ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5391.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5391/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Doležílka, ve věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti žalované S. S., zastoupené Mgr. Marií Strakošovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1575, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 152/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. srpna 2014, č. j. 60 Co 191/2014-350, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 601,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce Mgr. Marie Strakošové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. ledna 2014, č. j. 44 C 152/2011-260, ze společného jmění účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalované blíže specifikované movité věci (výrok I.) a zůstatek na účtu č. 226556108/0300, vedeném u Československé obchodní banky, a. s., ve výši 9 259,69 Kč (výrok V.). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal obchodní podíl ve společnosti TEKOM-P, s. r. o. (výrok II.), podnik žalobce, jehož součástí jsou v rozsudku označené nemovitosti (výrok III.). a zůstatek na účtu č. 467087103/0800, vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 57 354,60 Kč (výrok IV.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání společného jmění manželů částku 1 204 047,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok VI.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok VII.). Dále zavázal účastníky řízení každého v rozsahu jedné poloviny k náhradě nákladů řízení vynaložených státem na znalečné (výrok VIII. – IX.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 10 000,- Kč žalobci (výrok X.).
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. srpna 2014, č. j. 60 Co 191/2014-350, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., V., VI. a VII. potvrdil, a protože již byla zřejmá výše nákladů řízení zálohovaných státem, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VIII. a IX. tak, že každému z účastníků uložil povinnost zaplatit státu jím vynaložené náklady řízení ve výši 6 993,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) ].
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V daném případě není v dovolání řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Dovolatel sice tvrdí, že se odvolací soud při stanovení obvyklé ceny podniku odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí však žádné rozhodnutí, ani závěr dovolacího soudu, s nímž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Jeho námitky směřují výlučně proti způsobu, jakým byla stanovena výše náhrady, kterou je povinen vyplatit žalované na vypořádání jejího podílu ze zaniklého majetkového společenství účastníků, a která se odvíjí od stanovení ceny vypořádávaného podniku.
Dovolatel zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty podniku a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě podniku. Dovolací soud je však skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat. Zjištění ceny podniku v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod pořadovým č. č. C 8061).
Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6293, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku. V usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23, Nejvyšší soud dále uvedl, že znalec je povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky.
Rozhodnutí soudů v projednávané věci je v souladu s označenou judikaturou. Soudy posuzovaly dva znalecké posudky, které se lišily v metodě ocenění. Vyloučily přitom ocenění podniku metodou výnosovou a srovnávací, a jako nejvhodnější zvolily metodu věcnou, tzn. ocenění jednotlivých složek podniku. Znalecký posudek vyhotovený soudem ustanovenou znalkyní vycházel z metody věcné na bázi substančních cen, zatímco znalecký posudek předložený žalobcem ocenil podnik za použití majetkové likvidační metody.
Odvolací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanovené znalkyně, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné a z jakého důvodu není pro stanovení ceny podniku vhodná majetková metoda likvidační. Nadto lze podotknout, že odvolací soud se jednotlivými námitkami dovolatele uplatněnými již v odvolacím (následně i dovolacím) řízení podrobně zabýval, zohlednil všechny okolnosti případu, své úvahy podrobně odůvodnil a jeho závěrům a právnímu posouzení věci nelze nic vytknout. Protože o správnosti znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně neměl pochybnosti, nelze mu vyčítat neprovedení revizního znaleckého posudku.
Dovolatel výslovně uvedl, že dovoláním napadá i výroky o náhradě nákladů řízení. V tomto případě však vůbec nevymezil žádný ze zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání ani dovolací důvod.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 23. června 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu