ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.847.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 847/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. V., zastoupené Mgr. Petrou Švehlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Újezd 19, proti žalovanému Statutárnímu městu Kladno, se sídlem v Kladně, Náměstí Starosty Pavla 44, zastoupenému JUDr. Tomášem Richtrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, o ochranu práv vlastníka, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 65/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. 30 Co 448/2010-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 2010, č. j. 9 C 65/2008-144, ve znění opravného usnesení ze dne 20. července 2010, č. j. 9 C 65/2008-164, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen odstranit z pozemku – stavební parcely č. 5918/3 ležící v katastrálním území K., obci K., na něm postavenou budovu (výrok I.), uložil žalovanému, aby vyklidil pozemek – stavební parcelu č. 5918/3 ležící v katastrálním území K., obec K., a předal jej žalobkyni do konce srpna 2010 (výrok II.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 477.144,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.), co do částky 4.774.068,- Kč žalobu zamítl (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. – VII.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 30 Co 448/2010-270, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o vyklizení pozemku změnil ve lhůtě k plnění tak, že tak, že lhůta se stanoví do 31. 7. 2013, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I.), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III. tak., že co do částky 310.743,- Kč se žaloba zamítá, ohledně částky 166.401,- Kč se v tomto výroku potvrzuje (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být v řešené věci přípustné proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, že řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyl vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Byť žalovaný uplatnil přípustnost dovolání nesprávně podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., podle obsahu zásadní význam napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že neřešil užívání pozemku žalobkyně jeho stavbou. Přehlédl ovšem, že odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, podle kterého žaloba na vyklizení pozemku je prostředkem, který poskytuje ochranu vlastníkovi pozemku proti tomu, kdo má na pozemku umístěny věci movité, případně tento pozemek užívá; nedotýká se věci nemovité, nacházející se na pozemku a náležející tomu, kdo má pozemek vyklidit. Zajištění nezbytného přístupu ke stavbě, která není stavbou neoprávněnou, po přilehlém pozemku řeší §151o odst. 3 obč. zák. zřízením věcného břemene cesty rozhodnutím soudu.
Zásadní význam napadené části rozsudku odvolacího soudu není ani v aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace tohoto ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevně nepřiměřených relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále „Soubor“, pod pořadovým číslem C 3761, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 216/2007, uveřejněné v Souboru pod pořadovým číslem C 5309).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu