ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1368.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1368/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce Alzheimercentrum Prácheň o.p.s., se sídlem v Praze 6, Velvarská 1650/11, identifikační číslo osoby 251 56 349, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Libeň, Drahobejlova 1413/41, proti žalovanému Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 14,433.414,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 140/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014, č. j. 25 Co 284/2014-455, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č. j. 17 C 140/2004-404, zamítl žalobu na zaplacení částky 14,433.414,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení České republice (bod II. výroku) a mezi účastníky (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. října 2014, č. j. 25 Co 284/2014-455, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení České republice, a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že předmětem sporu je požadavek na zaplacení žalované částky jako úhrady domácí ošetřovatelské péče. Pro toto řízení v rozhodné době (tj. r. 2002 – 2003) neměl žalobce postavení zdravotnického zařízení, ale jednalo se o zařízení poskytující sociální péči a péči ošetřovatelskou na úrovni ošetřovatelské péče v sociálních službách. Za této situace, kdy v řízení byl postaven najisto charakter žalobcem poskytované péče, za níž je úhrada požadována, bylo dle odvolacího soudu posouzení otázky, zda se jednalo ze strany žalobce o péči nutnou a zároveň neodkladnou, posouzením právním, nikoliv otázkou skutkovou. Právě výklad této části právní normy (§17 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v rozhodném znění) byl zásadní pro posouzení opodstatněnosti žaloby. Je tomu tak proto, že je povinností žalovaného uhradit poskytovatelům (případně jiným subjektům uvedeným v §17 odst. 7 uvedeného zákona), kteří poskytli v souladu se zákonem hrazené služby pojištěncům, tyto poskytnuté služby jen za předpokladu, že mezi nimi byla sjednána smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb. Tato smlouva se jako základní předpoklad pro uhrazení služeb pojištěncům podle úpravy účinné v roce 2002 a 2003 nevyžadovala tehdy, jednalo-li se ze strany poskytovatele o péči nutnou a současně neodkladnou. Odvolací soud pojem „neodkladná péče“ vyložil tak, že se jedná o péči, která, nebyla-li by bezprostředně pacientovi poskytnuta, byl by ohrožen jeho život nebo zdraví. V daném případě si ošetřující lékař sice péči žalobce vyžádal, a při presumpci správnosti této indikace je proto třeba tuto péči považovat za nutnou. Jinak řečeno, je-li indikována ošetřujícím lékařem péče prováděná žalobcem, jedná se o péči nutnou, ale nikoliv již neodkladnou, což ostatně vplývá z oprávnění žalobce poskytovat ošetřovatelskou péči v sociálních službách. Odvolací soud uzavřel, že není pochyb o tom, že péče poskytovaná žalobcem pojištěncům žalovaného je nutná a také byla ošetřujícím lékařem indikována. I přes nutnost této péče a její prospěšnost, nejde však ve smyslu shora uvedeného ustanovení o péči neodkladnou, a tím ani o výluku z povinnosti žalovaného hradit jen péči poskytnutou jeho pojištěncům na základě uzavřené smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dle dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003, když odvolací soud dovodil, že výklad pojmu nutná a neodkladná péče je při znalosti charakteru žalobcem poskytované péče výkladem právním, neboť jde o výklad právní normy, k němuž je povolán soud, nikoliv znalec z oboru zdravotnictví.
Druhým dovolacím důvodem je dle tvrzení dovolatele skutečnost, že odvolací soud se nezabýval argumentací, která vyvracela závěr soudu prvního stupně o nedostatku vlastního sociálního prostředí a zabýval se až dalším důvodem odmítnutí, a to výkladem pojmu nutné a neodkladné péče. Odvolací soud se pak již nezabýval argumenty žalobce vztahujícími se k pojmu „vlastní sociální prostředí“, neboť je již nepovažoval za důležité. Dovolatel zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce neměl postavení zdravotnického zařízení, ale že se jednalo o zařízení poskytující sociální péči, a rozvádí možnosti výkladu pojmu vlastního sociálního prostředí.
Žalovaný se vyjádřil k dovolání v tom smyslu, že důvody dovolán tak, jak se o ně opírá žalobce, nejsou v souladu s dotčenými ustanoveními o. s. ř., a nelze se tedy na jejich základě dovolávat přípustnosti dovolání. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání, jestliže jej předtím neodmítne jako nepřípustné, zamítl v celém rozsahu.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v rozsahu všech výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003, tím, že měl nesprávně vyslovit, že při posouzení, zda je poskytována nutná a neodkladná péče, jde o právní otázku. Tak tomu však není. Dovolatel zde nesprávně vykládá závěry uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, když zaměňuje výklad právní normy (právního pojmu, kterým je v tomto případě „nutná a neodkladná péče“ ve smyslu §17 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění) se subsumováním zjištěného skutkového stavu pod právní normu, pro které se i v projednávaném případě uplatnily závěry shora uvedeného rozhodnutí. V tomto rozsudku ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 808/2003,dovolací soud uvádí, že „to nemůže být soud a jeho názor, jenž by zavázal (a mohl vůbec zavázat) jakkoli lékaře při posuzování zdravotního stavu konkrétního pojištěnce a v konečném jeho úsudku, zda lze (je mu třeba) poskytnout v úvahu připadající zdravotní péči jako “péči nutnou a neodkladnou” či nikoli. Rozhodnutí tedy vždy je v konkrétním případě na lékaři a zdravotnickém zařízení. To však nevylučuje ve sporných případech možnost dodatečného přezkoumání správnosti takového úsudku. Jde však o otázku odbornou, kterou si sám soud – v případě soudního sporu – řešit nemůže. Bez opory v provedených důkazech si soud nemůže jako správný učinit ani závěr, že pro určitou kategorii pojištěnců je každá péče, jim poskytnutá, právě péčí nutnou a neodkladnou.“ Od tohoto rozhodnutí se odvolací soud neodchyluje, neboť dovolatelem zpochybňované tvrzení odvolacího soudu se nevztahuje k posouzení nutnosti a neodkladnosti zdravotní péče jako skutkového zjištění, které vychází z provedeného dokazování, zejména z vypracovaných znaleckých posudků, ale k výkladu samotného pojmu „nutná a neodkladná péče.“ Přitom závěr odvolacího soudu o obsahu tohoto právního pojmu byl proveden správně a úplně. Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání tak není přípustné.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže zvrátit ani druhá námitka dovolatele směřující k tomu, že odvolací soud se měl vyhnout hodnocení pojmu „vlastního sociálního prostředí“, a to už proto, že dovolání není přípustné k řešení první nastolené právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (tedy zda byla v projednávané věci poskytována nutná a neodkladná péče). Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, a proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. toto dovolání odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle §243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu