ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4719.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4719/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce R. B., zastoupeného Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, proti žalované J. J., zastoupené JUDr. Danou Musalovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 75/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. února 2014, č. j. 9 Co 560/2008-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. 14 C 75/2007-179, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem parcely č 1411 o výměře 14 m2 – ostatní plochy vzniklé oddělením z parcely č. st. 42/1 o výměře 314 m2
– zastavěné plochy a nádvoří v katastrálním území a obci K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. února 2014, č. j. 9 Co 560/2008-322, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Jedná se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Poprvé rozhodl k odvolání žalobce ve věci rozsudkem ze dne 25. června 2010, č. j. 9 Co 560/2008-209, stejně jako v rozhodnutí uvedeném výše. Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 12. července 2012, č. j. 22 Cdo 4330/2010-238.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
„Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013).
Dovolatelka sice uvádí konkrétní rozhodnutí (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 22 Cdo 4330/2010-238, kterým bylo již o dovolání v této věci rozhodováno), nevymezuje však právní otázky, při jejichž řešení odvolací soud uvedené rozhodnutí nerespektoval (v dovolání jde o polemiku se skutkovými závěry). K tomu se dodává, že odvolací soud zopakoval dokazování, podrobně je zhodnotil a na základě zjištěných skutečností učinil závěr, že žalobce byl oprávněným držitelem sporné nemovitosti
– „uličky“ – ke které měl podle skutkového zjištění ve vydržecí době přístup jen on; současně specifikoval právní důvod, od něhož se jeho držba měla odvíjet. Dovolatelka pak napadá závěry hodnocení důkazů a skutkové zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, takto však již nelze přípustnost dovolání založit.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu