom, že žalobkyně nabyla předmětné věci v dobré víře; to by mělo vliv i na posouzení věci z hlediska dobrých mravů. Jde o skutečnosti, o které odvolací soud své rozhodnutí neopřel; žalovaná je tak bude moci za splnění podmínek uvedených v §205a o. s. ř. uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu