ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.636.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 636/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. O. Ch., zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovanému ArcelorMittal Ostrava a. s., IČO: 45193258, se sídlem v Ostravě-Kunčicích, Vratimovská 689, zastoupenému Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, o zdržení se imisí hluku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 343/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 33 C 343/2008-314, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal ochrany podle §127 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a žádal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se v nočních hodinách obtěžování žalobce hlukem způsobovaným provozem žalovaného (hutní a ocelářskou výrobou).
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 33 C 343/2008-314, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím ze strojů a zařízení provozovaných žalovaným a tvořící areál hutního a ocelářského komplexu situovaného v městských obvodech statutárního města Ostrava – městského obvodu Slezská Ostrava a Radvanice a Bartovice tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq,T) pro chráněný vnější prostor domu v katastrálním území R. nepřesáhla hodnotu 40 decibelů dB (A) v době od 22-06 hodin, a to do jednoho roku od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále rozhodl výroky pod body II. a III. o náhradě nákladů řízení.
Soud vzal za prokázané, že žalobce (spolu s manželkou) je vlastníkem rodinného domu v k. ú. R., který užívá se svou rodinou k bydlení. Dům se nachází ve vzdálenosti 2 km od průmyslového areálu žalovaného. V současné době užívá z důvodů souvisejících s tímto řízením, tedy s nevhodnými podmínkami k bydlení ovlivňovanými i provozem žalovaného, rodinný dům v obci B. Dům se nachází ve vlastnictví nejužší rodiny žalobce od roku 1937, kdy ještě průmyslový areál neexistoval. Žalovaný v tomto areálu provozuje výrobu na základě povolení vydaných ve veřejnoprávním řízení. Zařízení žalovaného užívané k hutní a ocelářské výrobě produkuje hluk. Krajská hygienická stanice rozhodnutím ze 4. 2. 2012 povolila žalovanému časově omezené překročení limitu hluku při provozu jeho společnosti v předmětném areálu, a to do 31. 12. 2013. I přesto, že žalovaný činí určitá opatření ke snížení hluku z jeho provozu, ke snížení pod zákonem stanovený limit dosud nedošlo. Soud zjistil na základě opakovaných měření provedených v průběhu soudního řízení ve formě znaleckého posudku i na základě výsledků měření objednaného žalobcem, že v chráněném venkovním prostoru domu žalobce hladina hluku z provozu žalovaného přesahuje dlouhodobě v nočních hodinách zákonem stanovený limit 40dB. Všechna měření byla provedena orgánem příslušným provádět tato měření podle zákona č. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.
Soud dospěl k závěru, že žalovaný obtěžuje žalobce hlukem nad míru přiměřenou poměrům. Přestože žalovaný provozuje výrobu na základě zákonných povolení a je žádoucí, aby výroba v daném regionu byla zachována, je povinen dodržovat určitá omezení v zájmu ochrany ovzduší a zdravého životního prostředí stanovená pro tento případ v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a v jeho prováděcím předpise nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (nahrazené nyní účinným nařízením vlády č. 272/2011 Sb.). Je tedy povinen dodržovat zákonné limity hladiny hluku, které však, jak bylo prokázáno, i přes provedená opatření trvale překračuje. Rozhodnutí o povolení výjimky k překročení hladiny hluku je závazné pouze pro účastníky správního řízení a nikoliv pro žalobce, který účastníkem nebyl, a je oprávněn se proti trvalému překračování limitů bránit občanskoprávní žalobou. Soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že provedená měření nepostihují pouze hluk z jeho provozu, ale jsou ovlivněna i jinými zdroji hluku. Žalovaný jako soukromoprávní subjekt má možnost regulovat svou výrobu tak, aby v nočních hodinách nedocházelo k imisím hluku překračujícím míru přiměřenou poměrům, aby neohrožoval výkon vlastnického práva žalobce. Soud, vědom si toho, že jednotlivá opatření k zajištění uložené povinnosti vyžadují delší časovou dobu, stanovil lhůtu ke splnění uložené povinnosti v délce jednoho roku od právní moci rozhodnutí, která navíc korespondovala s koncem doby povolené výjimky k překračování limitů hluku.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. září 2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v nákladovém výroku pod bodem III. potvrdil. Rozsudek změnil v nákladovém výroku pod bodem II. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nově provedené důkazy nevedly ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť skutečnost, že žalovaný nadále provádí opatření k omezení hlučnosti podle stanoveného harmonogramu bez toho, že by dospěl do stavu, kdy nebude přesahovat zákonem stanovené limity hlučnosti, sama o sobě nemůže vést ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud dochází v dané lokalitě k obtěžování imisemi hluku z průmyslové výroby dlouhodobě překračováním zákonem stanovených limitů, nelze míru obtěžování posuzovat porovnáním situace v daném místě, ale je třeba zohlednit poměry, které jsou žádoucí a které by měly v této oblasti přetrvávat (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Odvolací soud neshledal, že by žalobou uplatněný nárok žalobce byl nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva žalovaného, neboť žalovaný si musel být vědom toho, že v době, kdy začal v daném areálu podnikat, již byl účinný zákon č. 258/2000 Sb. a jeho prováděcí předpis vládní nařízení č. 148/2006 Sb. (účinné do 31. 12. 2010 a nahrazené vládním nařízením č. 272/2011 Sb.), které stanovily v zájmu ochrany veřejného zdraví zákonné limity hluku, a bylo na žalovaném, aby jim svou výrobu přizpůsobil. Stanovenou lhůtu k plnění považoval odvolací soud za přiměřenou. Způsob splnění je na žalovaném. Pokud se nachází v areálu žalovaného i provozy jiných podnikatelských subjektů, je věcí žalovaného jako vlastníka předmětného areálu zajistit splnění uložené povinnosti. V tomto směru odvolací soud odkázal na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. března 1974, sp. zn. 2 Ca 23/74, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1975 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1935/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to na vyřešení otázky, zda došlo k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům, zda rozhodnutí odvolacího soudu neznamená nepřiměřený zásah do vlastnických práv žalovaného poměřovaný na základě proporcionality a zda lze uložit žalovanému povinnost zdržet se rušení hlukem i ze zdrojů nacházejících se sice v areálu žalovaného, které však neprovozuje.
Žalovaný má za to, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce je obtěžován imisemi hluku způsobenými výrobou žalovaného nad míru přiměřenou poměrům, je zjevně nepřiměřená a právní závěry o této otázce jsou nesprávné. Poukazuje na skutečnost, že hutní a ocelářský komplex byl vybudován v letech 1949 až 1951 v oblasti dlouhodobě určené k provozování průmyslové výroby, že výroba žalovaného je ze své povahy zdrojem imisí hluku, že žalobce od svých příbuzných dům kupoval v roce 2007, kdy si musel být uvedeného rušení vědom. Soud nezkoumal místní poměry, a tak nemohl učinit objektivní závěr ohledně míry přiměřené poměrům, přitom vyházel ze závěrů Nejvyššího soudu učiněných v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 223/2005, které vytrhl ze souvislostí a nesprávně si je vyložil. S tím souvisí i to, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnosti vyplývající z nově předložených důkazů, respektive je nesprávně vyhodnotil.
Žalovaný je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřiměřeným zásahem do jeho vlastnického práva, neboť svou činnost provozuje v souladu s úředními povoleními, jejich meze nepřekračuje, proto by měl být výkon jeho vlastnického práva chráněný. Nesprávně mu bylo přičteno k tíži, že požádal Krajskou hygienickou stanici Moravskoslezského kraje o vydání povolení k časově omezenému překročení stanoveného limitu hluku. Vydání povolení je podmíněno podle §31 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb. tím, že hygienické limity hladiny hluku nelze dodržet z vážných důvodů, a dále předpokladem, že hluk bude omezen na rozumně dosažitelnou míru. Tyto předpoklady Krajská hygienická stanice shledala, a proto vydala časově omezené povolení překročení limitu hluku s tím, že díky plánovaným opatřením žalovaného dojde k omezení hluku na dosažitelnou míru do 31. 12. 2018. Žalovaný všechny podmínky daného povolení plní a není reálně v jeho silách s ohledem na finanční a technologické možnosti požadovaného stavu dosáhnout dříve.
Dovolatel má za to, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně ve svém rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožnil, mu uložil povinnost zdržet se rušení hlukem ze zdrojů, které pochází z provozu žalovaného, avšak měření, z nichž soudy vycházely, se týkala i zdrojů hluku z provozu dalších společností nacházejících se v areálu žalovaného. Hluk způsobený třetími subjekty nelze objektivně oddělit od hluku provozovaného výrobou žalovaného. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a rozsudek není vykonatelný.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že nejsou dány podmínky pro změnu, navrhuje, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání nepovažuje za přípustné, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a jsou správná. Přes to se podrobně vyjadřuje k jednotlivým otázkám předloženým žalovaným v dovolání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §328 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud se dosud nezabýval problematikou imisí způsobených úředně chváleným provozem průmyslového podniku.
Otázkou důsledků úředního povolení na posouzení oprávněnosti výkonu vlastnického práva a možné obrany proti tomuto výkonu se judikatura zabývala v R 37/1985 (Zo správy o rozhodovaní súdov vo veciach susedských vzťahov, prejednanej občianskoprávnym kolégiom Nejvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky, Cpj 67/84, a schválenej plénom Najvyššieho súdu SSR 23. 5. 1985, Pls 1/85), podle kterého výkon vlastnického práva na základě úředního povolení je třeba považovat za povolený, nedošlo-li od vydání povolení ke změně poměrů. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nevyloučil aplikaci starší judikatury, když uvedl: „Obecně sice platí, že opírá-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, je třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný (srovnej R 65/1972).“
V rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, Nejvyšší soud uvedl: „Ochrana před stěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu §127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“ (srov. též výklad k ustanovení §127 odst. 1 Velkého komentáře k občanskému zákoníku. Švestka – Spáčil – Škárová – Hulmák a kol., nakl. C. H. Beck, Praha 2009, s. 720-721 a v publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“, Praha: C. H. Beck 2005, 2 vydání, s. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky)“. Podobně rozhodl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005; v žádné z uvedených věcí se však nezabýval případem, kdy správní orgán udělil v rámci své pravomoci výjimku opravňující překročení veřejnoprávních limitů.
V publikaci „Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku“ byl též vysloven tento názor (s. 148): „Běžně se uvádí, že otázku, zda jde o podstatnou imisi, je třeba posuzovat podle místních zvyklostí. Již v obecném zákoníku občanském bylo zakázáno obtěžování souseda, pokud převyšovalo míru podle místních poměrů obvyklou a podstatně ztěžovalo užívání pozemku v místě obvyklém. To v zásadě platí i dnes. Komentář k obecnému zákoníku občanskému uváděl příklad: někdo si postaví vilu v místě, ve kterém jsou později postaveny továrny. Vlastník vily se poté nemůže domáhat ochrany proti nepříležitostem od továren, neboť ty se mezitím staly v místě obvyklými, (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl II. Praha: V. Linhart, 1935, s. 245) pokud ovšem nepřekračují míru obvyklou u jiných továren a hygienické a jiné administrativní předpisy. Nabízí se otázka, zda lze postavit např. továrnu v místě, kde doposud žádná nebyla; vždyť tu musí dojít k obtěžování sousedů nad míru přiměřenou těm poměrům, které tu dosud byly. Odpověď je zřejmě taková, že jakmile je továrna na základě stavebního povolení postavena, posuzují se poměry podle těch, které panují v místech s obdobnými továrnami (dosavadní poměry, kdy v místě továrna nebyla, zanikly a jsou nadále nevýznamné). Lze shrnout, že pokud jde o charakteristiku místa, je třeba přihlížet k poměrům existujícím v místě v souladu se zákonem v době rozhodování soudu“.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, vyslovil: „Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích, přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující“. K tomu je třeba dodat, že „daným typem lokality“ v projednávané věci je lokalita, ve které je tradičně provozována průmyslová výroba.
Nejvyšší soud zvážil citovanou judikaturu i literaturu a dospívá k těmto závěrům: Především ustanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti které je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Důležitým vodítkem pro posouzení toho, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům (nyní viz i §1013 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – „o. z.“) je zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech; jestliže však příslušný státní orgán udělí v rámci své pravomoci výjimku umožňující překročení těchto limitů, nejde z hlediska veřejného práva o nepovolený výkon vlastnického práva a samotná okolnost, že rušení přesahuje uvedené limity, nestačí pro vyslovení závěru, že jde o rušení nad míru přiměřenou poměrům. Jestliže žalobce podle zákona účastníkem řízení o udělení výjimky nebyl, nemůže to vyloučit důsledky povolené výjimky. Lze podotknout, že vzhledem k §1 odst. 1 o. z., zdůrazňujícím relativní nezávislost práva soukromého a veřejného, je zdůrazněna jen pomocná role veřejnoprávních předpisů při posuzování toho, zda jde o imisi relevantní z hlediska soukromého práva.
I pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. platila zásada, že opíral-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, bylo třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný; toto pravidlo však neplatilo bezvýjimečně. Při posuzování, zda je v konkrétním případě možno (výjimečně) poskytnout ochranu i proti rušení vzešlého z úředně povolené činnosti bylo třeba vzít do úvahy i to, zda rušený žalobce měl možnost uplatnit své námitky proti schválení provozu ve správním řízení. Bylo – a bude i nadále – třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a společenské důsledky zákazu. To samozřejmě neznamená, že jednotlivci lze odepřít ochranu proti zjevně protiprávnímu rušení jen z důvodu veřejného zájmu na činnosti rušení vyvolávající; k významu činnosti však je třeba přihlédnout v hraničních situacích a také při poskytování lhůty k plnění tak, aby žalovaný měl reálnou možnost provést potřebná opatření.
Při řešení otázky, zda při provozu zařízení sloužícího průmyslové výrobě, jehož činnost je jinak v souladu s veřejným právem, překračuje míru přiměřenou poměrům, je třeba vyjít ze srovnání s jinými lokalitami, ve kterých jsou provozována obdobná zařízení; je-li v místě provozována na základě příslušných povolení průmyslová výroba, nelze „míru přiměřenou poměrům“ srovnávat s místy, kde taková výroba provozována není.
V dané věci soudy vyšly z toho, že provoz podniku žalovaného ruší žalobce nad míru stanovenou hygienickými limity, výjimku udělenou orgánem hygienické služby nepovažovaly za relevantní a nezabývaly se tím, zda žalobce žalovaného ruší nad míru přiměřenou obdobným průmyslovým lokalitám. Proto jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a o. s. ř.
Dovolání však není důvodné, pokud polemizuje s názorem, že není významné, zda rušení pochází též od jiných subjektů podnikajících v areálu žalovaného. „Žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák. může být úspěšně podána jak proti přímému ručiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Skutkové námitky spočívající ve tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nelze podle platného znění občanského soudního řádu v dovolacím řízení uplatnit; dovolatel je však bude moci uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu