ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4378.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4378/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 23, proti žalované Castello Postoloprty s. r. o. se sídlem v Praze, Vězeňská 116/5, IČ: 26719649, zastoupené JUDr. Petrem Harmachem, advokátem se sídlem v Praze, Puškinovo nám. 14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 116/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2014, č. j. 10 Co 480/2012-366, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 26 571,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Harmacha.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. ledna 2012, č. j. 10 C 116/2006-239, zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala určení, že je vlastnicí nemovitostí: 1) parcely č. 83 o výměře 3.227 m2, 2) budovy č. p. 1 na parcele č. 83, zapsaných na LV č. 369 pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Louny (výrok I., a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. dubna 2014, č. j. 10 Co 480/2012-366, rozhodl, že odvolací řízení se nepřerušuje, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odklonil od ustáleného výkladu dovolacího soudu k otázce naléhavého právního zájmu a věc nesprávně právně posoudil, když pominul, že určovací žaloba je pro dovolatelku jediným možným prostředkem ochrany práv svých i svého předchůdce. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. dubna 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud nerozhodoval v souladu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 2494/2010 a rozhodnutím sp. zn. 3 Cdon 1338/96, jestliže potvrdil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určovací žalobě dle §80 písm. c) o. s. ř. S odkazem na citovanou judikaturu se domnívá, že určovací žaloba nejúčinněji vystihuje a řeší její právní postavení, čímž do budoucna uspořádá vztahy mezi stranami řízení, když jejím meritorním projednáním bude zamezeno podání dalších žalob.
Oproti přesvědčení dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia z 11. října 2003, 31 Cdo 1222/2001, uveřejněného na www.nsoud.cz a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS –21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“ . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“ .
Tyto závěry byly Nejvyšším soudem aplikovány i v dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 4. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 3221/2008 nebo v rozsudku ze dne 11. března 2009, sp. zn. 28 Cdo 342/2009 (oba zveřejněny na www.nsoud.cz ).
V dané věci tedy postupoval odvolací soud zcela v souladu se shora uvedenými závěry, když zamítavé rozhodnutí ve věci založil na odůvodnění, že žalobou na určení vlastnictví a na ochranu vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. ledna 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu