ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.5425.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5425/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému SURPMO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1626/36, identifikační číslo osoby 45274886, zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 49/5, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 129/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2014, č. j. 21 Co 275/2014-103, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Žalobce podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále soud prvního stupně) žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem budovy stojící na pozemku parc. č. 610/2 a pozemku parc. č. 610/2, vše v katastrálním území S. M., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha na listech vlastnictví č. 571 a 122. Jako vlastník budovy je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný a jako vlastník pozemku žalobce.
Při jednání dne 4. října 2011 vzal žalobu zpět v části týkající se určení vlastnictví k pozemku parc. č. 610/2 v k. ú. S. M.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. října 2011, č. j. 31 C 129/2010-47, řízení o určení vlastnictví k předmětnému pozemku zastavil.
Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 15. února 2012, č. j. 21 Co 53/2012-71, výše uvedené usnesení soud prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §96 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 1. 1. 2012, neboť nevyzval žalovaného k vyjádření, zda se zpětvzetím souhlasí či nikoliv.
Obvodní soud pro Prahu 1 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. 31 C 129/2010-95, rozhodl podle §96 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění k 1. 1. 2014 (dále „o. s. ř.“), že částečné zpětvzetí žaloby ze dne 4. 10. 2011 není účinné. Důvody uváděné žalovaným, který s částečným zastavením řízení nesouhlasil, považoval za dostatečně vážné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 6. června 2014, č. j. 21 Co 275/2014-103, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že částečné zpětvzetí žaloby žalobcem ze dne 4. října 2011 je účinné.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce se vyjádřil tak, že navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolání tak lze podat jen z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel má za to, že napadené usnesení je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, podle kterého relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány v řízení sporném především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu. Takový rozpor tu však není. Předmětem řízení je určení vlastnického práva žalobce, nikoliv žalovaného; proto nejde o případ, kdy by žalovaný mohl podat stejnou žalobu. Jestliže by žalovaný – dovolatel – byl v řízení úspěšný, žaloba by byla zamítnuta, aniž by to mělo za následek závazné určení, že vlastníkem je žalovaný; na základě takového rozsudku by katastrální úřad nemohl zapsat jeho vlastnické právo do katastru nemovitostí. Odvolací soud správně odkázal žalovaného na podání vlastní žaloby; tou by se již domáhal určení, že vlastníkem je on. Proto pokračování v řízení o určení vlastnictví žalobce nelze opřít ani o princip hospodárnosti řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu