ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1344.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1344/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. S., sídlem v Praze 9, Generála Janouška 886/42, PSČ 198 00, IČO 65858930, zastoupeného JUDr. Jáchymem Kanarkem, advokátem, se sídlem v Brně, Smetanova 17, PSČ 602 00, proti žalovaným 1. MEGATECH Industries Hlinsko s.r.o., se sídlem v Hlinsku, Poličská 444, PSČ 539 01, IČO 28416783, zastoupené Mgr. PhDr. Darinou Švábovou, advokátkou, se sídlem v Hlinsku, Dvořákovo nábřeží 1690, PSČ 539 01, 2. SEV Litovel, s.r.o., se sídlem v Litovli, Palackého 1160/34, PSČ 784 01, IČO 25843389, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00, o přiměřené zadostiučinění a náhradu ušlého zisku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 128/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2014, č. j. 3 Cmo 140/2013-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 72 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Kňávy, advokáta, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2013, č. j. 2 Cm 128/2010-210, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti první žalované zaplacení částky 4 000 000 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti druhé žalované zaplacení částky 39 150 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 3 Cmo 140/2013-264, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrdil, změnil tento rozsudek ve výroku pod bodem III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1edna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. článek II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Ustanovení §238a o. s. ř. pak určuje, že dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
To, že má dovolatel jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky hmotného práva.
Tomuto požadavku žalobce nevyhověl.
Dovolání nevymezuje žádnou otázku, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci obchodního tajemství, nesprávně posoudil promlčení nároků žalobce a že byly naplněny podmínky generální klauzule nekalé soutěže, znamená polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem, navíc polemiku, která není odůvodněna. Tato polemika nepředstavuje však vymezení právní otázky, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel navíc vůbec nekonkretizuje tuto údajnou ustálenou judikaturu.
Dovolatel sice odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1777/2007, činí tak však v souvislosti s námitkou, že soud prvního stupně neposuzoval, zda byly naplněny znaky generální klauzule nekalé soutěže. Ani tato námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může druhá žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu