ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4478.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4478/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Z. L. , b) J. L. , obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Kůtou, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencova 1, proti žalovanému J. C. , zastoupenému JUDr. Marií Myslilovou, advokátkou se sídlem v Praze – Starém město, Celetná 602/3, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 193/2010, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2014, č. j. 51 Co 376/2012-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 22 Cdo 2090/2013-127, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2013, č. j. 51 Co 376/2012-53, vyjma potvrzující části výroku I. rozsudku a vrátil věc v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. května 2014, č. j. 51 Co 376/2012-144, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. února 2012, č. j. 6 C 193/2010-50, ve znění opravného usnesení ze dne 4. září 2012, č. j. 6 C 193/2010-75, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Podle žalobců je opětovné vrácení soudu prvního stupně nadbytečné, neekonomické a zatěžující strany dalším řízením a nelze předpokládat, že by v dalším řízení bylo zjištěno něco nového, co ještě doposud nebylo před soudem prvního stupně vyřčeno a projednáno. Odvolací soud má k dispozici veškerá relevantní fakta k tomu, aby svůj dřívější rozsudek odůvodnil takovým způsobem, kterým vyvrátí námitky žalovaného a uspokojí námitky Nejvyššího soudu, k nimž se žalobci v dovolání rozsáhleji vyjádřili. Dále namítají, že řízení bylo postiženo vadou, když odvolací soud přihlédl v rozporu s §205a občanského soudního řádu k novým skutečnostem a důkazům. S ohledem na uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. května 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
V daném případě dovolání není přípustné z toho důvodu, že dovolatelé řádně nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé v dovolání uvádějí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by však otázku hmotného či procesního práva konkretizovali, resp. uvedli, od jaké ustálené praxe se odvolací soud odchýlit. Současně však – v rozporu s tím – uvádějí, že „tato otázka (opětovně nijak nekonkretizovaná) dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Současně pak nesprávné právní posouzení věci spatřují v tom, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Obsah dovolání se v zásadě omezuje na námitku, že „odvolací soud svým rozhodnutím přihlédl, v rozporu s §205a o. s. ř., k novým skutečnostem a důkazům“, z čehož je zřejmé, že dovolatelé nesouhlasí s kasačním rozhodnutím odvolacího soudu.
Bez ohledu na výše uvedené však uvedená námitka nemůže být důvodná již proto, že odvolací soud k novým skutečnostem a důkazům nepřihlédl. To vyplývá ostatně již z toho, že důsledkem kasačního rozhodnutí, jak odvolací soud výslovně zdůraznil – a tento závěr dovolatelé v dovolání nikterak nerozporují – má být vůči účastníkům postup podle §118a odst. 3 o. s. ř., tj. označení důkazů k prokázání jejich tvrzení. Již z uvedeného zřetelně vyplývá, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na zohlednění nových skutečností a důkazů, ale na potřebě splnění důkazní povinnosti ze strany účastníků řízení.
Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal při zrušení rozsudku soudu prvního stupně na §219a odst. 2 o. s. ř., bylo odpovídajícím zákonným ustanovením, podle kterého došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Postup podle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení nemohl v daném případě přicházet do úvahy proto, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro „účastníky navržené důkazy“, ale proto, že měl za to, že jsou dány podmínky pro postup podle §118a odst. 3 o. s. ř. Tím ovšem ve skutečnosti vystihl obsah ustanovení §213b odst. 1, 2 o. s. ř., podle kterého v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná. Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. plní nejen soud prvního stupně. V ustanovení §213b odst. 1 se odvolacímu soudu ukládá, aby poskytoval účastníkům řízení ve smyslu §118a o. s. ř. potřebná poučení při odvolacím jednání. Obdobně jako u soudu prvního stupně, u něhož je poskytnutí poučení omezeno (limitováno) principy koncentrace řízení, nesmí poskytování poučení podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s §205a o. s. ř. nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
V řízení o věcech, v němž se postupuje podle pravidel neúplné apelace, jsou nové skutečnosti a důkazy přípustné jen při splnění podmínek uvedených v §205a nebo 211a o. s. ř.; pro odvolací soud z toho vyplývá, že smí poskytnout účastníkům poučení podle §118a o. s. ř., jen jestliže tímto způsobem účastníky směřuje k uplatnění nových skutečností nebo k označení nových důkazů, jež jsou za odvolacího řízení přípustné, neboť jiné poučení by stejně mělo za následek, že by odvolací soud nemohl – ačkoliv se tak stalo na základě jeho „poučení“ – přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem nebo novým důkazům.
Z výjimek ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace má zvláštní postavení §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle něhož jsou nové skutečnosti a důkazy odvolacím důvodem tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně v neprospěch odvolatele proto, že neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, aniž by mu poskytl řádné poučení podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., má to za následek, že potřebné poučení je povinen mu poskytnout vždy odvolací soud, neboť za tohoto stavu věci jsou ve prospěch odvolatele také v systému neúplné apelace přípustné nové skutečnosti nebo nové důkazy; to platí i tehdy, nastala-li za řízení před soudem prvního stupně koncentrace řízení skončením přípravného jednání nebo prvního jednání ve věci, popř. uplynutím lhůty poskytnuté účastníkům k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Vada řízení, spočívající v porušení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. je za této situace reparovatelná v odvolacím řízení tím, že potřebné poučení může místo soudu prvního stupně vždy poskytnout účastníku řízení odvolací soud.
O tento případ se však v souzené věci nejednalo, protože soud prvního stupně nezamítl žalobu žalobců pro neunesení důkazního břemene.
Porušení §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. během řízení před soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení projevit též v méně zřetelné poloze. Může nastat situace, že účastníci splní z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé (buď z vlastní iniciativy, nebo po poučení soudem) svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Odvolací soud však může dospět k jinému právnímu názoru, který vyžaduje – má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta na základě úplně zjištěného skutkového stavu věci – doplnění tvrzení účastníků o jiné (další) rozhodné skutečnosti, jež (zatím) nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, a s tím spojené doplnění dokazování. V odvolacím řízení založeném na systému neúplné apelace odvolací soud nemůže postupovat podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř.; výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř., neboť by to v rozporu s §213b odst. 1 o. s. ř. vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to §205a o. s. ř. neumožňuje.
V §213b odst. 2 o. s. ř. se proto stanoví, že porušení §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, tedy že – řečeno jinak – vadou řízení před soudem prvního stupně je z pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova právního názoru z právního názoru odvolacího soudu. Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. Protože poučovací povinnost je – jak již uvedeno výše – v §118a o. s. ř. založena na objektivním principu a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení §118a o. s. ř., a uvedená vada řízení musí mít proto v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 1 (k tomu srovnej Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1723 a násl.).
S těmito východisky a závěry dovolání žádným způsobem nepolemizuje. Dovolatelé se totiž – vedle výše uvedené námitky, že odvolací soud nepřípustně přihlédl k novým skutečnostem a důkazům – omezují již jen na konstatování, že odvolací soud měl dostatek podkladů k věcnému rozhodnutí a „nelze předpokládat, že by v dalším řízení bylo zjištěno něco nového, co ještě doposud nebylo před soudem vyřčeno a projednáno“. Vyjadřují tak přesvědčení, že dosud zjištěný skutkový stav je dostačující pro meritorní rozhodnutí a žádný z účastníků po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. již žádné důkazy neoznačí či nepředloží.
V této souvislosti ovšem přehlížejí, že v posuzovaném případě odvolací soud s odkazem na závazný právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 26. února 2014, č. j. 22 Cdo 2090/2013-127, jímž byl odvolací soud vázán, dospěl k závěru, že nelze bez dalšího doplnění dokazování posoudit projev vůle účastných stran na sporné smlouvě s přihlédnutím k tomu, že stávající účastníci řízení nebyli přímými účastníky jejího uzavření, ale vstupovali do práv svých právních předchůdců, dřívějších spoluvlastníků nemovitosti. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí vlastním projevem vůle účastníků smlouvy, který je účastníky interpretován zcela rozdílně, nezabýval, posoudil ji jako platnou a přiklonil se k výkladu interpretovanému žalovaným. Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba účastníky poučit podle §118a odst. 3 o. s. ř. a vyzvat je k navržení důkazů k prokázání vůle smluvních stran při uzavření sporné smlouvy, protože vycházel z jiného právního názoru, kterým byl vázán v návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, než soud prvního stupně.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu