ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1214.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1214/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. právní věci žalobkyně Holzindustrie Chanovice s.r.o., se sídlem Chanovice č.p. 102, PSČ 341 01, identifikační číslo osoby 45349711, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem Horažďovice, Ševčíkova 38, proti žalovaným 1) K. M., a 2) M. M., oběma zastoupeným JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, Ph.D., LL.A., advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, o zaplacení 147 369,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 9 C 108/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2014, č. j. 25 Co 130/2014-256, ve znění opravných usnesení ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 25 Co 130/2014-265 a ze dne 9. 1. 2015, č. j. 25 Co 130/2014-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. září 2014, č. j. 25 Co 130/2014-256, ve znění opravných usnesení ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 25 Co 130/2014-265 a ze dne 9. 1. 2015, č. j. 25 Co 130/2014-270, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatelka v dovolání poukazuje.
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soudu dovolacího, a to od stanoviska ze dne 30. 12. 1982, sp. zn. Cpj 40/82, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 22/1983 a ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 39/88, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 12/1989 a od rozhodnutí ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 830/2010, publikovaném v Soudní judikatuře pod označením SJ 64/2013, s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku neposkytnutí součinnosti objednavatelů (žalovaných) k odstranění vad, je nutno konstatovat, že neposkytnutí součinnosti žalovaných k odstranění vad nevyplývá ze skutkových zjištění obou soudů. Poukazovaná rozhodnutí však vycházejí ze skutkového základu, že spolupůsobení objednatele (věřitele) bránilo plnění závazku zhotovitele (dlužníka). Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že by se odvolací soud odchýlil od poukazované judikatury, rozhodoval-li na jiném skutkovém základě, než z něhož vycházel Nejvyšší soud v uvedených stanoviscích a rozhodnutí. Jestliže dovolatelka namítá rozpor s judikaturou na základě svých vlastních skutkových závěrů, které soudy o nedostatku součinnosti žalovaných neučinily, je třeba učinit závěr, že dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné proto, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 o. s. ř. ani proto, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007 a ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006 (publikovaných na www.nsoud.cz ), řešící otázku určitosti právního úkonu započtení. V dané věci nevyšel odvolací soud ze zjištění, které předestírá dovolatelka, tj. že ze započtení není zřejmé, které z pohledávek žalovaných vůči žalobkyni by měly zanikat započtením a které nikoliv, když není ani uvedeno pořadí pohledávek, na které je prováděno započtení, a ze započtení není zřejmé, co konkrétně bylo na tu kterou pohledávku započteno. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, že pohledávka uplatněná žalovanými k započtení opakovaně při soudních jednáních byla konkretizována tím, že žalovaní uvedli, jaký nárok uplatňují (z titulu sjednané smluvní pokuty za prodlení žalobkyně s neodstraněním vady díla ve sjednané lhůtě), za jaké období a v jaké výši oproti pohledávce žalobkyně na úhradu ceny díla. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se neodchýlil od poukazované judikatury řešící požadavek určitosti právního úkonu započtení, vyšel-li ze závěru, že k započtení uplatněná pohledávka existovala, byla konkretizována a bylo určeno, vůči jaké pohledávce žalobkyně se pohledávka žalovaných započítává. Staví-li dovolatelka přípustnost dovolání ohledně otázky započtení na tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která řeší odlišnou skutkovou situaci, nemůže být dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí tak nezávisí ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud nemohl učinit jiný závěr, než dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu