ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1006.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1006/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně ČESKÁ INVESTIČNÍ CZ, a.s. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Lipová alej 695, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Šumavská 31, proti žalovaným 1) STUDIO DOLMEN s.r.o. , se sídlem v Českých Budějovicích, B. Němcové 1692/38, identifikační číslo osoby 25168720, 2) Ing. arch. L. J. , 3) Ing. arch. V. M. , všem zastoupeným JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 37, za účasti České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o zaplacení částky 995.757,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 ECm 103/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013, č. j. 1 Cmo 311/2012-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. března 2012, č. j. 30 ECm 103/2010-169, zamítl žalobu, aby bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 995.757,- Kč s úroky z prodlení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku). Doplňujícím usnesením ze dne 12. června 2012, č. j. 30 ECm 103/2010-181, byl rozsudek doplněn o výrok, že vedlejší účastník nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a výroku doplňujícího usnesení ze dne 12. června 2012 potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému 1) částku 34.872,- Kč, žalovanému 2) částku 34.512,- Kč a žalovanému 3) částku 34.512,- Kč (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaní dle obsahu spisu nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady řízení napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že při zjišťování předpokladů pro přiznání náhrady škody nepřihlédl k tomu, zda žalovaný 1) jednal s odbornou péčí ve smyslu ustanovení §567 obchodního zákoníku, pak ani touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. V této části dovolání konkrétně neobsahuje jakýkoliv (relevantní) údaj o tom, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Ve skutečnosti zde žalobkyně ani žádnou konkrétní právní otázku neformuluje.
Dovolání nečiní přípustným ani námitky dovolatelky, že odvolací soud nesprávně právně posoudil přetržení příčinné souvislosti mezi plněním povinnosti žalovaného 1) ze smlouvy ze dne 17. června 2007 a vymáhanou škodou. Dovolatelka totiž svůj závěr o tom, že k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného 1) ze smlouvy ze dne 17. června 2007 a vznikem vymáhané škody nedošlo, staví na odlišných skutkových závěrech než odvolací soud. Svůj názor zakládá na skutečnostech, že dosažení potřebné změny územního plánu obce je otázkou několika let a že přepracování stavební dokumentace nepřicházelo v úvahu. Přitom jak sama v dovolání uvádí, k těmto skutečnostem odvolací soud ve svém rozhodnutí nepřihlížel. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že žalobkyně prodejem předmětných pozemků za tržní cenu znemožnila realizaci celého stavebního záměru, že tedy toto její jednání bylo hlavní (rozhodující) příčinnou vzniku vymáhané škody, tudíž došlo k přetržení možné příčinné souvislosti mezi plněním povinnosti žalovaného 1) ze smlouvy ze dne 17. června 2007 a vymáhanou škodou. Tento jeho závěr je přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011).
Konečně ani argumentace dovolateky, že měl odvolací soud daný skutkový stav subsumovat pod ustanovení §420a obč. zák., nezakládá přípustnost předmětného dovolání. Konkrétní projektovou činnost žalovaného 1) v dané věci nelze považovat za provozní činnost ve smyslu tohoto ustanovení, neboť tato činnost nemá specifický provozní charakter (povahu), zcela zde absentují pro provozní činnost typické nepříznivé vlivy této činnosti na okolí. Neaplikoval-li tedy odvolací soud na projednávanou věc ustanovení §420a obč. zák., postupoval v souladu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 2429/2007, uveřejněný pod č. 101/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud tak v souzené věci dospěl k závěru, že na dovolání nelze pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a nezbylo mu tedy než je podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2015
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu