ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4787.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4787/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PhDr. A. G. , zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalovaným 1) D. S. a 2) K. S. , zastoupeným JUDr. Alenou Ostrejšovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Kosmákova 43, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 1/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 22 Co 288/2014-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Davida Vaníčka, Ph.D.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 15 C 1/2013-150, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala toho, že je vlastníkem pozemku parcelní č. 2303/4 v katastrálním území R. u P., obec R., polohově a výměrem určeného na základě geometrického plánu č. 2059-22/2012, vyhotoveného společností JC PLAN s. r. o., ověřeného Ing. J. C. dne 29. 11. 2012 pod č. 85/2012 a odsouhlaseného dne 12. 12. 2012 Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 22 Co 288/2014-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se určuje, že žalobkyně PhDr. A. G. je vlastnicí pozemku parc. č. 2303/4 v katastrálním území R. u P., obec R., dle geometrického plánu zhotoveného firmou JC PLAN s.r.o. pod č. 2059-22/2012, ověřeného Ing. J. C. dne 29. 11. 2012 pod č. 58/2012 a odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha–západ dne 12.12.2012 pod č. 2801/12“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výrok II. a III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívají se, že odvolací soud nesprávně posoudil dobrou víru předchůdkyně žalobkyně a nezohlednil chování žalobkyně v dalších letech po uplynutí vydržecí doby. Dále pak zpochybňují některá skutková zjištění nalézacích soudů a namítají nesprávné hodnocení důkazů. Navrhují, aby „dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl změněn tak, že odvolání žalobkyně se zamítá, a žalovaným byla přiznána náhrada nákladů odvolacího i dovolacího řízení, příp. byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k novému projednání“.
Žalobkyně se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje dovolání odmítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé řádně nevymezili předpoklad přípustnosti dovolání. Přestože odkazují na §237 o. s. ř., shledávají přípustnost dovolání v tom, že „vyřešená právní otázka vydržení vlastnictví by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , dovodil, že „spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“ V projednávané věci dovolatelé nepožadují ve smyslu §237 o. s. ř., aby byla dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Namísto toho se domáhají, aby dovolací soud jinak posoudil otázku vydržení vlastnického práva, než jak to učinil odvolací soud. Takto však předpoklad přípustnosti dovolání formulován být nemůže.
Přesto, že žalovaní namítají nesprávné právní posouzení věci nalézacími soudy, je obsahem jejich dovolání pouhá kritika hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů v nalézacím řízení, přičemž nevymezují žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Výše zmíněné se týká i námitky nesprávného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Jestliže dovolatelé dále tvrdí, že mají „pochybnosti o správnosti zaměření“ s tím, že nebyli seznámeni s výsledky vytyčení při zpracování geometrického plánu, není dovolacímu soudu zřejmé, v čem by se měla projevit taková námitka v intencích projednávané věci. Z dovolání totiž není možné dovodit, zda a jakým způsobem dovolatelé sporují hranice předmětného pozemku, nebo jakým jiným způsobem s ohledem na tuto námitku napadají závěr o vydržení vlastnického práva k němu.
Žádný předpoklad přípustnosti dovolání ani řádný dovolací důvod nevymezují ani v námitce nedostatku aplikace §150 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že se výkladem ustanovení §150 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Dovolatelé spatřují okolnosti zvláštního pouze v tom, že „nezapříčinili vznik sporu a od samého počátku jednání s žalobkyní navrhovali různá smírná řešení“. Ve skutečnosti se však po celou dobu soudního řízení aktivně bránili nároku žalobkyně na určení jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Z tohoto důvodu nejsou podle dovolacího soudu dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by měly vést k aplikaci §150 o. s. ř., jenž je svou povahou ustanovením výjimečným.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu