ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5150.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5150/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Annou Márovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 1998/30 proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 100/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2014, č. j. 18 Co 141/2014-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2013, č. j. 21 C 100/2011-87, zamítl žalobu na určení, že L. S., roz. M., je výlučnou vlastnicí nemovitostí v žalobě uvedených. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. dubna 2014, č. j. 18 Co 141/204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), neboť „právní otázky, které tato právní věc ve vzájemných souvislostech řeší, jsou v dosavadní soudní praxi ojedinělé … a nejsou judikaturou řešeny“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel uvádí, že je závětním dědicem L. S., o jejíž svéprávnosti je vedeno řízení; tvrdí, že darovací smlouvu, kterou nabyl žalovaný její nemovitosti, nemohla jmenovaná platně uzavřít. Očekává, že bude ustanoven jejím opatrovníkem, nicméně již nyní se – bez její účasti v řízení – domáhá určení jejího vlastnictví. Soudy žalobu zamítly pro nedostatek naléhavého právního zájmu; žalobce nemohl být úspěšný proto, že osoba, jejíž vlastnictví mělo být určeno, nebyla účastníkem řízení. Úvaha o tom, že žalobce se stane jejím opatrovníkem, byla v době rozhodování odvolacího soudu jen hypotetická; soud musel vyjít ze stavu, jaký tu byl v době rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobě o určení vlastnického práva žijící osoby nelze vyhovět, není-li tato osoba účastníkem řízení. „Pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1683/2005, publikovaný na www.nsoud.cz). I kdyby snad soudy žalobě vyhověly, nebyl by rozsudek závazný ve vztahu žalovaného a L. S., na jejímž právním postavení by se nic nezměnilo.
Rozsudek odvolacího soudu tak obstojí již na základě právního závěru o nezbytnosti účastnství L. S. v řízení o určení jejího vlastnického práva k nemovitostem.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. se výrok o nákladech řízení neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu