ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.859.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 859/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. S., P., proti žalovaným: 1) V. Š., a 2) Ing. I. Š. , oběma P., oběma zastoupeným JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II/1062, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 32 C 307/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 64 Co 210/2012-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2012, č. j. 32 C 307/2010-84, uložil žalovaným povinnost vydat žalobkyni pianino značky Petrof, model P 115 I Chipp, provedení 2251, opusové číslo 578104 a stoličku Discacciati č. 742373072251 (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 64 Co 210/2012-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jako důvod uvádějí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívají se, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Soudy obou stupňů nebraly v potaz tvrzení, že pianino a stoličku v bytě nikdy neviděli, ani je z bytu nevystěhovali. Vzhledem k tomu, že se neprokázalo, že by předmět sporu zadržovali, resp. že by jej kdy měli k dispozici, jeví se napadené rozsudky jako „zcela nevykonatelné“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že soudy posoudily věc správně a dovolací důvod není dán.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Přestože dovolatelé tvrdí, že dovolání podávají z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti nevymezili žádnou otázku zásadního právního významu a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání je polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, ke kterým podávají svou verzi skutkového stavu.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady za její zastoupení advokátkou (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 3.100,- Kč, stanovenou podle §6, §8 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 3.400,- Kč. Rovněž jí náleží částka 714,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 4.114,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu