ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4406.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4406/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Povodí Vltavy, státního podniku se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, IČO: 70889953, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, proti žalovanému Ing. J. J. , zastoupenému obecným zmocněncem JUDr. J. V., o určení vlastnického práva a o vzájemném návrhu žalovaného, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 14 C 260/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2013, č. j. 22 Co 131/2013-245, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2013, č. j. 22 Co 131/2013-245, se v části výroku I., ve které byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2012, č. j. 14 C 260/2012-183, ve výroku I. změněn tak, že se zamítá „žaloba s návrhem, že žalobce je vlastníkem staveb přívodního kanálu, včetně norné stěny s bočním přepadem před malou vodní elektrárnou Krhanice do řeky, jalového odpadu u malé vodní elektrárny Krhanice, stavbou lávky přes kanál a odpadním kanálem z MVE do řeky, ležících na pozemcích parcelních čísel 2085/1, 2083 a 2084 v obci a k. ú. Krhanice, a na pozemku parcelního čísla 4313 v obci a k. ú. T. n S., staveb vymezených v geometrických plánech Ing. Václava Štěcha č. 1333-63/2009 a č. 603-61/2009,“ a ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2013, č. j. 22 Co 131/2013-245, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2012, č. j. 14 C 260/2012-183, potvrzen ve výroku II., se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2012, č. j. 14 C 260/2012-183, určil, „že žalobce je vlastníkem staveb přívodního kanálu, včetně norné stěny s bočním přepadem před malou vodní elektrárnou Krhanice do řeky, jalového odpadu u malé vodní elektrárny Krhanice, stavbou lávky přes kanál a odpadním kanálem z MVE do řeky, ležících na pozemcích parcelních čísel 2085/1, 2083 a 2084 v obci a k. ú. K., a na pozemku parcelního čísla 4313 v obci a k. ú. T. n S.“ (výrok I.). Zamítl vzájemný návrh žalovaného, který se domáhal určení svého vlastnického práva k označeným stavbám (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení s tím, že rozhodnutí o vlastnickém právu vyřeší dlouhodobé spory mezi nimi a „odklidí“ i probíhající soudní spor o dlužné nájemné. Uzavřel, že stavby nebyly převedeny státem do vlastnictví žalovaného v rámci privatizace, ale do správy je převzal žalobce na základě delimitizace majetku Ředitelství vodních toků Praha.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. června 2013, č. j. 22 Co 131/2013-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rovněž odvolací soud se zabýval posouzením, zda mají účastníci na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Vyšel ze zjištění, že se žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhá proti žalovanému zaplacení částky 246.000,- Kč jako bezdůvodného obohacení za to, že žalovaný užívá předmětné stavby bez právního důvodu. Obvodní soud pro Prahu 2 „dal účastníkům ke zvážení“ podání samostatné žaloby na určení vlastnictví sporných nemovitostí.
Podle odvolacího soudu, jestliže žalobce podal žalobu na splnění povinnosti (vydání bezdůvodného obohacení) ve smyslu §80 písm. b) občanského soudního řádu ve znění před novelou č. 293/2013 Sb., a poté žalobu na určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu ve znění před novelou č. 293/2013 Sb., nemají žalobce ani žalovaný na určení vlastnictví naléhavý právní zájem, neboť otázku vlastnictví sporných staveb měl rozhodnout Obvodní soud pro Prahu 2 jako otázku předběžnou v rámci řízení o žalobě na plnění. Určovací žaloba má pouze preventivní charakter a není namístě tam, kde již právo a právní vztah porušeny byly, a kde je k dispozici žaloba na plnění. Žalobce ani žalovaný tedy nemají na určení vlastnictví naléhavý právní zájem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že „na určení vlastnictví k výše uvedeným nemovitým věcem (stavbám) má naléhavý právní zájem, neboť bez tohoto určení je právní postavení obou účastníků nejisté a vyřešení otázky vlastnictví jako otázky předběžné v řízení již zahájeném není vzhledem k absenci určení vlastnictví ve výroku rozsudku pro daný spor mezi účastníky dostačující a řešící jejich problém i do budoucnosti.“ Stavby přívodního a odpadního kanálu jsou jako náhony vodním dílem, které se zapisuje do katastru nemovitostí dle §20 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky č. 23/2007 Sb., o podrobnostech vymezení vodních děl evidovaných v katastru nemovitostí České republiky. Tyto stavby však nemohou být do katastru zapsány pro nesouhlas vlastníka pozemku – žalovaného. Naléhavý právní zájem je dán i přes skutečnost, že dříve bylo zahájeno řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolateli nemůže svědčit naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva třetí osoby. V řízení nebylo prokázáno vlastnické právo žalobce k předmětným stavbám a žalobce není oprávněn domáhat se určení tohoto práva pro stát. Navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. června 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou č. 293/2013 Sb. (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobce výslovně v dovolání uvádí, že napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud přitom v části výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., ve kterém byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného. Protože v této části rozhodnutí vyznívá „ve prospěch“ žalobce, není žalobce v tomto rozsahu oprávněn k podání dovolání.
Dovolací soud proto v části dovolání odmítl podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel především namítá, že v dané věci má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k výše uvedeným stavbám i přes skutečnost, že bylo zahájeno řízení o vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 17/72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dle kterého „naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b); prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, proto žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva v případě, že může žalovat na plnění, již mít nemůže.“
Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1448/2001 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu je dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), dovodil, že „i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, však může být dán naléhavý právní zájem na určení, a to tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva“.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (uveřejněným pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž vyložil, že „je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není“ a dále uvedl, že „výsledek sporu (…) o vydání majetkového bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (užíváním pozemku bez právního důvodu), jenž je sporem o splnění povinnosti dle §80 písm. b) o. s. ř., nevypořádává příslušný právní vztah účastníků k pozemku. Takový spor neřeší prostřednictvím výroku (lhostejno, zda zamítavého nebo vyhovujícího) konečným způsobem otázku vlastnictví pozemku ani tehdy, jestliže soud v jeho rámci posuzoval otázku vydržení vlastnického práva k pozemku.“
Výše uvedené závěry jsou přiléhavé i pro posuzovanou věc, přičemž nutně platí i v situaci, kdy byla podána žaloba na splnění povinnosti, následně bylo toto řízení přerušeno a podána žaloba na určení vlastnického práva.
Případný pravomocný rozsudek o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení nevypořádá zcela příslušný právní vztah účastníků k označeným stavbám. Naopak meritorní projednání žaloby na určení vlastnického práva bude znamenat konečné rozhodnutí a vyjasnění vztahu mezi účastníky, jinými slovy se vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků. Teprve pravomocný rozsudek o žalobě na určení vytvoří podklad pro zápis věcného práva ke stavbám v katastru nemovitostí za situace, kdy je toto právo mezi účastníky sporné.
Žalobce tedy má na projednání žaloby na určení v posuzované věci naléhavý právní zájem.
Odvolací soud dále uvedl, že „žalobce v podané žalobě tvrdí, že vlastníkem sporných staveb je Česká republika a on má pouze právo hospodařit, přičemž podanou žalobou požaduje určení, že on je vlastníkem těchto staveb. Žalobce tak podanou žalobou požaduje přiznání více práva než by mohl mít.“ Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání rovněž namítá, že žalobce v petitu podané žaloby požaduje určení, že je vlastníkem výše uvedených nemovitých věcí, přičemž z žalobních tvrzení vyplývá, že k výše uvedeným nemovitým věcem vykonává žalobce právo hospodařit s majetkem státu a požaduje určení vlastnického práva pro Českou republiku. Dle žalovaného se žalobce nemůže domáhat vydání rozsudku ve prospěch třetí osoby (České republiky) a žalobci tudíž nemůže svědčit naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.
Tato námitka žalovaného není důvodná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004, konstatoval, že „státní podnik je podle §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění zákona č. 202/2002 Sb., oprávněn žalovat na určení, že stát je vlastníkem majetku, k /vůči/ němuž tento státní podnik vykonává právo hospodaření.“ V posuzované věci se přitom i ze samotného textu žaloby (žalobního tvrzení) podává, že žalobce jako státní podnik požaduje určení vlastnického práva pro Českou republiku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu